28 Cdo 4948/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, za vedlejší účasti
(na žalující straně) DELTA RZ, spol. s r.o., IČO: 49967240, se sídlem v Brně,
Jiránkova 317/23, zastoupené Mgr. Šárkou Boučkovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Údolní 403/42, F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se
sídlem v Brně, Nové náměstí 21, a P. P., zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, proti žalovanému statutárnímu městu
Brnu, IČO: 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému
Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, o určení
vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 86/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2015,
č. j. 16 Co 29/2013-433, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
vedlejšímu účastníku DELTA RZ, spol. s r.o. částku 4 114 Kč k rukám advokátky
Mgr. Šárky Boučkové, a vedlejšímu účastníku F. K. částku 4 114 Kč k rukám
advokáta JUDr. Jiřího Koniora.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů řízení
žádný z těchto účastníků, stejně tak jako ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším
účastníkem P. P.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně) byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně ze dne 14. 6.
2012, č. j. 52 C 86/2010-374) ve výroku o věci samé, v tom znění, že Česká
republika (žalobkyně) je vlastníkem pozemku parc. č. 2069/4 v kat. území Ř.,
jehož součástí je budova č.p., občanská vybavenost, zapsaného v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště
Brno-město na listu vlastnictví 10001 pro kat. území Ř., obec B.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není
přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení)
vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř., přičemž dovolání není přípustné ani
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním vymezené otázky hmotného
práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí ve věci samé závisí, odvolací
soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací
praxi již vyřešených otázek.
K otázkám podřaditelným výkladu ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí,
ve znění pozdějších předpisů, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu, v níž je uvedené ustanovení setrvale interpretováno tak, že k
přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence
vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící
národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68
odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment
faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně
hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak,
že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a
nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru,
způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. července
2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99; rozsudek ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
5020/2007; rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo
rozsudek ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010 – všechna rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
www.nsoud.cz).
K výkladu citovaného ustanovení zákona se vyslovil i Ústavní soud, a to nejenom
ve zmiňovaném nálezu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (v němž
analýzou dotčeného ustanovení zákona dochází k závěru, že k přechodu věcí z
majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří
stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření), ale např. i
v nálezu ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž uzavírá, že
pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze
chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo
hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“
podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak podle
názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle § 1
zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí
fakticky využívali k plnění svých úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07 – spolu s ostatními
rozhodnutími Ústavního soudu veřejnosti dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ze skutkových zjištění (jejichž přezkum v dovolacím řízení možný není) přitom
vyplývá, že v době rozhodné pro přechod majetku z vlastnictví státu do
vlastnictví obcí s předmětnými nemovitostmi (stavbou na označeném pozemku)
hospodařila nikoliv žalovaná obec, nýbrž státní podnik Oděvnictví města Brna
coby samostatný subjekt práva, od žalované obce odlišný (kdy není bez dalšího
rozhodující ani to, byla-li obec jeho zřizovatelem čili nic; srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu není vybudováno na závěru o neunesení důkazního
břemene, má-li odvolací soud skutečnosti o absenci hospodaření (jeho fakticitě)
v případě žalované obce, resp. užívání majetku jiným hospodářským subjektem za
bezpečně prokázané. K otázce důkazního břemene – přes řečené – sluší se obecně
uvést tolik, že potřebnost, tedy okruh rozhodujících skutečností, je určována
hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků, a
důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, str. 372). [K
povinnosti tvrzení a povinnost důkazní stran předpokladů, za nichž věc přechází
do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., včetně existence práva
hospodaření a jeho reálného výkonu, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014.]
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry
odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v
závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení §
3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník]. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc
nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§
130 odst. 1 obč. zák.); posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je
třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15,
ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel
při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu
daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí
dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176, svazek 15, ročník
2002). Dobrá víra oprávněného se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu /titulu/, který by mohl
mít za následek vznik práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze
dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, č. 11, ročník 1997); postačí, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).
Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že
mu věc patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy
odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).
Se zřetelem k zákonem jasně stanoveným podmínkám přechodu věci z vlastnictví
státu do vlastnictví obce, jakož i setrvalé interpretaci relevantního
ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, je vyloučen
právní omyl žalovaného o nabytí vlastnictví ex lege (případně jej nelze
kvalifikovat jako omyl omluvitelný). Vyloučen je i omyl skutkový, bylo-li
prokázáno, že žalovaný s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona
nehospodařil (tedy kdy žalobce měl vědomost o tom, že jedna ze zákonem
stanovených podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce není
splněna) a bylo-li mu známo (jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších
stupňů), že v jeho prospěch zapsané vlastnictví je sporné. K námitkám
dovolatele sluší se uvést, že toliko na okolnostech provázejících řízení ve
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 374/94 (k jehož výsledkům
se dovolatel vztahuje při formulaci právní otázky vymezené v dovolání) závěry
odvolacího soudu založeny nejsou. Za daných okolností nelze úvahy odvolacího
soudu o nedostatku dobré víry držitele kvalifikovat jako nepřiměřené a v
rozhodnutí vyslovené právní závěry se ustálené rozhodovací praxi dovolacího
soudu nepříčí.
Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy na straně
oprávněných účastníků (vedlejších účastníků) vznikly náklady toliko vedlejším
účastníkům označeným ve výroku II usnesení, jež sestávají z odměny za
zastupování advokátem v řízení, v částce 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm.
b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300
Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za
daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu