28 Cdo 3078/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců
a) Mgr. J. R., b) H. P., a c) E. Ž., všech zastoupených advokátkou, proti
žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátkou, o vydání nemovitostí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 9 C 62/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007, č. j. 18 Co
401/2007-393, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 5.579,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
tohoto rozhodnutí. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a
zcela se s nimi ztotožnil. Původní žalobkyně byla univerzální zákonnou dědičkou
původní vlastnice nemovitostí M. P., která je převedla na stát na základě
darovací smlouvy uzavřené v tísni. Žalobci své restituční nároky opírají o § 3
odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Jejich restituční
nárok je založen v § 6 odst. 1 písm. d) téhož zákonného předpisu. V daném
případě byla původní vlastnice zbavena základních vlastnických atributů ve
vztahu k vlastnictví dotčených nemovitostí, jako je věc užívat, držet ji, právo
s ní disponovat a mít z ní užitek. Zůstala jí pouze povinnost udržovat ji v
nezávadném stavebně technickém stavu. Při odejmutí příjmů plynoucích z
nemovitostí nebylo možné, aby této povinnosti dostála pro nedostatek finančních
prostředků. Po částečném zpětvzetí žaloby vůči původně žalované G. hl. m. P.
pak není pochyb o tom, že věcně pasivně legitimována je obec H. m. P., vůči níž
žaloba směřuje. Současný žalovaný ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy
dnem 25. 5. 1991, vstoupil do všech povinností původní žalované, včetně
povinnosti vyplývající z restitučních předpisů vydat nemovitosti oprávněným
osobám. Otázku věcné pasivní legitimace ostatně již nezávazně v dané věci
vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 1218/98.
Původní určení právnické osoby ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako
povinné osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona v důsledku právní úpravy
provedené zákonem č. 172/1991 Sb., významně modifikuje právě okolnost, že věc,
která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila
vlastníka, jímž byl doposud stát. Tento vlastník má ovšem zvláštní postavení
potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních
titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka, také jeho nuceným převodem
cestou vydání věci oprávněné osobě, která po 24. 5. 1991 řádně uplatní
restituční nárok. Ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z
vlastnictví státu do vlastnictví obce podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.,
proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou
osobou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. obec, jako jeho vlastník. Na
tomto závěru nemění nic ani to, že včasná žaloba byla podána v souladu s
restitučními předpisy vůči jiné právnické osobě, která nemovitosti držela
vycházeje z katastrálního pořádku. Žalobci pak odstranili zjevnou nesprávnost
žaloby v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS
127/96, a po účinném zpětvzetí žaloby vůči původně žalované byla správně
vyřešena otázka věcné pasivní legitimace ve vztahu k H. m. P. i včasnosti
žaloby v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 20
Cdo 1218/98.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku a podává jej z toho důvodu, že toto
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy všech stupňů
dospěly k závěru, že povinnou osobou je H. m. P., neboť na něj přešly
nemovitosti na základě zákona č. 172/1991 Sb. s povinností nemovitosti vydat
osobám oprávněným podle restitučních předpisů. Na druhou stranu se objevují i
názory odlišné, a to jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i soudu
Ústavního. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje zejména na nález Ústavního soudu
ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06, či na usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 885/2007. Je paradoxní, že názor o tom, že § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb. – překážka přechodu vlastnického práva k nemovitostem ze státu na
obec je absolutní bez ohledu na to, kdy byla výzva k vydání nemovitostí
uplatněna, se objevuje v soudních sporech o určení vlastnického práva, zatímco
výklad o tom, že pokud do dne 24. 5. 1991 nebyla výzva uplatněna, nemovitosti
na obec přecházejí s povinností je vydat, se objevuje v soudních sporech
restitučních. Dovolatel spatřuje v těchto výkladech § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb. rozpor a navrhuje, aby se celou věcí zabýval velký senát
Nejvyššího soudu v souladu s § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
ve znění pozdějších předpisů. Soudy dále dospěly k závěru, že původní
žalobkyně, paní M. R., byla univerzální dědičkou, neboť se jednalo o dědice ze
závěti předložené při dědickém řízení, a která tak nabyla celé dědictví. Již
Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí v dané věci, č. j. 3 Cdo 165/93-40,
pochybil, nevzal-li v úvahu znění závěti. Skutečnou vůlí pořizovatele závěti
bylo odkázat M. R. věci, které vlastnil ke dni sepsání závěti, nikoliv ke dni
své smrti. Sporné nemovitosti přitom byly před sepsáním závěti převedeny na
stát, a žalobkyně tak nemohla být univerzální dědičkou i ohledně majetku, který
nabyla po sepsání závěti nebo které pozbyla před jejím sepsáním. Ve spise se
nenachází výzva k vydání nemovitostí. Je překvapující, že touto výzvou nebyl
proveden důkaz a nepostačí, pokud soudy vycházely z tvrzení účastníků. Pokud
bylo H. m. P. skutečně povinnou osobou, musela být výzva uplatněna v zákonné
lhůtě vůči žalovanému. Protože se tak nestalo, je názor soudů všech stupňů o
včasnosti výzvy nesprávný. S odkazem na svá předchozí vyjádření v dané věci
dovolatel poukazuje na to, že při uzavírání darovací smlouvy nebyla na straně
darující, M. P., dána tíseň. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání vyjádřili s tím, že dovolání žalovaného v dané věci není
přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Tvrzení dovolatele ohledně neustálené judikatury ve
vztahu k určení osoby povinné neodpovídá ustálené judikatuře těchto soudů a v
rozhodovací praxi soudů nižších stupňů je posuzována minimálně deset let
jednotně. Ani závěr napadeného rozhodnutí o oprávněné osobě nemá po právní
stránce zásadní právní význam, neboť odpovídá rozhodovací praxi soudů všech
stupňů v restitučních věcech. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění rozsudku č.
j. 3 Cdo 165/93-40 zabýval posouzením celé závěti, stejně tak jako pominutím
předmětných nemovitostí v této závěti, což označil jako naprosto logické.
Rovněž otázka podání výzvy k vydání nemovitostí nebyla napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem, přičemž žalobci odkazují na
četná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Otázka podání výzvy dne 8. 7.
1991 k vydání nemovitostí adresovaná původnímu žalovanému nebyla jím ani
současným žalovaným dosud nikdy zpochybňována. Taktéž s otázkou tísně na straně
původní vlastnice dotčených nemovitostí se odvolací soud vypořádal v souladu s
ustálenou judikaturou. Žalobci proto navrhují, aby dovolací soud dovolání
žalovaného odmítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací vychází z toho, že dovolání bylo podáno
řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“). Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Tyto podmínky však dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nesplňuje.
Dovolací soud se již několikráte zabýval vztahem tzv. restitučních právních
předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. Již mnohokrát bylo Nejvyšším soudem
konstatováno, že výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se
ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu
do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle
zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona
č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení
§ 4 odst. 1 tohoto zákona) jen ty věci, o jejichž vydání oprávněná osoba
nepožádala před 24. 5. 1991. Byla-li výzva k vydání věci uplatněna oprávněnou
osobou vůči státu (orgánu, který věc pro stát držel) před 24. 5. 1991,
vlastnické právo k věci na obec nepřešlo a obec tedy nelze považovat za osobu
povinnou k vydání věci podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1997, ročník
1997, svazek č. 4 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28
Cdo 976/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1320,
svazek 19/2003; veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz). Dovolatel ostatně na některá z těchto rozhodnutí sám
poukazuje.
Dovolacímu soudu není známo, že by ohledně této otázky existovala v rámci
Nejvyššího soudu rozporná judikatura. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 885/2007 (veřejnosti též dostupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) je pak zjevně
nepřípadný, neboť toto rozhodnutí je naopak v souladu s výše uvedenými závěry,
přičemž na posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu dokonce odkazuje. Závěry
dovolatelem citované se vztahují k aplikaci § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.
z důvodu oprávněnosti restitučního nároku, nikoliv z důvodu časové roviny jeho
uplatnění. Otázka pasivní věcné legitimace žalovaných subjektů v této věci byla
ostatně zodpovězena již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
1998, sp. zn. 20 Cdo 1218/98, přičemž dovolací soud ani nyní nespatřuje žádný
důvod pro odchýlení se od těchto právních závěrů. Není tedy ani dán důvod k
postupu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.
Námitky dovolatele směřující ke zpochybnění závěru, že původní žalobkyně M. R.
byla univerzální dědičkou původní vlastnice dotčených nemovitostí, jsou
charakteru spíše skutkového, neboť se týkají konkrétních skutkových okolností
daného případu (posouzení skutečné poslední vůle původní vlastnice). Takové
závěry pak Nejvyšší soud nemůže v daném případě přezkoumávat, neboť přípustnost
dovolání může být založena jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Argumentace dovolatele je v tomto ohledu navíc
poněkud nejasná, neboť je zcela logické, že M. R. nemohla jakožto dědička
původní vlastnice dotčených nemovitostí vlastnické právo k těmto nemovitostem
nabýt, neboť ty ke dni smrti původní vlastnice již v jejím vlastnictví nebyly
(vlastnické právo bylo dotčenou darovací smlouvou převedeno na stát), jinak by
právní nástupci původní vlastnice neměli ani důvodu daný restituční nárok
uplatňovat. Posouzení univerzálnosti právního nástupnictví M. R. a jejího
postavení coby osoby oprávněné podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.
je ostatně zcela jasně uvedeno již v předchozím rozhodnutí o dovolání v této
věci, v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 3 Cdo
165/93-40.
Co se týče námitky dovolatele, že se ve spise nenachází výzva k vydání
nemovitostí, jedná se o uplatnění nové skutečnosti, což v dovolacím řízení není
přípustné (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Původní žalovaný navíc skutečnost obdržení
výzvy k vydání dotčených nemovitostí ze strany původní žalobkyně, a to v
zákonem stanovené lhůtě, potvrdil ve svém přípisu ze dne 11. 11. 1991 založeném
ve spise na č. l. 3.
Dovolatel jen velmi obecným způsobem zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom,
že na straně původní vlastnice dotčených nemovitostí nebyla při uzavírání
darovací smlouvy dána tíseň. Dovolací soud má však za to, že odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu je i v tomto směru přesvědčivé, logické a nerozporné,
souladné s judikaturou soudu Nejvyššího i soudu Ústavního (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 101/96, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, č. 55, dále nález Ústavního soudu ze dne
27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 59/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazek 4, č. 54, oba nálezy dostupné též na internetových stránkách Ústavního
soudu, http://nalus.usoud.cz, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 1406/99, veřejnosti dostupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit zásadní právní významnost napadeného
rozhodnutí, a tedy přípustnost jeho dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již
dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.388,- Kč,
a to s přihlédnutím k charakteru souzené věci jako mimořádně obtížné a skutkově
složité, což vedlo dovolací soud ke zvýšení sazby odměny o 50 % (srov. § 8, §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, § 18 odst. 2 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) ve výši 891,- Kč, celkem tedy ve výši 5.579,- Kč. Žalovaný je povinen
přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v
tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu