U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Dobrš, se sídlem ve Čkyni 51, IČ
659 56 851, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, ul.
28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ
697 97 111, a 2) obci Drážov, se sídlem v Drážově 41, IČ 002 51 143, zastoupené
Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 3, Blodkova 1476/4, o určení
vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn.
6 C 445/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 7 Co 1938/2016-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 C
445/2015-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že první
žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. 420/1, odpovídajícího původnímu pozemku
PK 420, knihovní vložka č. 21, katastrální obec D., zapsaného Katastrálním
úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, pro katastrální
území D. na LV č. 1 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II.
a III.). Soud zjistil, že předmětný pozemek byl právní předchůdkyni žalobkyně
jako jeho vlastníku odňat v červnu 1949 bez náhrady podle zákona č. 46/1948
Sb., že k 1. 11. 1949 jej nabyla žalovaná 2) coby přídělce, že po zrušení obcí
ke konci roku 1949 se pak jeho vlastníkem stal stát a že v roce 1991 přešel z
vlastnictví České republiky do majetku žalované 2) podle § 2 odst. 1 písm. a)
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991
Sb.“). Oproti názoru žalobkyně, jež svou legitimaci k podání žaloby odvíjela z
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního
soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb.
(dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), soud uzavřel, že uvedenému přechodu nemohl
být na překážku § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„zákon o půdě“), neboť toto ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc
bylo-li vlastnické právo žalované 2) zapsáno do katastru nemovitostí ke dni 24.
7. 1995, stala se vlastníkem předmětného pozemku vydržením (§ 134 odst. 1 obč.
zák. a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a IV. ÚS 42/09). Nedodržení
lhůty uvedené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. nemělo na nabytí vlastnického práva
žalované 2) k předmětnému pozemku žádný vliv, neboť tato lhůta byla jen
pořádková a teprve novela tohoto ustanovení stanovila prekluzivní lhůtu do
konce března 2013.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.
11. 2016, č. j. 7 Co 1938/2016-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že k přechodu předmětných pozemků na žalovanou 2)
došlo ke dni 24. 5. 1991, přičemž blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, které
se stalo účinným až 24. 6. 1991, neznemožňovalo „prostřednictvím“ § 4 odst. 2
zákona č. 172/1991 Sb. přechod historického majetku církví nacházejícího se ve
vlastnictví České republiky do majetku obcí (viz plenární nález Ústavního soudu
ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl ÚS 9/07, bod 52). Dále zdůraznil, že podmínky
předvídané § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byly v dané věci
naplněny, neboť předmětný pozemek byl ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví
žalované 2). Přídělová listina byla sice vyhotovena orgánem k tomu příslušným
až dne 19. 4. 1951, nicméně podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přidělená půda
přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby, k němuž v posuzované
věci došlo již 1. 11. 1949. Okolnost, že žalovaná 2) nedodržela lhůtu uvedenou
v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 29. 6. 2012, nemůže na
uvedených závěrech nic změnit, neboť se jednalo o lhůtu pořádkovou, přičemž
zápis do katastru nemovitostí měl pouze deklaratorní charakter.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že
odvolací soud nerozlišil zákonné podmínky přechodu vlastnického práva na obce
podle § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 886/2007, sp. zn. 28 Cdo 790/2012 a sp. zn. 28 Cdo 1086/2010), že §
2 tohoto zákona lze aplikovat pouze na případy, kdy obec byla k 31. 12. 1949
vlastníkem nemovitosti a takto byla zapsána v pozemkových knihách (§ 431
obecného zákoníku občanského z roku 1811), a že je nesprávný jeho závěr, že
podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb. přecházela přidělená půda do vlastnictví
přídělců dnem převzetí držby již k 1. 11. 1949 (nesprávně uvedeno 1. 11. 1948).
V dané věci ovšem nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva k
předmětnému pozemku na žalovanou 2) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť ze
zápisu ze dne 11. 7. 1951 vyplývá (a v tomto ohledu jsou skutková zjištění
soudů obou stupňů v rozporu s provedenými důkazy), že k odevzdání a převzetí
předmětného pozemku došlo až v červenci 1951; pokud jde o datum 1. 11. 1949,
jedná se nepochybně o pouhé vytvoření zpětné fikce převzetí pozemku za účelem
vypořádání nároků a vyúčtování. Kromě toho nebylo tvrzeno ani prokázáno
vlastnické právo České republiky k předmětnému pozemku ke dni 1. 7. 2000, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon č. 172/1991 Sb.
novelizován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1144/2011). Dále
dovolatelka vyslovila názor, že § 29 zákona o půdě, který byl účinný již před
účinností zákona č. 114/2000 Sb., měl zabránit nejen převodům, ale i přechodům
vlastnického práva, neboť toto ustanovení nelze vykládat izolovaně jen za
použití jazykového výkladu, nýbrž je nutno použít i výklad historický a
systematický ve spojení s § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (viz nález
Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, plenární nález tohoto
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 703/2014). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015,
vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č.
172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel
dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s
předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani
uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.
nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Ač
byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí
dovozováno z § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na
případ přechodu majetku v režimu § 2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž
rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991 (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1098/2005, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2419/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1739/2005).
Nadto je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4946/2015, uveřejněném pod číslem 3/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jakož i v
usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, dovolací soud zdůraznil,
že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským
společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily
smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu
zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co
nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového
základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel
na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další
právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž
bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový
substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím,
že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli.
Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno
řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona
nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy
uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického
majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.
Ve zbývající části dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího
soudu, konkrétně závěry, podle nichž bylo prokázáno, že se žalovaná 2) před 31.
12. 1949 chopila držby předmětného pozemku. Jelikož skutkový stav zjištěný v
dosavadním řízení dovolacímu přezkumu podrobit nelze, nemůže jeho zpochybnění
vést k naplnění kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, a ze dne 5. 4.
2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Pokud dovolatelka namítá, že k odevzdání a
převzetí předmětného pozemku došlo až v červenci 1951, vychází z odlišného
skutkového základu, než o jaký se při právní kvalifikaci opíral odvolací soud
(jenž dovodil, že obec D. do držby vstoupila již 1. 11. 1949); tato námitka
proto není způsobilá přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, a ze dne 27. 10.
2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). S ohledem na shora připomenutý závěr, podle
nějž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (nejen z hlediska svého textu, nýbrž též
účelu) přechodu majetku na obce či kraje nebránil, by navíc ani přisvědčení
argumentu, že žalovaná 2) mohla sporné pozemky nabýt až ke dni 1. 7. 2000, samo
o sobě nijak nezpochybnilo správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu
(srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3200/2016).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich
náhradu nemá právo, a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu