USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Kongregace
sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova, IČ 004 06 881, se sídlem v Rajhradě,
Odbojářů 324, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v
Brně, Lidická 710/57, proti žalovaným 1. obci Sulkovec, IČ 004 89 476, se
sídlem v Sulkovci 50, zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem v
Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11, a 2. České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ
697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro
doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnického práva
státu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 191/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě
ze dne 19. prosince 2017, č. j. 54 Co 325/2016-352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Kamily Vránové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2. nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 8 C
191/2014-264, určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. č. v
katastrálním území P. u S. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků,
státu i o soudním poplatku (výroky II.–IV.). Soud shledal návrh žalobkyně, jejž
podřadil § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi
a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“), důvodným. Sporné pozemky totiž do vlastnictví žalované 1.
nepřešly na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“),
jelikož právní předchůdce dotčené obce pozemky nikdy nevlastnil. Poté, co byly
s oporou v zákoně č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen
„zákon č. 142/1947 Sb.“), odebrány žalobkyni, byly dány do užívání, nikoli však
do vlastnictví Lesnímu družstvu Bystřice nad Pernštejnem. Jako majetek právního
předchůdce žalované 1., obce Polom, pozemky nikdy vedeny nebyly. Nadto by se
přechod vlastnického práva ze státu na obec dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
protivil § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon
č. 229/1991 Sb.“).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 54
Co 325/2016-352, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků i státu před soudy obou stupňů (výroky II.–IV.). Odvolací soud
poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo
5217/2015, z nichž dovodil, že § 29 zákona č. 229/1991 Sb. řešenému přechodu na
překážku nebyl. Oproti soudu prvního stupně nepokládal za významné, zda došlo
ke vložení vlastnického práva právního předchůdce žalované 1. do pozemkových
knih. Předmětné pozemky byly přiděleny lesnímu družstvu (které ovšem nikdy
nevzniklo), jehož členem se měl stát právní předchůdce obce Sulkovec. Vzhledem
k tomu, že byl dotčený příděl převzat do držby k 5. 8. 1949, jsou zde splněny
aplikační předpoklady § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Obcím nemohou jít k tíži
dobově podmíněné nedostatky v postupu přídělových orgánů, jako je například
skutečnost, že bylo v listině o přídělu označeno coby přídělce družstvo, které
v rozhodné době (ani nikdy později) neexistovalo. Dodatečně (dne 17. 2. 1950)
byla nadto vydána listina o přídělu, která již jako o přídělcích výslovně
hovořila o obcích, proto lze nepochybně uzavřít, že sporné pozemky materiálně
směřovaly do jejich majetkové sféry.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, jež má za to, že
napadený rozsudek spočívá na dvou otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury. První z těchto otázek zní, zda do vlastnictví
obcí podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přešly i nemovitosti přidělené v souladu
se zákonem č. 142/1947 Sb., které nebyly ve faktické držbě obce. Dle názoru
žalobkyně se z rozhodovací praxe dovolacího soudu podává závěr, že § 2a zákona
č. 172/1991 Sb. dopadal na případy, v nichž bylo přídělové rozhodnutí vydáno po
1. 1. 1950, avšak přidělený majetek byl obcí užíván již před tímto datem. V
řešené věci přitom sporné pozemky k 5. 8. 1949 (podle dovolatelky správně 5. 8.
1948) nepřevzaly obce, nýbrž stát prostřednictvím národního podniku
Československé státní lesy. Pakliže odvolací soud učinil o chopení se držby
úsudek odlišný, je tento jeho závěr v extrémním rozporu s provedenými důkazy,
což dovolatelka ilustruje podrobnou analýzou relevantních listin.
Na druhém místě nastoluje otázku, zda v řízení o žalobě na určení vlastnického
práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nese obec břemeno tvrzení
a břemeno důkazní ohledně splnění podmínek pro přechod vlastnictví na základě
zákona č. 172/1991 Sb. Brání-li se žalované žalobě tvrzením, že vlastnické
právo na obec Sulkovec přešlo v souladu s § 2a citovaného předpisu, pak bylo na
nich, aby prokázaly všechny skutkové předpoklady této normy, včetně chopení se
držby právním předchůdcem obce; odvolací soud však namísto toho, aby žalované,
které svou důkazní povinnost v naznačeném směru nesplnily, vyzval k předložení
odpovídajících podkladů, sám zjišťoval den, kdy obec Polom vstoupila v držbu
sporných nemovitostí.
Odvolací soud zároveň k újmě žalobkyně porušil princip předvídatelnosti
soudních rozhodnutí, neboť jí neudělil náležité poučení, že na rozdíl od soudu
první instance pokládá pro výsledek sporu za rozhodující otázku existence držby
před 31. 12. 1949, pročež k tomuto problému nemohla upřít svou skutkovou a
právní argumentaci.
Z nastíněných důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, a přiznal jí náklady
řízení před soudy všech instancí.
K dovolání se vyjádřily obě žalované, jež se ztotožnily s rozsudkem odvolacího
soudu a předmětný opravný prostředek navrhly odmítnout, respektive zamítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustným není.
Stran problému podmínění přechodu vlastnického práva na obce dle § 2a zákona č.
172/1991 Sb. existencí držby před 31. 12. 1949 judikatura dovolacího soudu
konstantně dovozuje, že nemovitosti, které byly obci přiděleny v režimu zákona
č. 142/1947 Sb., přechází do jejího vlastnictví na základě § 2a zákona č.
172/1991 Sb. bez ohledu na to, zda je k uvedenému datu držela, čili nic (takto
viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3301/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, srovnej také
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017).
Převzetí přiděleného majetku obcí do držby není tudíž v těchto případech pro
naplnění podmínek přechodu podle citovaného ustanovení určující. V dovolatelkou
vzpomenutých rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo
2212/2004, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, se uvádí, že § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!)
tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských resp.
lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily. Zmíněná rozhodnutí
tudíž nejsou s výše odkazovanými judikáty v žádné kontradikci. Totéž lze říci i
o usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, jímž
byl řešen zcela odlišný případ, v němž se příděl měl odehrát podle zákona č.
46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a
lesní půdě), nikoli dle zákona č. 142/1947 Sb. jako v řešené věci.
Je pravdou, že poněkud odlišný náhled je namístě volit tam, kde je řešen právní
osud pozemků, které byly přiděleny lesnímu družstvu, jež ovšem nikdy nevzniklo,
a dotčený případ tak nelze podřadit § 2b zákona č. 172/1991 Sb. Pakliže soud za
těchto podmínek volí extenzivní interpretaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (maje
na paměti, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku
prostupuje princip in favorem restitutionis, pročež dobově podmíněné nedostatky
v postupu orgánů v poválečném období nemohou jít k tíži obcím; zde srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017,
jakož i judikaturu tam citovanou) a dovozuje-li, že sporné pozemky mohly na
obec dle posledně zmíněného ustanovení přejít, přestože bylo za přídělce
nominálně označeno lesní družstvo (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28
Cdo 437/2013), musí mít za zjištěné specifické okolnosti, jež umožňují
usuzovat, že příděl materiálně směřoval do majetkové sféry obce, přičemž
takovouto skutečností může být zejména převzetí držby přidělovaných pozemků
obcí před 31. 12. 1949 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 794/2017).
Podobnou okolností však, kromě krajským soudem zjištěného a dovolatelkou
zpochybňovaného převzetí držby právním předchůdcem žalované 1. v srpnu 1949,
může být rovněž odvolacím soudem zmíněný fakt (proti němuž žalobkyně nikterak
nebrojí), že přídělový orgán v únoru 1950 vydal další přídělové rozhodnutí,
kterým již sporný majetek výslovně destinoval do majetkové sféry obcí
samotných. Tato přídělová listina [jíž nelze upřít relevanci jen proto, že byla
vydána po 1. 1. 1950, neboť právě na jev opožděně vydaných přídělových
rozhodnutí novela zákona č. 172/1991 Sb. provedená zákonem č. 114/2000 Sb.
reagovala; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn.
28 Cdo 790/2012: „…účelem ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do
citovaného předpisu zákonem č. 114/2000 Sb. (s účinností od 1. 7. 2000), (…) je
umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s
ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání
přídělového plánu došlo až po 31. prosinci 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec…“,
podobně viz kupř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4210/2017] pak představuje onen dodatečný faktor, s ohledem na nějž lze
usuzovat, že měl sporný příděl prospívat obcím. V této souvislosti se sluší
připomenout, že nestíhá-li správní akt nicotnost, není soud mimo rámec
správního soudnictví oprávněn zkoumat jeho zákonnost či věcnou správnost
(srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo
550/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4933/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1590/2017), což platí i pro listiny o přídělu (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Zmiňovaný dokument
konečně bezesporu nepředstavuje operativní rozhodnutí o hospodaření se státním
majetkem opírající se o vládní nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního
majetku národními výbory (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2906/2011, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015), ale přídělové
rozhodnutí vydané po 1. 1. 1950 (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2888/2017). Kdo měl před 31. 12. 1949 předmětné pozemky v držbě, se tak ve
světle všeho uvedeného ukazuje být z hlediska řešeného případu nerozhodným, a
proto ani nemůže na výsledku věci nic změnit polemika žalobkyně se skutkovými
závěry, jež v tomto směru odvolací soud učinil.
Pokud jde o druhou z dovolatelkou vznesených otázek, sluší se připustit, že je
v judikatuře Nejvyššího soudu skutečně zastáván názor, dle něhož ohledně
skutkových předpokladů normy obsažené v zákoně č. 172/1991 Sb., od níž odvíjí
své vlastnické právo ke spornému majetku, nese důkazní břemeno obec (srovnej
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015), a to i
v řízení iniciovaném oprávněnou osobou na základě § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn.
28 Cdo 295/2017, či jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017).
Na této právní otázce nicméně napadené rozhodnutí nespočívá (jelikož odvolací
soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, nikoli podle pravidel o
důkazním břemeni) a nepředstavuje ostatně ani podstatu dovolatelčiny kritiky
úvah odvolacího soudu. Ať už totiž krajský soud pojímal dělení důkazního
břemene v aktuálním sporu jakkoli, žalobkyně nesouhlasí především s tím, že
prováděl důkazy k otázce chopení se držby před 31. 12. 1949 bez návrhu
procesních stran. Vzhledem k nepodstatnosti právě vzpomenutého problému pro
výsledek sporu, jež byla zdůvodněna výše, by však ani případné pochybení
odvolacího soudu při vedení dokazování upínajícího se k otázce držby, stejně
jako dovolatelkou rovněž zmíněná překvapivost akcentu, jejž na tuto okolnost
soud druhého stupně kladl, nikterak neohrožovaly věcnou správnost napadeného
rozsudku, a proto by ani neopodstatňovaly jeho zrušení.
Za daných okolností nezbylo než projednávané dovolání odmítnout jako
nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu