U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou - Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o
určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27
C 61/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. června 2012, č. j. 17 Co 219/2012-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 27 C 61/2011-49,
doplněným usnesením ze dne 19. 11. 2011, č. j. 27 C 61/2011-54, určil, že
vlastníkem pozemků parc. č. 1775/81, 1775/82, 1775/127, 1775/128, 1775/129,
1775/130, 1775/131 a 1775/132, doposud zapsaných v kat. nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu na LV č. 1104, pro kat. ú. N., obec P., je
Česká republika s tím, že příslušným hospodařit s těmito pozemky je Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.) a o soudním poplatku (výrok III.). Žalobkyně se
domáhala určení vlastnického práva k uvedeným pozemkům s odůvodněním, že
třebaže do katastru nemovitostí bylo na základě návrhu žalovaného ze dne 27. 5.
2008 s odkazem na splnění podmínek § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zapsáno
vlastnické právo žalovaného k těmto pozemkům, podmínka pro přechod vlastnického
práva spočívající ve faktickém užívání pozemků splněna nebyla. Obvodní soud
připomněl, že dle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu je pro přechod
majetku České republiky do vlastnictví obcí dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. stěžejní kumulativní splnění tří podmínek: musí jít o majetek, který ve
stanovené době náležel České republice, ke konkrétnímu dni k němu měl právo
hospodaření právní předchůdce obce a tento předchůdce s daným majetkem také
hospodařil. Přes poučení soudem žalovaný netvrdil a neprokazoval skutečnosti,
jež by se týkaly hospodaření s předmětnými pozemky. Za těchto okolností tedy
soud shledal žalobu podanou důvodně, neboť nebyly splněny podmínky pro přechod
vlastnictví ze žalobkyně na žalovaného.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 17 Co 219/2012-73, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal právním i
skutkovým závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že nemá důvodu odklánět se
od judikatury vycházející z nutnosti kumulativního splnění všech tří podmínek
pro přechod vlastnického práva ze státu na obec. Charakter pozemků, na nichž se
zčásti nachází sportovní areál a zčásti garáže, původně postavené jako dočasné
stavby jednotlivými fyzickými osobami, vylučuje, že by pozemky mohly být
užívány organizací, kterou by bylo možno pokládat za právní předchůdkyni
žalovaného. Žalovaný přitom ani nyní netvrdí, že jeho právní předchůdce pozemky
skutečně užíval, respektive na nich hospodařil. Odvolací soud tedy napadený
rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž má za to, že
přípustnost podaného dovolání je dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolacím soudem řešená otázka splnění podmínek pro přechod
nemovitostí dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. by měla být posouzena jinak. Dle § 1
zákona č. 172/1991 Sb. přechází účinností tohoto zákona věci z vlastnictví
České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření
národním výborů, jejichž závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na
městské části, do vlastnictví obce, pokud obce (případně městské části) s
těmito věcmi ke dni účinnosti daného zákona hospodařily. V průběhu řízení bylo
poukázáno na podnět ministerstva financí, na základě nějž provedl katastrální
úřad opravu chybného zápisu a následně předmětné nemovitosti zapsal v souladu s
listinami založenými v archivu katastrálního úřadu na právního předchůdce
hlavního města Prahy – Českou republiku s právem hospodaření s majetkem státu
pro Národní výbor hl. m. Prahy. Z uvedeného je zřejmé, že k rozhodnému datu
příslušelo právo hospodaření Národnímu výboru hl. m. Prahy ve smyslu § 1 zákona
č. 172/1991 Sb. Dovolatel odmítl správnost judikaturou dovozených závěrů
vztahujících se k dané problematice, neboť ze zákonných ustanovení nevyplývá,
že by obec musela s těmito nemovitostmi skutečně hospodařit. Připomenul, že k
předmětným pozemkům nepříslušelo právo trvalého užívání ani tělovýchovné
jednotě, neboť nebyly zahrnuty do hospodářské smlouvy, jíž jí jinak stát
přenechal pozemky k užívání. Absence zřízení práva trvalého užívání byla
prokázána i v příslušném řízení před katastrálním úřadem. Tyto argumenty jej
tedy vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího,
případně i soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání vyslovila názor, že dovolatel
nepředestřel dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu, jíž by
zpochybnil správnost závěrů odvolacího soudu učiněných zcela v souladu s
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, pročež navrhla, aby bylo podané
dovolání odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Z námitek uplatněných v dovolání však na zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ve smyslu citovaných ustanovení usuzovat nelze. Dovolatel zdůrazňuje
svůj nesouhlas se stávající rozhodovací praxí zaobírající se výkladem
ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., aniž by však předestřel
jakoukoliv argumentaci způsobilou zpochybnit správnost závěrů, k nimž ve své
judikatuře opakovaně dospěl Ústavní i Nejvyšší soud. Ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. jasně stanoví jako jednu z podmínek přechodu vlastnictví
skutečnost, že obce a v hlavním městě Praze též městské části ke dni účinnosti
tohoto zákona s věcmi, k nimž má přejít vlastnické právo, hospodařily. Dikce
zákona podmiňující přechod vlastnického práva současně i splněním podmínky
týkající se určení subjektu, jemuž muselo v rozhodné době náležet právo
hospodaření, zřetelně naznačuje, že tyto podmínky nelze ztotožňovat. Při
výkladu pojmu „hospodaření“ pak bylo judikaturou (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, usnesení Ústavního soudu ze
dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012) zohledněno jeho pojetí (byť nikoliv explicitní)
v právních předpisech účinných v rozhodné době, konkrétně zákona č. 109/1964
Sb., hospodářského zákoníku, a vyhlášky č. 119/1988 Sb., jimiž bylo organizacím
uloženo hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy
tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat,
tedy s ním fakticky nakládat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů
nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl
neprodleně nařízen převod práva hospodaření. Nebylo-li tedy v daném případě
zjištěno naplnění předpokladu fakticity hospodaření, což dovolatel nikterak
nerozporuje, pak není důvodu cokoliv vytýkat závěru odvolacího soudu, jenž s
ohledem na tuto skutečnost přiřknul vlastnické právo žalobkyni. Dovolatelem uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v
zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu