28 Cdo 295/2017-122
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické
farnosti Jarošov nad Nežárkou, IČ 625 42 338, se sídlem v Jindřichově Hradci,
Kostelní 74, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1. České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, a 2. obci Jarošov nad Nežárkou, IČ 002 46 859, se
sídlem v Jarošově nad Nežárkou 236, o určení vlastnického práva státu, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 307/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září
2016, č. j. 7 Co 1391/2016-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 6 C
307/2015-80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického
práva České republiky k pozemku parc. č. st. v katastrálním území J. n. N.
(výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že
právní předchůdce žalobkyně byl vlastníkem pozemku, při jehož rozdělení vznikla
mimo jiné i sporná nemovitost a který byl postupem podle zákona č. 46/1948 Sb.,
o nové pozemkové reformě, odňat ve prospěch státu. Ke dni 23. 11. 1990
příslušelo právo hospodaření s dotčeným pozemkem Místnímu národnímu výboru
Jarošov nad Nežárkou, přičemž ke dni 24. 5. 1991 s ním hospodařila žalovaná 2.
minimálně ve smyslu jeho správy, k čemuž dle judikatury postačuje užívání věci
zahrnující její držbu a nakládání s ní. Dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále
jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), došlo tudíž v souladu s § 1 odst. 1 řečeného
předpisu k přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. st. . na obec, a
žaloba tak mohla být coby nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 7 Co
1391/2016-101, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že pro
naplnění podmínky (faktického) hospodaření s majetkem ve smyslu § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. postačovala dle dosavadní judikatury držba dotčené věci,
naopak požadavek intenzivního využití příslušného objektu by již šel nad rámec
předpokladů vytyčených v citovaném ustanovení. Druhá žalovaná v řízení uvedla,
že předmětný pozemek užívala v souvislosti se stavbou, jež se na něm nachází
(respektive v současnosti tvoří jeho součást), pro účely skladování. Toto její
tvrzení nebylo zpochybněno, a na základě předložené fotodokumentace je navíc
možné usuzovat, že objekt, jenž není v havarijním stavu, aniž by po 24. 5. 1991
prošel významnější rekonstrukcí, byl již ke zmíněnému datu druhou žalovanou
přiměřeně užíván a udržován. Po obci velikosti J. n. N. nelze požadovat, aby na
nemovitost užívanou toliko jako skladiště vynakládala velké množství
prostředků, patří se proto uzavřít, že ji udržovala s péčí řádného hospodáře v
přijatelném stavu, a počínala si tak coby její držitel. Předpoklady přechodu
sporného objektu do vlastnictví druhé žalované tudíž podle názoru odvolacího
soudu byly splněny.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatelka předně
tvrdila, že krajský soud dostatečně nezkoumal existenci faktického hospodaření
žalované 2. s předmětným pozemkem ke dni 24. 5. 1991, a naopak se v podstatě
spokojil se zjištěním, že sporná nemovitost byla formálně vedena v majetku
obce. Popsaným výkladem § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je však stírán
rozdíl mezi jednotlivými předpoklady vytyčenými v odkazovaném ustanovení, jejž
dosavadní judikatura zdůrazňovala coby kruciální. Pokud by Nejvyšší soud měl za
to, že odvolací soud podmínky „práva hospodaření“ ke dni 23. 11. 1990 a
„faktického hospodaření“ ke dni 24. 5. 1991 odlišil, je třeba říci, že stran
reálného nakládání s pozemkem dotčenou obcí k posléze uvedenému datu nebylo
prováděno žádné dokazování a soudy založily své úvahy toliko na prostém tvrzení
druhé žalované o využívání nemovitosti jako skladiště. Tím se odchýlily od
judikatury, v souladu s níž je tvrzené skutečnosti nutné dokládat důkazy, z
nichž bez rozumných pochybností vyplývají, a současně porušily § 132 o. s. ř.
Nelze rovněž přehlédnout, že odvolací soud žalobkyni zjevně zatížil důkazním
břemenem ohledně nenaplnění podmínek přechodu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb., přestože skutkové okolnosti umožňující nabytí majetku obcí v režimu
citovaného předpisu měla prokazovat žalovaná 2. I kdyby konečně Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že otázka rozložení důkazního břemene byla v napadeném
rozhodnutí vyhodnocena přiléhavě, měl by přikročit ke kasačnímu zásahu, neboť
soudy žalobkyni upřely poučení dle § 118a o. s. ř., jež jí byly povinny udělit,
pakliže dovodily, že se jí nepodařilo prokázat nenaplnění podmínek předvídaných
§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Z předestřených důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek,
jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k
dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustným není.
Jak přiléhavě podotýká sama dovolatelka, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
objasnil, že uskutečnění přechodu vlastnického práva k určitému objektu na obec
v režimu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. předpokládalo, aby byl dotčený
majetek ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví státu, dále aby k němu měl ke dni 23.
11. 1990 formální právo hospodaření národní výbor, jehož práva a závazky přešly
na obec, a konečně aby s ním v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
obec fakticky hospodařila. Všechny tři stanovené podmínky musely být přitom
splněny kumulativně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 663/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn.
28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3042/2010). Dikce zákona zde zároveň zřetelně naznačuje, že podmínky
„hospodaření“ s majetkem a dřívějšího „práva hospodaření“ k němu svědčícího
národnímu výboru nelze ztotožňovat. Při výkladu pojmu „hospodaření“ pak bylo
judikaturou zohledněno jeho pojetí v právních předpisech účinných v rozhodné
době, konkrétně v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, a vyhlášce č.
119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, jimiž bylo organizacím uloženo
hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento
majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit jej i využívat, tj.
fakticky s ním nakládat (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996,
sp. zn. IV. ÚS 185/96, a ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, bod 16,
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2112/2001, či ze
dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, popřípadě jeho usnesení ze dne 29.
4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
554/2013). Jinými slovy, hospodařením obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. je třeba rozumět realizaci práv a povinností, které na
obec přešly z národního výboru (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4471/2014, a ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4759/2016). Této judikatorní
linii se nicméně soudy nižších stupňů nijak nezpronevěřily, neb podmínku
faktického nakládání s předmětným majetkem od prosté formální příslušnosti
národního výboru k hospodaření zjevně odlišily – v zásadě tak učinil již soud
prvního stupně v odstavci na rozhraní stran 7 a 8 svého rozhodnutí, zcela
jednoznačně pak naplnění dotčeného předpokladu zjišťoval soud odvolací v
úvahách zachycených na straně 7 napadeného rozsudku. Soudy se tedy neomezily na
prosté konstatování existence někdejšího práva hospodaření národního výboru či
evidenčního statusu sporné nemovitosti, pročež se jejich úsudky v daném směru
neodchylují od dovolatelkou zmiňované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítá-li žalobkyně dále, že závěr o splnění podmínky faktického hospodaření s
příslušným pozemkem obcí byl v řízení učiněn bez náležitého dokazování,
rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací
soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22
Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30
Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn.
II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze
dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Otázka rozložení důkazního
břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010), dovolací soud nicméně
nedospívá k závěru, že by se soud odvolací odchýlil od ustálené judikatury, dle
níž je to obec jako procesní strana, jež se dovolává účinků jí příznivé právní
normy, kdo nese důkazní břemeno ohledně znaků jednotlivých skutkových podstat
přechodu majetku upravených v zákoně č. 172/1991 Sb. (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, či jeho usnesení
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, k základnímu pravidlu o dělení
důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, nebo Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení
soudním. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s.
144–145). Napadený rozsudek totiž na závěru o neunesení důkazního břemene
některým z účastníků vybudován není, neboť odvolací soud rozhodl na základě
zjištěného skutkového stavu, vzav za prokázané naplnění veškerých podmínek
přechodu sporného majetku na žalovanou 2., včetně jejího faktického hospodaření
s předmětným pozemkem. Byť by se snad některá dílčí zjištění soudu druhé
instance nemusela z hlediska své důkazní opory Nejvyššímu soudu jevit
bezvýhradně spolehlivými, není (jak už bylo řečeno výše) zákonem zmocněn k
tomu, aby skutkové úvahy nižších instancí revidoval.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nedovodil, že by žalobkyni tížilo důkazní
břemeno ohledně nenaplnění předpokladů § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.,
nebylo důvodu, aby jí udílel poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., pročež
rozsudek krajského soudu na otázce nezbytnosti postupu dle právě citovaného
ustanovení nespočívá, a ta se tudíž ani nemůže stát základem přípustnosti
projednávaného dovolání.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně
odmítnout pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, náhrada nákladů
nepřísluší a ostatním účastníkům v daném řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu