28 Cdo 2627/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města
Žlutice, IČ 00255181, se sídlem ve Žluticích, Velké náměstí 144, zastoupeného
JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2,
proti žalovanému: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČ 00000205, se sídlem v
Praze 6, Pod Juliskou 5, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se
sídlem v Praze 6, Mahulenina 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 84/2013, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2014, č. j. 12 Co
582/2013-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pozemků v katastrálních územích B. u D. a B. u T. (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Mezi účastníky bylo nesporné, že tyto
pozemky, k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsáno
vlastnictví České republiky a jež byly svěřeny k hospodaření žalovanému,
obdržel žalobce v rámci přídělu. Žalobce v řízení prosazoval, že byly splněny
podmínky pro přechod vlastnictví k těmto pozemkům ze státu na obce stanovené §
2a zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky
do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991
Sb.“), jelikož ke dni 1. 7. 2000 byla vlastníkem daných nemovitostí Česká
republika. Dle soudu však § 2a tohoto zákona neupravuje samostatnou skutkovou
podstatu pro přechod věcí do majetku obcí, pročež by předmětné pozemky na
žalobce mohly přejít jen za předpokladu, že by byly naplněny i podmínky § 2
zákona č. 172/1991 Sb. Tak tomu ovšem v rozhodované věci nebylo, protože sporné
nemovitosti, nacházející se na území vojenského újezdu, byly ke dni 24. 5. 1991
ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, žalobce k nim tedy
vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb. nabýt nemohl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 12 Co 582/2013-55,
rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval,
že žalobce nemůže ve sporu uspět, má-li i po novele provedené zákonem č.
114/2000 Sb., která do zákona č. 172/1991 Sb. zavedla ustanovení § 2a, zůstat
zachován původní záměr zákonodárce restituovat obcím jen ty nemovitosti, které
byly ke dni 24. 5. 1991 v majetku České republiky. I kdyby však byl správný
výklad žalobce, podle nějž se okruhy nemovitostí, na něž dopadají ustanovení §
2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., liší, přechod pozemků do majetku obce by v
daném případě znemožňoval § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování
obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
222/1999 Sb.“), který stanoví, že majetek na území vojenského újezdu smí být
jen ve vlastnictví státu. Poněvadž byly sporné pozemky ke dni 1. 7. 2000
využívány k obraně státu jako součást újezdu (a tomuto účelu slouží i v
současné době), byla žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem
právem zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost
vyvozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přičemž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem. Dovolatel nejprve namítá, že zatímco ustanovení § 2
zákona č. 172/1991 Sb. upravuje nabytí vlastnického práva obcemi k tzv.
historickému majetku, dle § 2a tohoto zákona do vlastnictví obcí přechází tzv.
přídělový majetek, jedná se tudíž o dva samostatné důvody nabytí vlastnického
práva. Tento svůj výklad podporuje dovolatel odkazy na rozhodnutí Nejvyššího
soudu, podle nichž je podmínkou uskutečnění přechodu majetku na základě § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví České republiky k přecházejícím věcem ke dni
1. 7. 2000, nikoli již ke dni 24. 5. 1991, kdy nabylo účinnosti původní znění
zákona č. 172/1991 Sb.
Dovolatel dále připomíná, že účinnost zákona č. 114/2000 Sb., kterým byl
novelizován zákon č. 172/1991 Sb., nastala dne 1. 7. 2000, pročež se jedná o
pozdější a speciální předpis ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb., jenž se stal
účinným ke dni 1. 12. 1999. Ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom (na
rozdíl od § 2c téhož zákona, v němž je výslovně vyloučen přechod vlastnického
práva k pozemkům na území vojenských újezdů) neobsahuje žádnou výjimku, jež by
překážela tomu, aby podle něj dovolatel nabyl vlastnictví k předmětným
nemovitostem. Přijetí tohoto výkladu je podle dovolatele naznačeno již v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, v němž se
uvádí, že pozemky, které byly v rozhodné době roku 1991 využívány pro vojenské
účely, mohly přejít do vlastnictví obce nejdříve ke dni 1. 7. 2000 (na základě
zákona č. 114/2000 Sb.), jestliže byly pro jejich přechod splněny ostatní
zákonné podmínky. Dovolatel proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud má za to, že na podané dovolání je nutno nahlížet jako na
přípustné, poněvadž dovolatelem označená otázka, zda přechodu vlastnického
práva k pozemkům nacházejícím se na území vojenského újezdu na obce podle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. brání ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však
ve svém dovolání žádné procesní vady soudům nižších stupňů nevytýká a ze spisu
se rovněž žádná pochybení tohoto druhu nepodávají. Nejvyšší soud tedy
přistoupil k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu toliko z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání.
Při posuzování omezení, jež restituci přídělového majetku obcí dle § 2a zákona
č. 172/1991 Sb. klade právní režim výlučného státního vlastnictví pozemků na
území vojenských újezdů, nelze pominout smysl a účel ustanovení § 31 odst. 1
zákona č. 222/1999 Sb., vyjadřujícího intenzivní veřejný zájem na tom, aby
majetek, jenž je soustavně využíván ozbrojenými silami zejména k výcvikovým
účelům, a slovy čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je tak nezbytný
k zabezpečování potřeb celé společnosti, nebyl ve vlastnictví jiných subjektů
než státu. Ve světle této úvahy se nemůže jevit rozhodující skutečnost, že
ustanovení § 2a bylo do zákona č. 172/1991 Sb. doplněno až po nabytí účinnosti
zákona č. 222/1999 Sb. I odborná literatura již proto v minulosti artikulovala
závěr, že pravidlo, podle nějž smí být nemovitosti na území vojenského újezdu
vlastněny toliko státem, restituci obecního přídělového majetku dle § 2a zákona
č. 172/1991 Sb. v existujících újezdech znemožňuje (viz Kišš, P. Restituce
majetku obcí. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. s. 143-144.). Ačkoli nelze upřít
jistou podloženost dovolatelově argumentu, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
neobsahuje na rozdíl od § 2c téhož předpisu výslovnou zmínku o vyloučení
restituce nemovitého majetku ve vojenských újezdech, není Nejvyšší soud toho
názoru, že by z daného nesouladu bylo možné dovodit úmysl zákonodárce vytvořit
prostřednictvím § 2a výjimku z výhradního vlastnictví státu k nemovitému
majetku na území vojenských újezdů. Naznačuje-li text zákona č. 173/2012 Sb.,
jímž byl do zákona č. 172/1991 Sb. začleněn § 2c, i důvodová zpráva k němu
explicitní ohled na to, aby byla zachována výlučnost vlastnictví státu k
nemovitostem ve vojenských újezdech založená zákonem č. 222/1999 Sb.,
nespatřuje dovolací soud mezi restitučními skutkovými podstatami obsaženými v §
2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb. takovou relevantní odlišnost, jež by rozdílný
přístup k pozemkům nacházejícím se ve vojenských újezdech podle těchto dvou
ustanovení odůvodňovala. Je tudíž možné dovodit, že jak záměru zákonodárce, tak
vnitřní jednotě právního řádu lépe koresponduje interpretace, dle níž s ohledem
na § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb. k přechodu pozemků situovaných v
existujících vojenských újezdech do vlastnictví obcí podle § 2a zákona č.
172/1991 Sb. nedošlo. Konečně ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 97/2008, neskýtá oporu pro výklad opačný, neboť se v jeho
odůvodnění toliko konstatuje, že pozemky využívané v roce 1991 ze strany
Federálního ministerstva obrany nemohly přejít do majetku obcí dříve než ke dni
1. 7. 2000, aniž by v něm dovolací soud zaujal jakýkoli názor stran samotného
obsahu zákonných podmínek pro restituci dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., a
nepodává se z něj tedy ani závěr o způsobilosti pozemků nacházejících se na
území vojenských újezdů být předmětem restituce přídělového majetku obcí na
základě tohoto ustanovení.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno pochybení v právní úvaze odvolacího soudu,
podle níž byl přechod sporných pozemků v souladu s § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
znemožněn pravidlem o výlučném vlastnictví státu k nemovitému majetku na území
vojenských újezdů, nebylo třeba, aby se dovolací soud zabýval námitkou, kterou
dovolatel zpochybňuje stanovisko, jež soudy nižších stupňů zaujaly ohledně
vztahu § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. I kdyby byly dovolatelem předestřené
argumenty v tomto směru opodstatněnými, nemohl by z toho vyplynout jeho úspěch
ve věci, neboť nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům obcí by nebylo
přípustné ani za předpokladu, že by ostatní podmínky restituce přídělového
majetku ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jak jim rozumí sám dovolatel,
byly v daném případě splněny. Nejedná se tedy o otázku, která by byla s to
ovlivnit věcné řešení sporu, přičemž podávání toliko teoretického výkladu této
problematiky bez vlivu na výsledné rozhodnutí by se jen stěží srovnávalo s
účelem dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7.
2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).
Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo zpochybnit
správnost napadeného rozhodnutí, nezbylo než dovolání dle § 243d písm. a) o. s.
ř. jako nedůvodné zamítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s
tím, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu