28 Cdo 4471/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v
Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti žalované České republice -
Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12
774, za nějž v dovolacím řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Ústředí a územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti Městské části Praha 4 se sídlem v Praze 4,
Antala Staška 2059/80b, IČ 000 63 584, jako vedlejší účastnice na straně
žalobce, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Medkova 913/48, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 119/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014, č. j. 54 Co 124/2014-111,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba
Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059.
III. Žalovaná je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Ivany Sittkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 41 C 119/2013-74,
určil, že „žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1866/1 a parc. č. 1866/2 v k.
ú. M., obec P.“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21.456,- Kč k rukám advokáta Mgr.
Jakuba Kotrby (výrok II.) a že vedlejší účastnici na straně žalobce je povinna
zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 20.570,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Ivany Sittkové (výrok III.). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu, neboť v katastru nemovitostí je k nim veden
duplicitní zápis vlastnictví žalobce (svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví
obce - Městská část Praha 4) a žalované (příslušnost hospodařit s majetkem
státu - Státní pozemkový úřad). Vzal za prokázané (a mezi účastníky nesporné),
že předmětné pozemky sousedí s domem čp., nacházejícím se na pozemku parc. č.
1865 (oboje ve vlastnictví žalobce), přičemž pozemek parc. č. 1866/2 slouží
jako předzahrádka a přístupová cesta do domu z ulice a pozemek parc. č. 1866/1
slouží jako zahrada za domem a přístupová cesta do domu z ulice S., že oba
pozemky jsou oploceny a že ke dni 24. 5. 1991 byly ve vlastnictví České
republiky („v roce 1986 je nabyl Obvodní národní výbor v Praze 4 na základě
pravomocného rozhodnutí v důsledku jejich prodeje při výkonu rozhodnutí spolu s
domem čp.“) a že ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo právo hospodaření
Obvodnímu národnímu výboru v Praze 4. Provedeným dokazováním bylo dále
zjištěno, že předmětné pozemky byly i v minulosti užívány společně s domem č.p.
uživateli (později nájemci) bytů v tomto domě, tzn. že pronajímatel bytů v domě
(vedlejší účastník na straně žalobce) využívá pozemky tak, že umožňuje nájemcům
jednotlivých bytů užívání těchto pozemků, přičemž společně s nimi zajišťuje
údržbu a péči o ně. Uzavřel proto, že všechny podmínky přechodu vlastnictví k
předmětným pozemkům ze státu na žalobce podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (dále též jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), byly splněny (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, a nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 54
Co 124/2014-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II. tak, že
výše nákladů činí 25.570,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci „náklady odvolacího řízení“ 8.228,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby (výrok II.) a že vedlejší účastnici je
povinna zaplatit „náklady odvolacího řízení“ 8.228,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Ivany Sittkové (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a po zopakování důkazu výslechem svědka M. B. se ztotožnil s
jeho závěry právními, přičemž nepřisvědčil námitce žalované, že v dané věci je
namístě aplikovat závěr uvedený v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, v němž
Nejvyšší soud „dospěl k závěru, že Státní statek hl. m. Prahy hospodařil na
pozemcích nezávisle na Národním výboru hl. m. Prahy“. Naopak poukázal na názor
vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2322/2005 (nesprávně uvedeno ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3222/2005),
podle kterého „v případě nemovitostí ve správě bytového podniku jde typicky o
věci, s nimiž ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily dřívější
národní výbory, resp. podniky jimi k tomu účelu založené (§ 21 zákona č.
69/1967 Sb.), a dále uvedl, že bytový podnik, na rozdíl od státního statku,
plnil úkoly národního výboru při správě bytového majetku, tedy spravoval bytové
domy a přilehlé pozemky, prováděl či zajišťoval údržbu včetně pozemků. Jestliže
tedy v dané věci bylo prokázáno, že s pozemky ve vlastnictví České republiky
fakticky hospodařil bytový podnik zřízený ONV v Praze 4 a že katastr
nemovitostí evidoval toto vlastnictví, byla splněna i třetí podmínka pro
přechod vlastnictví ze státu na hlavní město Prahu dnem 24. 5. 1991 podle
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“, a dále „otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení, a poukazuje na to, že „již v odvolání upozornila na
odchylnou judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, v němž uvedl, že „užívání pozemků Státním statkem hl.
m. Prahy, které bylo založeno usnesením Národního výboru hl. m. Prahy ze dne
21. 11. 1988 na základě zákona č. 88/1988 Sb. a zákona o národních výborech č.
69/1967 Sb., ve znění pozdějších novel, nelze považovat za hospodaření, které
bylo vykonáváno hlavním městem Prahou ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
Státní statek hl. m. Prahy byl samostatným subjektem, který hospodařil na
pozemcích nezávisle na Národním výboru hl. m. Prahy, a proto jeho práva a
závazky z takového hospodaření nemohly přejít na hlavní město Prahu ve smyslu
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Na tomto závěru nic nemění ani
status města jako zřizovatele zmíněného státního statku“. Podle názoru
dovolatelky tento právní závěr na danou věc dopadá, jelikož Obvodní bytový
podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci (ke dni účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. pouze Obvodní bytový podnik v Praze 4, státní podnik) je také
subjekt odlišný od obce - žalobce, byl zřízen zakládací listinou příslušného
národního výboru a spravoval bytový fond, ke kterému „mu bylo svěřeno právo
hospodaření nezávisle od obce“. Z tohoto důvodu „nemohly přejít práva a závazky
z hospodaření příslušného bytového podniku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce a podmínky pro přechod vlastnictví pozemků
tak nebyly splněny“. Dále dovolatelka namítá, že „soudy obou stupňů pochybily i
při stanovení povinnosti nahradit náklady řízení, když přiznaly jejich náhradu
žalobci i vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, a ignorovaly tak nálezy
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8.
2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, ze dne
13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2310/13, i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
(např. sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně, aby jej zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce a vedlejší účastník na jeho straně navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových (osoba s právnickým vzděláním), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti jeho výroku o věci samé není podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), přičemž není důvod, aby
rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a že přípustnost dovolání proti
akcesorickým výrokům napadeného rozsudku je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem
účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž
ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům,
jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské
části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke
dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Citované ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu setrvale
interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí
je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva
hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce
[k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)],
ale též moment faktický, totiž, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona
také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba
chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z
národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo
hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření.
Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v
ostatním právním smyslu, zahrnující držbu věci a nakládání s věcí v souladu s
právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze
dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3987/2010, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). K výkladu citovaného
ustanovení zákona se již dříve vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 11.
1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, uveřejněném pod číslem 131/1996 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu (v němž analýzou dotčeného ustanovení zákona dospěl k
závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba
kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky
realizace práva hospodaření), ale naposledy i v nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp.
zn. IV. ÚS 600/11, uveřejněném pod číslem 116/2013 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, v něž uzavřel, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1
odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo
hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou
formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické
užívání majetku. Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli
převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko
ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých
úkolů (obdobně srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 1105/07).
Otázkou realizace práva hospodaření k předmětným pozemkům v rozhodné době,
které spolu s výkonem vlastnického práva státu k nim náleželo bývalému
Obvodnímu národnímu výboru v Praze 4 a které vykonával Obvodní bytový podnik v
Praze 4, státní podnik (nyní v likvidaci), se odvolací soud v dané věci
náležitě zabýval a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu představovanou jak shora citovanou judikaturou, včetně
rozhodnutí Ústavního soudu, tak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 2322/2005, v němž dovodil, že „v případě nemovitostí ve správě
bytového podniku jde typicky o věci, s nimiž ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. hospodařily dřívější národní výbory, resp. podniky jimi k tomu
účelu založené (§ 21 zákona č. 69/1967 Sb.)“.
S námitkou dovolatelky, že na danou věc dopadají závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2322/2005, dovolací soud
nesouhlasí, neboť se jednalo o skutkově odlišnou věc. V tomto řízení totiž
dovolací soud vyšel (shodně se soudy obou stupňů) mimo jiné ze skutkového
zjištění, že vlastníkem původních pozemků byla obec Pražská, že na základě
rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy - zemědělského referátu bylo ke dni 26. 4. 1954 do
pozemkových knih vloženo vlastnické právo k pozemkům Československému státu -
Státnímu statku Praha, n. p., že na základě administrativní dohody ze dne 19.
3. 1956 byla změněna správa na Státní plemenářský statek v Xaverově, n. p., a
že hospodářskou smlouvou uzavřenou mezi MNV Běchovice a Státním statkem hl. m.
Prahy byl sporný pozemek převeden do správy Státního statku hl. m. Prahy k 1.
9. 1986 za účelem jeho zemědělského využití a obhospodařování. Dovolací soud za
tohoto skutkového stavu věci proto nepovažoval za správný názor odvolacího
soudu, že sporný pozemek (resp. jeho část) přešel do vlastnictví hlavního města
Prahy z důvodu, že s ním Národní výbor hl. m. Prahy jako zřizovatel Státního
statku hl. m. Prahy ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 5. 1991 hospodařil
způsobem upraveným v zákoně č. 69/1967 Sb. a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., neboť
fakticky jej užíval Státní statek hl. m. Prahy.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení. I pro ně ovšem platí omezení přípustnosti dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jež stanoví, že dovolání podle
ustanovení § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,-
Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo
o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřující proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jakož i mezi
vedlejší účastnicí na straně žalobce a žalovanou, není přípustné, neboť každým
z těchto výroků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč,
přičemž se nejedná o některou z výjimek uvedených v ustanovení § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 23/2015).
Dovolání žalované není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že výše nákladů činí 25.570,-
Kč, a ani proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku III., neboť každým z těchto výroků bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o
žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti výroku rozsudku
odvolacího soudu o věci samé, jakož i proti všem nákladovým výrokům tohoto
rozsudku podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a
§ 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud považuje za účelně
vynaložené a které s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od
7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dovolací soud si je vědom judikatury Ústavního soudu,
podle níž lze u hlavního města Prahy i statutárních měst presumovat existenci
dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna
kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez využívání právní pomoci advokátů
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, a rozhodnutí v něm citovaná). V projednávaném případě však Nejvyšší
soud
- odlišně od věcí, v nichž byl zmíněný právní názor vysloven (viz kupř. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, bod 24, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12) - přisvědčil
tvrzení žalobce, že s ohledem na novelizaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. zákonem č. 173/2012 Sb., účinným od 29. 6. 2012, byl nucen podat
velké množství určovacích žalob ohledně sporných pozemků a že nebylo
hospodárné, aby dočasně posiloval svůj personální aparát (v dané věci byla
žaloba doručena soudu prvního stupně dne 27. 3. 2013 a poslední den k jejímu
podání byl 31. březen 2013). Tyto náklady dovolacího řízení sestávají z odměny
advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), ve spojení s § 7
bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], paušální
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004
Sb. a č. 276/2006 Sb.) a náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 714,- Kč
[srov. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 4.114,- Kč. Žalovaná je
povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.114,- Kč zaplatit k rukám
advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly i vedlejšímu účastníku náklady, které spočívají v
odměně advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši
3.100,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), ve
spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů], v
paušální náhradě hotových výdajů advokátky ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.) a náhradě za daň z přidané hodnoty v částce
714,- Kč [srov. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. celkem 4.114,- Kč.
Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto
náklady vedlejšímu účastníkovi nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů
řízení v celkové výši 4.114,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která vedlejšího
účastníka v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu