ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy
Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně Kanonie premonstrátů v Želivě, se sídlem v Želivě 122, IČ 608 60 871,
zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4,
Pod Klaudiánkou 8, proti žalovaným 1) obci J., se sídlem v J., IČ 002 48 355,
zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12,
a 2) České republice - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 270/2015, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne
23. února 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře
ze dne 23. února 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 12. 2015 domáhala [podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] určení, že
Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště v P. na LV pro obec J. a k.
ú. J. u H. (dále též jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnila
zejména tím, že tyto pozemky byly jejímu právnímu předchůdci Klášteru řádu
premonstrátů v Želivě odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), že Ministerstvo
zemědělství rozhodlo dne 5. 11. 1949 o jejich přidělení Místnímu národnímu
výboru J. a že žalovaná 1) je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich
vlastnice dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, ačkoliv rozhodnutí Ministerstva zemědělství je
neurčité a tudíž neplatné, neboť v něm příděl nebyl řádně identifikován, a
kromě toho nedošlo k zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům do
pozemkové knihy, přídělce nezaplatil přídělovou cenu a MNV Jiřice tehdy
neexistovalo; z toho dovozuje, že k přechodu pozemků na žalovanou 1) dojít
nemohlo.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 C
270/2015-159, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanými 1) a 2). Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že
předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně, že
jejich zabrání státem podle zákona č. 215/1919 Sb. nebylo realizováno, že na ně
byla uvalena národní správa podle § 15 dekretu presidenta republiky č. 5/1945
Sb., že právní předchůdce žalobkyně pozemky pozbyl na základě rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948, č. j. 6137/48-IX R 12, vydaného
podle zákona č. 142/1947 Sb. s tím, že poznámka zamýšleného převzetí byla dána
výměrem téhož ministerstva ze dne 13. 4. 1948, že na základě zápisu ze dne 10. 8. 1948 došlo k převzetí vlastnického souboru Velkostatku Želiv státem, z nějž
jednotka pozemků pod názvem T. byla svěřena do správy Státních lesů a statků. Následně byly pozemky přiděleny žalované 1) jakožto přídělci podle § 8 odst. 2
zákona č. 142/1947 Sb., což vyplývá z přídělové listiny vydané Ministerstvem
zemědělství dne 5. 11. 1949 pod č. j. 53.331/49-IX/B-23, adresované MNV Jiřice,
jejímž předmětem byly nemovitosti v k. ú. J., popsané jako část lesního majetku
z Velkostatku Ž. (lesy a jiná půda), s tím, že do držby bude přídělce uveden
KNV v Jihlavě za účasti podniku Státní lesy a statky, jimiž jsou státem
převzaté nemovitosti spravovány, a že k doručení přídělové listiny MNV Jiřice
došlo spolu s dopisem Lesní správy v H. ze dne 2. 8. 1950. Dále bylo prokázáno,
že k datu 5. 6. 2000 byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České
republiky s. p. Hradec Králové, že dne 21. 11. 2000 a dne 21. 3. 2001 podala
žalovaná 1) žádosti katastrálnímu úřadu o zápis vlastnického práva k pozemkům
podle zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 114/2000 Sb., k čemuž předložila
stanoviska Lesů České republiky s. p., jimž bylo vyhověno, takže žalovaná 1) je
zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně
dovodil, že předmět přídělu odpovídal jednotce převzaté státem označené jako T. a že - byť přídělová listina byla adresována MNV Jiřice a jemu doručena až v
roce 1950 v době, kdy již obce neexistovaly, a nemohly tedy do svého
vlastnictví nabývat majetek - stala se před 1. 1. 1950 žalovaná 1) přídělcem
nemovitostí. Pakliže žalovaná 1) podala žádosti o zápis vlastnického práva k
předmětným pozemkům dle zákona č. 172/1991 Sb., učinila tak oprávněně, přičemž
vlastnické právo na ni přešlo podle § 2 tohoto zákona ke dni jeho účinnosti,
tj. ke dni 24. 5. 1991. Nemohlo proto dojít k porušení § 29 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jenž nabyl účinnosti až
dne 24. 6. 1991. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v
Táboře rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že určil, že Česká republika je vlastníkem
nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P.,
na LV pro obec J. a k. ú. J. u H., jako parc.
a rozhodl, že žalovaní jsou
povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou
stupňů v částce 28.756,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petera Andrise. Odvolací
soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od něj
dovodil, že s ohledem na časové a věcné okolnosti dané věci nemohlo dojít k
přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou 1) jinak než
podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. To podle něj
koresponduje s historickými listinami, dle kterých se obec J. nestala do 31. 12. 1949 platně vlastníkem předmětných pozemků, což je jednou z obligatorních
podmínek pro přechod vlastnického práva dle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Do 31. 12. 1950 totiž v právním řádu platil intabulační princip, takže k
převodu vlastnictví nemovité věci došlo ve smyslu § 431 obecného zákoníku
občanského teprve zápisem do veřejné knihy. Byť tedy s datem 5. 11. 1949 byla
vydána přídělová listina, kterou se předmětné nemovitosti přidělují obci J. (nikoliv MNV Jiřice), nedošlo do 31. 12. 1949 k završení převodu vlastnictví už
proto, že podle ustálené judikatury obec po 1. 1. 1950 nemohla již nabýt žádný
majetek, a to ani se zpětnou účinností (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2447/2003 nebo sp. zn. 28 Cdo 2906/2011). Vzhledem k tomu, že podle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. přechází vlastnické právo na obce ke dni 1. 7. 2000,
nelze podle odvolacího soudu argumentovat tím, že § 29 zákona o půdě nabyl
účinnosti až dne 24. 6. 1991. Ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom
nezakládalo obcím nové restituční nároky, nýbrž jeho účelem bylo umožnit
přechod nemovitostí z vlastnictví České republiky do majetku obce i v
situacích, kdy byl zahájen přídělový proces, ale k jeho dovršení došlo až po
31. 12. 1949 nebo nedošlo vůbec. Tato úprava se tak týká jen „skutkových
okolností přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. 12. 1949, tedy
nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých
formálních podkladů, obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku
obecní samosprávy (31. 12. 1949) hospodařily. Po tomto datu ovšem obce nemohly
nabýt věci do svého vlastnictví, neboť pozemky byly ve vlastnictví státu a k
dispozici s nimi mohlo docházet jen formou převodu práva hospodaření, nikoliv
práva vlastnického (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010 a sp. zn. 28 Cdo 790/2012). Z toho odvolací soud dovodil,
že k přechodu vlastnictví dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. může dojít za splnění
dvou předpokladů, a to, že nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl alespoň přídělový
plán a že nejpozději do tohoto okamžiku byl také realizován tím, že obec na
nemovitostech začala fakticky hospodařit. První podmínka byla v dané věci
splněna tím, že dne 5. 11. 1949 byla vydána přídělová listina, přičemž není
významné, že žalované 1) byla doručena až v roce 1950. Podstatné však je, že
faktická realizace předmětu přídělu rovněž začala nejdříve v roce 1950, což
vyplývá z dopisu Lesní správy v H. ze dne 2. 8.
1950 [jímž žalované 1) byla
doručována k podpisu přídělová listina, v níž se uvádí, že „předání lesní půdy
bude provedeno ihned po vrácení podepsané přídělové listiny, přičemž o tomto
budete ještě uvědomeni“], jakož i z dalších listin. Odvolací soud z těchto
důvodů dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod
předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované 1) ani podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Ovšem i při opačném závěru by k přechodu vlastnického práva k
nemovitostem na žalovanou 1) rovněž nemohlo platně dojít, neboť takový přechod
je stižen absolutní neplatností podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to pro rozpor s § 29 zákona o půdě
v tehdy platném znění, jehož výkladem se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne
1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a z něhož vychází i rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 703/2014). V této
souvislosti poukázal na § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. umožňující podat
žalobu ohledně věci, která byla převedena nebo přešla z majetku státu do
vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanoveními § 3 zákona č. 92/1991 Sb. nebo
§ 29 zákona č. 229/1991 Sb. Naposledy uvedené ustanovení sice používá formulaci
„…nelze převádět…“, ovšem Ústavní soud v citovaném nálezu hovoří nejenom o
převodu, ale též o přechodu majetku, přičemž tento výklad je akceptován i
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 257/2013 a
sp. zn. 28 Cdo 703/2014). Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním žalované 1) a 2). Žalovaná 1) spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v řešení
následujících právních otázek: „a) Podle kterého ustanovení zákona č. 172/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nabyla žalovaná 1) sporné lesní pozemky?, b)
Ke kterému datu byl dovršen příděl sporných lesních pozemků žalované?, c) Může
obci svědčit vlastnické právo nabyté před 1. 1. 1950, i když nebyla jako
vlastník zapsána do tehdejšího veřejného seznamu (pozemkových knih)?, d) Má
žádost žalované ze dne 21. 3. 2001 o zápis vlastnického práva ke sporným lesním
pozemkům význam pro určení vlastnictví v tomto řízení?“, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž
má současně za to, že § 2a zákona č. 172/1991 Sb. je dovolacím soudem
„interpretován rozdílně“. Namítá, že byla-li přídělová listina vydána dne 5. 11. 1949, bylo přídělové řízení završeno před 1. 1. 1950, a není proto důvod k
aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb.; kromě toho na danou věc dopadají závěry
uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
672/2013, podle nichž „při výkladu podmínek pro restituci tzv. historického
majetku obcí postačuje, pokud ze strany obce došlo v minulosti k nabytí
vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu -
vlastníka, a nikoliv k reálnému výkonu vlastnického práva“ a že „přechod
vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne
31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č.
279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s obecním majetkem, které
nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona, nabytí majetku
obcí a tedy existence tzv. historického vlastnictví obce“, a nikoliv závěry
vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo
780/2012, podle nichž „cílem novely č. 114/2000 Sb. bylo rovněž umožnit přechod
nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový
stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až
po 31. 12. 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec“, či v rozsudku téhož soudu ze dne
6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, že „doplněná ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly
vytvořeny, byť neukončeny do 31. 12. 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí
nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na
zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) hospodařily“. Z uvedeného podle dovolatelky současně vyplývá, že otázka,
zda je pro přechod vlastnického práva na obec nutnou podmínkou hospodaření obce
s přidělenými pozemky, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. K závěru
odvolacího soudu, že nebyla-li provedena intabulace přídělu, nestala se
žalovaná 1) vlastníkem předmětných nemovitostí, dovolatelka namítá, že velké
majetkové přesuny, k nimž docházelo v letech 1945-1950, bývaly provedeny pouze
de facto, tedy skutečným odnětím a následným přidělením novému vlastníku,
nikoli de iure, tedy zapsáním do veřejného seznamu, což však neznamená, že „by
takové jednání mělo být neplatné“. Dále dovolatelka uvedla, že ohledně výkladu
novely zákona č. 172/1991 Sb. provedené zákonem č. 114/2000 Sb. neměla doktrína
dlouho jasno o jejím charakteru, přičemž však z dikce § 2a tohoto zákona je
zřejmé, že nejprve by měl soud zkoumat, zda majetek nepřešel podle § 1 nebo §
2, a teprve není-li pochyb o tom, že takový přechod nenastal, lze zkoumat, zda
byly splněny podmínky pro přechod podle § 2a tohoto zákona. Dovozuje, že v dané
věci odvolací soud „nesprávně vyhodnotil nenaplnění podmínek pro přechod
pozemků do jejího vlastnictví podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb.“, a v důsledku
toho nesprávně určil datum přechodu nemovitostí až po účinnosti § 29 zákona o
půdě, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná 2) dovozuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho, že
při řešení otázky platnosti přechodu majetku, jehož původním vlastníkem byla
církev, do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb., se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků sp. zn. 28
Cdo 4946/2015 a sp. zn. 28 Cdo 5217/2015), a dále, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky, zda blokace uvedená v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. se
vztahovala na majetek, jenž přešel do vlastnictví obce dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla.
Dle
názoru dovolatelky nabyla žalovaná 1) pozemky na základě přídělové listiny
vydané dne 5. 11. 1949, vlastnila je tedy již k 31. 12. 1949, a proto k
přechodu do jejího vlastnictví došlo podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. I kdyby
však existovala pochybnost, kdy došlo k završení přídělového procesu, byla tato
pochybnost odstraněna § 2a tohoto zákona, jež nezakládalo nové restituční
nároky a jehož účelem bylo umožnit přechod nemovitých věcí z vlastnictví České
republiky do majetku obcí i v situacích, kdy byl zahájen přídělový proces, ale
k jeho dovršení došlo až po 31. 12. 1949. Stanoví-li § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., že obec prokáže existenci přídělu například vydanou přídělovou
listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území
obce, pak takovou listinou je v dané věci nepochybně přídělová listina ze dne
5. 11. 1949, č. 53.331/49-IX/B-23. I pokud by došlo k přechodu nemovitých věcí
do vlastnictví obce dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. dnem 1. 7. 2000, nejednalo
by se o neplatný přechod pro rozpor s § 29 zákona o půdě, neboť toto ustanovení
zapovídalo pouze převody majetku, jehož původním vlastníkem byly církve,
náboženské společnosti, řády a kongregace. V dané věci se však jedná o přechod
do vlastnictví obce přímo ze zákona, kterým nebylo ohroženo zachování
majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, neboť tento majetek
nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církve. Skutečnost, že do
okruhu povinných osob dle zákona č. 428/2012 Sb. obce zahrnuty nebyly,
neoslabila legitimitu přechodu státního majetku do vlastnictví obcí v souladu
se zákonem č. 172/1991 Sb. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření k oběma dovoláním navrhla, aby byla
zamítnuta, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. K dovolání žalované 1)
poukázala zejména na to, že do 31. 12. 1950 platil intabulační princip a že v
daném případě nedošlo do 31. 12. 1949 k završení přechodu vlastnictví - viz
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1/95 (správně sp. zn. Pl. ÚS 1/95). K
dovolání žalované 2) pak odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
405/98 a na jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1474/09, z nichž vyplývá, že ohledně
vydání přídělu platilo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., a dále na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99 a II. ÚS 22/94, podle nichž „pro dosazení
aktu majetkové křivdy do rozhodného období není rozhodný toliko okamžik vydání
takového správního aktu, nýbrž okamžik jeho právní moci a vykonatelnosti“. Poukázala i na to, že podmínkami přídělu je jednak jeho přijetí a dále
zaplacení splátky na přídělovou cenu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II,
bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými (účastnicemi řízení), že žalovaná 1) je řádně zastoupena advokátem
a že za druhou žalovanou jedná zaměstnankyně s právnickým vzděláním, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) je přípustné podle
§ 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, zda k nabytí vlastnického práva k nemovitostem
přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. bylo až do 31. 12. 1950 zapotřebí
intabulace, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [od níž
se pak odvíjí řešení otázky, zda mohlo dojít k přechodu předmětných pozemků na
žalovanou 1) podle § 2 nebo 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.], a dále otázky, zda předpokladem přechodu vlastnického práva
podle § 2a tohoto zákona byla okolnost, že obec na pozemcích hospodařila,
kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu i judikaturou Ústavního soudu. Dále dovolací soud dospěl k závěru, že
podle § 237 o. s. ř. je přípustné i dovolání žalované 2), neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, představoval překážku přechodu
historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k
závěru, že obě dovolání jsou částečně důvodná.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné
pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce
Kláštera řádu premonstrátů v Želivě, že přešly na stát bez náhrady podle zákona
č. 142/1947 Sb. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948, č. j. 6137/48-IX R 12, že přídělovou listinou vydanou Ministerstvem
zemědělství dne 5. 11. 1949, č. 53.331/49-IX/B-23, byly přiděleny žalované 1)
jakožto přídělci podle § 8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., že ke dni 5. 6. 2000
byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České republiky s. p. Hradec
Králové, a že se souhlasem tohoto státního podniku byla žalovaná 1) zapsána do
katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle zákona č. 172/1991 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu je v první řadě založeno na závěru, že
předmětné pozemky nepřešly z majetku České republiky na žalovanou 1) podle § 2
zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona proto, že nebyla jejich
vlastnicí ke dni 31. 12. 1949 z důvodu absence intabulace přídělu podle zákona
č. 142/1947 Sb. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem
účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b)
pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky
tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami
přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily
ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Otázkou, zda podle zákona č. 142/1947 Sb. byla nutná intabulace, se
zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, v němž
dospěl k následujícím závěrům: „Zákon č. 142 ze dne 11. 7. 1947, o revizi první
pozemkové reformy, jenž, jak plyne z jeho názvu, podrobil revizi úpravu
pozemkového vlastnictví provedenou podle záborového zákona č. 215 ze dne 16. 4. 1919, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení § 1 zákona, postrádá
podrobnější úpravu postupů při zabrání nemovitostí podrobených revizi, a proto
v tomto směru odkazuje v ustanovení § 17 pro řízení podle tohoto zákona na
přiměřené použití záborového zákona, jakož i zákonů jej doplňujících. To
znamená, že tam, kde zákon č. 142/1947 Sb. nestanoví něco odlišného nebo
nestanoví vůbec nic, použije se výše uvedených zákonů upravujících první
pozemkovou reformu, stanoví-li však výslovně jinak, použije se tohoto zákona. Pokud jde o příděly a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8
odst. 8 pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na
přidělenou půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8. května
1947, č.
90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného
nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na
přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., podle
kterého pro řízení podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění půdy podle § 1 odst. 3, platily - s výhradou ustanovení § 8 - přiměřeně příslušné předpisy
záborového zákona zákonů jej doplňujících, to tedy dále znamená, že požadavek
intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem,
zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti
citovaného zákona č. 142/1947 Sb.“. […] „Odlišná situace nastala teprve
účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111
odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem,
již samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové
knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu,
úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k
těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z
roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip. Po
účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí
vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním
přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad
vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli
vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb.“. Vzhledem k uvedeným závěrům dovolací soud souhlasí s právním názorem
odvolacího soudu, že až do 31. 12. 1950 bylo k nabytí vlastnického práva k
nemovitostem žalovanou 1) na základě přídělové listiny vydané Ministerstvem
zemědělství dne 5. 11. 1949, č. 53.331/49-IX/B-23, o přídělu předmětných
pozemků (nazvaných v něm jako část lesního majetku z velkostatku Želiv - tzv. Panský les) zapotřebí intabulace, byť odvolací soud tento závěr neučinil právě
s ohledem na to, že tyto nemovitosti byly žalované 1) přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb. Z toho plyne, že na základě této přídělové listiny nabyla
žalovaná 1) k těmto pozemkům vlastnictví pouze formálně (nestala se skutečným
vlastníkem tohoto majetku do 31. 12. 1949, nebyla-li provedena intabulace), a
nemohlo tak dojít k přechodu těchto pozemků na žalovanou 1) ex lege podle § 2
zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991. I s
tímto názorem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje, a stejně tak i s
jeho závěrem, že k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na
žalovanou 1) mohlo dojít jen podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona
č. 114/2000 Sb. Nelze tudíž přisvědčit námitkám žalovaných, že byla-li
přídělová listina vydána dne 5. 11. 1949, bylo přídělové řízení završeno před
1. 1. 1950 a že proto není důvod k aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000
Sb., do vlastnictví obcí dnem 1.
července 2000 přecházejí i nemovitosti
vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako
přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky
č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly
vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,
nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním
orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v
odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo
k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle
odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo
příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým
plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li
příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o
přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího
čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce
(odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v
odstavci 1 obdobně (odst. 5). Při výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., též ve vazbě na řešení otázky
časové působnosti zákona č. 114/2000 Sb., vychází rozhodovací praxe dovolacího
soudu principiálně z toho, že toto ustanovení představuje samostatný právní
důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Co 280/2004, nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004) a tedy že rozhodným datem pro posouzení
vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti
novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce § 2a odst. 1 a účelu zákona, jímž bylo omezení
vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s
majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a
rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, nebo ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1756/2013). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze
principiálně řešit právě z pohledu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (a zásadně tak
nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá § 2 zákona,
ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. 1. 1950, kdy nabyl
účinnosti zákon č.
279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž
definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i
z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle zákona č. 142/1947 Sb. [srov. § 2a
odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.)]. Přitom i podle důvodové zprávy k
zákonu č. 114/2000 Sb., jímž byl § 2a do tohoto obecního restitučního přepisu
včleněn (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo
řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo
vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih (tak jak je tomu i v nyní
projednávané věci), a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou
skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“. S právním názorem odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví dle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. na obec může dojít - kromě toho, že nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl v nějaké podobě alespoň přídělový plán - za splnění i (druhé
podmínky), že „nejpozději do tohoto okamžiku byl také realizován tím, že obec
na nemovitostech začala fakticky hospodařit“, dovolací soud nesouhlasí. K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze
dne 7. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, tak, že „restituce historického majetku
byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického
práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu
vlastnického práva podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost
přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle § 2
a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve
vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo §
2“)“. Tento právní závěr Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 9. 5. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. V intencích
judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud ve své následné rozhodovací
praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1106/2012, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013) přidržel úvahy, že
přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba
i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji
zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s (obecním) majetkem,
které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1086/2010, na nějž poukázal odvolací soud a i žalovaná 1) v dovolání, na
danou věc nedopadají, neboť se týkají řešení otázky přechodu věcí z majetku
České republiky na obec podle § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
zákona č. 114/2000 Sb., za situace, kdy přídělová listina byla vydána ONV dne
30. května 1978, jak se v odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně uvádí. Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb.
zákon upravuje zmírnění některých
majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a
náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a
vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a
náboženskými společnostmi. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu
žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu. K otázce formulované žalovanou 2), pro jejíž řešení je dovolání dále
přípustné, tedy, zda § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, představoval překážku přechodu historického majetku církví nacházejícího
se ve vlastnictví státu na obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění
účinném od 1. 7. 2000, je třeba připomenout závěry již dosud přijaté Nejvyšším
soudem a Ústavním soudem k výkladu a aplikaci § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., § 29 zákona o půdě a některých ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.:
Smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého
pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s
dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991
Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní
legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického
práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy
odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly
platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných
a účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1246/2016). V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015,
uveřejněném pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jakož i v usnesení ze dne
3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, dovolací soud zdůraznil, že omezení
nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem
nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu
majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č.
172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl
účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu
pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce,
nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní
dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž bylo
výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát
umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce
coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost,
že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do
výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla
zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska
šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické
přechody majetku ze státu na obce. Splňovala-li obec podmínky pro přechod
majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis
nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné
zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze
přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné
odnětí a zpětný přechod na stát. Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž
bylo nabytí vlastnického práva obcí dovozováno z § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu § 2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2419/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1098/2005,
či ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a přiměřeně též usnesení ze dne
22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1739/2005). Jako nesprávný byl pozdější judikaturou
dovolacího soudu a Ústavního soudu odmítnut také názor, že § 29 zákona o půdě,
který omezoval nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským
společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne
2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu
připomenut i v rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž
následně obstál i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16). Aniž by byla v obecné
rovině řešena otázka, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě
vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty, dospěla
rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru - argumentačně opřenému i o
judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010,
sp. zn. Pl.
ÚS 9/07, bod 38., a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod
292.) - dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a
náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se
neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3200/2016). Ústavní soud sice např. v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, vyslovil názor, že ze smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., které odkazuje na zvláštní (restituční) přepisy, plyne, že se
vztahuje „nejen na zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na
předpisy následné“, tedy i na později účinný zákon o půdě, avšak v plenárním
nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb.,
poukázal na to, že „oproti tomu stojí řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu,
dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným
následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem o půdě) na
obce de iure přechází, ovšem spolu s povinností „vydat majetek oprávněným
osobám dle předpisů restitučních“ [srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2009,
sp. zn. III. ÚS 1357/09, nález ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98,
nález ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, usnesení ze dne 31. 10 2007,
sp. zn. III. ÚS 801/06, usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 1602/07,
usnesení ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. IV. ÚS 124/99, usnesení ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 477/01, usnesení ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS
448/98]“. V již zmíněném nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS
2277/07, bylo konstatováno, že zvláštním právním předpisem ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb., dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z
vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba
podle zvláštního předpisu, se rozumí ustanovení zák. č. 403/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb., tj. tzv. blokační ustanovení § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. a §
9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vztahem restitučních právních předpisů a zákona
č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, přičemž jím bylo již mnohokrát
konstatováno, že výklad § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom
smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví
obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990
Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon
1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008). Zvláštním
právním předpisem ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. není (ani) zákon
č. 428/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014).
V usnesení ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, Nejvyšší soud
podotkl, že neshledává potřebu výkladové extenze zákazu převodů majetku původně
náležejícího církvím na přechody vlastnického práva na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb., neboť dotčená změna v osobě vlastníka nikterak neumenšovala
majetkový substrát využitelný pro naturální restituci, poněvadž příslušné
objekty i po tomto přechodu zůstávaly blokovány, a obce, z jejichž majetkové
sféry tudíž nemohly být platně převedeny, byl zákonodárce v mezích svého
politického uvážení oprávněn učinit povinnými osobami. Pakliže při tvorbě
zákona č. 428/2012 Sb. dané řešení nezvolil, není to důvod pro zpětné
přehodnocení interpretace zákonných podmínek přechodu majetku dle zákona č. 172/1991 Sb., respektive dalších předpisů jej novelizujících (dovolací soud
přitom odkázal na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a na usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017). S výkladem uvedeným ve shora označených rozhodnutích Nejvyššího soudu se
ztotožnil též Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS
937/17, vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu
(viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním
vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi
toliko pro případy převodu“. V rozsudku ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že ustanovení § 29 zákona o půdě neznemožňovalo přechod
historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb. (dále srov. též
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1591/2017,
ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4185/2017). Z uvedených judikatorních závěrů pro posuzovanou věc vyplývá, že
přechodem předmětných pozemků do vlastnictví obcí coby přídělového majetku ve
smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege k 1. 7. 2000 - a právě
z hlediska tohoto časového bodu je nutné provádět výklad dotčeného zákonného
ustanovení - nebyla popřena jejich restituovatelnost církvi, jíž byly před
provedením přídělu odňaty postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Legálnímu
přechodu sporného majetku na žalovanou 1) při splnění podmínek uvedených v § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. přitom nebyla na překážku skutečnost, že předmětné
pozemky historicky náležely právnímu předchůdci žalobkyně, byl-li její případný
nárok na vydání pozemků s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění
v té době dosud zcela hypotetický. Dovolací soud uzavírá, že předmětné pozemky přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege
podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do
vlastnictví žalované 1), neboť byly v majetku České republiky (státu) a právo
hospodařit s nimi náleželo Lesům České republiky, s. p.
Právní závěr odvolacího soudu, že je-li žalovaná 1) zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, je „tento přechod stižen
absolutní neplatností podle § 39 zákona obč. zák. pro rozpor s § 29 zákona o
půdě v tehdy platném znění“, je tudíž nesprávný. Jen pro úplnost je možno dodat, že na danou věc nedopadají závěry uvedené
v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, a ze
dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, neboť šlo o skutkově i právně odlišné
věci. V prvním z nich řešil dovolací soud otázku platnosti smlouvy o převodu
náhradních pozemků, kterou Pozemkový fond ČR převedl tyto pozemky na fyzickou
osobu v rozporu s § 29 zákona o půdě, a ve druhém byla z hlediska § 29 zákona o
půdě řešena otázka vhodnosti převodu oprávněnou osobou vybraných náhradních
pozemků, které byly v původním historickém majetku církevní právnické osoby. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími
námitkami žalované 1) v dovolání. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou
stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se
řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.