28 Cdo 97/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce ČR – Ministerstva obrany, jednajícího
prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany,
proti žalovanému
m. Ch., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 15 C 361/2005, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2007, č.j. 18 Co
353/2007-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 6.307,- Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného, a to do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem shora označeným potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 12. 2006, č.j. 15 C 361/2005-62, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 5. 2007 (č.l. 77), kterým byla zamítnuta
žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. 358/1 a 358/2 v
k.ú. H. D., zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1, vedených u
Katastrálního úřadu pro K. k., pracoviště Ch., pro obec Ch. Odvolací soud dále
rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému částku 26.406,10 Kč na
nákladech odvolacího řízení do tří dnů právní moci rozsudku k rukám zástupkyně
žalovaného JUDr. J. W.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce osvědčil
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podle § 80 písm. c/ o. s. ř.
(otázka správnosti zápisu v katastru). Odvolací soud však vyšel mj. ze
skutkového zjištění, že sporné pozemky nesloužily k vojenským úkolům tehdejší
Československé federace (podrobněji viz zákon č. 556/1990 Sb. a jeho aplikace v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jednalo se o pozemky žalobcem již
nevyužívané a určené k předpokládanému komerčnímu využití. Na pozemky se
vztahoval právní režim ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona
č. 114/2000 Sb. Ze všech pozemků, nyní tvořících pozemky parc. č. 358/1 a 358/2
(podrobněji viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), menší část přešla na
žalovanou obec na základě titulu schváleného přídělového plánu ke dni 1. 7.
2000 (§ 2a odst. 3 písm. b/ cit. zák.), podstatná část však již ke dni 24. 5.
1991 jako historický majetek obce při splnění podmínek podle § 2 odst. 1 téhož
zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v
němž brojil proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a tvrdil, že měla
být žádoucím způsobem aplikována ustanovení čl. 4 odst. 3, 4 ústavního zákona
č. 143/1968 Sb.,
o československé federaci. Právo hospodaření s majetkem státu svědčilo v
rozhodné době federálnímu Ministerstvu národní obrany, nikoli Čs. armádě jako
součásti resortu. Pouze ministr obrany tedy mohl rozhodnout o nepotřebnosti
nemovitostí. K přechodu věcí na Českou republiku mohlo dojít až po převodu
práva hospodaření z federace na republiku. Teprve v roce 2004 bylo rozhodnuto v
rámci republikové působnosti o nevyužívání pozemků k obraně státu. Tudíž ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byly pozemky ve vlastnictví federace a
dobrodiní obecní restituce se na ně nevztahuje. Notářský zápis, pořízený ve
prospěch obce dne 4. 2. 2005, je neplatný. Žalobce žádal, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil dalšímu řízení.
Žalovaný sledoval ve vyjádření k dovolání svou dosavadní
argumentaci. Pozemky podle něj nebyly už ke dni 24. 5. 1991 federací vojensky
využívány a právo hospodaření realizováno (srov. usnesení NS sp. zn. 28 Cdo
2353/2005). Z toho i cestou výkladu ústavního zákona č. 143/1968 Sb. plyne, že
musely být ve vlastnictví ČR. To ale znamenalo, že při splnění podmínek podle §
2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (u pozdějších přídělů podle § 2a odst. 3 písm.
b/ téhož zákona, pozn. NS) vzniklo ke dni 24. 5. 1991 (1. 7. 2000) obecní
vlastnictví k předmětným pozemkům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, za nějž jednala osoba s
právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě
pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem,
vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího
soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2353/2005 a 28
Cdo 1743/2006 (ale i v řadě dalších judikátů) rozlišil dvě situace: Využití
pozemků v rozhodné době roku 1991 pro vojenské účely ze strany Federálního
ministerstva obrany znamenalo, že nedošlo k obecní restituci (podmíněné
tehdejším vlastnictvím ČR). Pak mohly pozemky přejít do vlastnictví obce jako
vlastnictví ČR nejdříve až ke dni 1. 7. 2000 (na základě zákona č. 114/2000
Sb.), jestliže byly pro jejich přechod splněny ostatní zákonné podmínky
(příděl, nezastavěnost atd.). A contrario nevyužití pozemků v době nabytí
účinnosti zákona č. 172/1991 pro vojenské federální účely znamenalo, že pozemky
byly „právně volné“ pro účely obecních restitucí; svou roli tu hrála jak
fakticita využívání, tak i právní podpora tohoto stavu – nikoli tedy formální
existence práva hospodaření. Po právní stránce lze jen souhlasit s argumentací
odvolací instance, v níž se odkazuje stran vlastnických otázek ČSFR – ČR nejen
na čl. 4 a čl. 7 odst. 1 písm. p/ ústavního zákona č. 556/1990 Sb., ale i na
rozhodnutí o nepotřebnosti areálu bývalého cvičiště M. (tvořeného i předmětnými
pozemky) pro užívání armády ČR ze dne 10. 10. 2000 (rozhodnutí Ministerstva
obrany) a na vyřazení cvičiště z užívání armády ČR náčelníkem generálního štábu
již dne 22. 5. 1991. Ohledně faktického stavu neužívání pozemků pro vojenské
účely je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nižších instancí. Splnění
dalších hmotněprávních podmínek podle zákona č. 172/1991 Sb. pak znamenalo, že
oba pozemky postupně přešly ke dni 24. 5. 1991, resp. 1. 7. 2000, do
vlastnictví žalovaného (obce), jak výše vyloženo.
V dalších podrobnostech argumentace stran těchto právních
otázek se odkazuje na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 462/2005, 28 Cdo 2212/2004,
28 Cdo 280/2004, 28 Cdo 1952/2005 a řadu dalších.
Nejvyšší soud tedy při řešení zde nastolených právních otázek
sleduje konstantní judikaturu a hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem je
s ní v souladu. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.
s. ř. tedy nebyla dána.
Dovolání žalobce bylo proto podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. b/ o. s. ř. odmítnuto.
Žalovanému vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. právo na náhradu nákladů řízení. Za jeden úkon advokátky (vyjádření k
dovolání) náležela odměna v sazbě 20.000,- Kč, snížená vzhledem k odmítnutí
dovolání a jedinému úkonu v řízení dvakrát o polovinu na 5.000,- Kč (§ 5 písm.
b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.). S přičtením
režijního paušálu 300,- Kč a 19 % DPH představovala výše nákladů žalovaného v
tomto řízení částku 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu