28 Cdo 886/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobkyně ČR– Ministerstva obrany, jednající prostřednictvím V. ú. pro p.
z. Ministerstva obrany, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou se
sídlem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4
C 238/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
20. 9. 2006, č. j. 12 Co 347/2006-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2006, č. j. 12 Co 347/2006-49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
(výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o poplatkové
povinnosti žalovaného (výrok III). Vycházel ze zjištění, že předmětné pozemky
patřily k tzv. historickému majetku žalované obce, které je vlastnila k 31.
12. 1949. Vlastnické právo ve prospěch žalované bylo do katastru nemovitostí
zapsáno na podkladě notářského zápisu ze dne 17. 10. 2002, s odkazem na ust. §
2a zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví
obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).
Žalobkyně, která zapsané vlastnické právo žalované zpochybňuje, má proto
naléhavý právní zájem na žádaném určení (§ 80 písm. c) občanského soudního řádu
– dále jen „o. s. ř.“). Žalobu okresní soud shledal opodstatněnou i po stránce
věcné. Vycházel přitom ze zjištění, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.,
tj. k 24. 5. 1991, předmětné pozemky nebyly vlastnictvím České republiky, nýbrž
čsl. federace (České a Slovenské Federativní Republiky) a do vlastnictví
žalované obce proto podle § 2a odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. přejít nemohly.
Vlastnické právo k pozemkům proto náleží od 1. 1. 1993 České republice jako
právnímu nástupci zaniklé federace.
K odvolání žalované odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil a za správný označil i jeho závěr,
že k 24. 5. 1991 předmětné pozemky nebyly ve vlastnictví České republiky,
jelikož jednalo se o nemovitosti sloužící k zabezpečení úkolů svěřených do
působnosti federace. Při právním posouzení věci zaujal právní názor, že k
přechodu vlastnictví k nemovitostem podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
postačilo, že nemovitosti byly vlastnictvím České republiky k 1. 7. 2000, kdy
nabyl účinnosti zák. č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon č. 172/1991 Sb.
novelizován a byl jím rozšířen okruh nemovitostí přecházejících do majetku obcí
právě o nemovitosti uvedené v § 2a zákona. Nepokládal za podstatné, že do
vlastnictví České republiky nemovitosti přešly až k 1. 1. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
dovozovala z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (správně § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.) a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávný konkrétně
označila právní názor odvolacího soudu, že k přechodu majetku z vlastnictví
České republiky do vlastnictví obcí podle ust. § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je
rozhodující stav vlastnictví k 1. 7. 2000, nikoliv k 24.5.1991, kdy nabyl zákon
č. 172/1991 Sb. své účinnosti. Žalobkyně zastává názor opačný a poukazuje i na
čl. II zákona č. 114/2000 Sb., podle něhož nároky založené tímto zákonem
nedotýkají se věcí, které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví
jiné osoby než stát. Současně namítala, že odvolací soud pominul, že stavební
parcela č. 132 je zastavěna stavbou ve vlastnictví právnické osoby (žalobkyně)
a nespadá do okruhu nemovitostí uvedených v § 2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.,
na něž ust. § 2a odst. 1 zákona, jde-li o druhové vymezení nemovitostí,
odkazuje; i proto označená parcela do vlastnictví obce přejít nemůže. V případě
pozemků parc. č. 1235/2, 1273/7, 1286, 1273/8, 1273/9 a 1352 odvolací soud
přehlédl, že žalovaný uplatnil právo na jejich převod do vlastnictví podle § 2
odst. 1 zák. č. 172/1991, kdy je nepochybné, že rozhodující je zde stav
vlastnictví k 24. 5. 1991; k tomuto dni předmětné pozemky České republice
nepatřily. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II,
bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za kterou jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném
rozsahu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.) a z důvodů v dovolání uplatněných (§ 242 odst.
3 o. s. ř.). Dovolání shledal opodstatněným z následujících důvodů.
K výkladu ust. § 2a zák. č. 172/1991 Sb., ve znění zák. č. 114/2000 Sb., se
dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Konstatně zastává
právní názor, že rozhodným datem, k němuž je nutné posuzovat vlastnictví
nemovitostí přecházejících z majetku České republiky do vlastnictví obcí, je
právě 1. červenec 2000, který jako rozhodné datum zákon výslovně zmiňuje (z
novějších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov.
kupř. usnesení ze dne 31.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, usnesení ze dne 11.
6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2202/2008, rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, a mnohá
další). Lze připustit, že výklad textu zákona nemusí být při prvním pohledu
jednoznačný. Nelze z něj však dovodit, že nemovitosti vypočtené v § 2a odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. musely být ve vlastnictví České republiky i k 24. 5.
1991, jak je tomu v případě nemovitostí vypočtených v § 2 odst. 1 tohoto
zákona. Samotná dikce § 2a odst. 1 svědčí spíše pro závěr opačný, tedy že
postačuje, aby nemovitosti byly vlastnictvím České republiky k 1.7.2000 (srov.
dikci: „Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti….pokud
jsou ve vlastnictví České republiky…“). Při výkladu zákona, krom jazykového
vyjádření, přihlíží dovolací soud i k účelu a smyslu jeho přijetí, jímž bylo
omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění
hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, popř.
rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004). Ostatně, v době
přijetí zákona č. 114/2000 Sb., daleko po zániku České a Slovenské Federativní
republiky, rozlišování mezi majetkem federace a majetkem republik již
postrádalo jakékoliv smyslu. Výklad podávaný dovolací soudem není v rozporu ani
se zněním ust. čl. II zákona č. 114/2000 Sb. (na které žalobkyně také v
poukazuje v dovolání), jehož smyslem je zabránit zpětné účinnosti zákona č.
114/2000 Sb. a z přechodu na obce vyloučit ten majetek, který před účinností
tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát.
Pokud se při řešení výše uvedené právní otázky v rozhodovací praxi soudů
objevily ojediněle i názory odlišné, jedná se vesměs o názory současnou
judikatorní praxí již překonané, jež obstála i v konfrontaci s právní teorií
(více k otázce časové působnosti zák. č. 114/2000 Sb. srov. publikaci Restituce
majetku obcí, P. Kišš, vyd. Eurolex Bohemia, Praha, 2005, str. 118 a násl.).
Námitky, které žalobkyně směřuje vůči výkladu a použití ust. 2a zák. č.
172/1991 Sb., jak jej provedl odvolací soud , tudíž nejsou důvodné .
Výše prezentovaný právní názor se však prosadí pouze v případě, patří-li
předmětné pozemky do okruhu nemovitostí uvedených v § 2a odst. 1 zák. č.
172/1991 Sb., nikoliv mezi nemovitosti vypočtené v ust. § 2 odst. 1 zákona, u
nichž rozhodujícím datem (k němuž je nutné posuzovat naplnění podmínky
vlastnictví České republiky) zůstává 24. květen 1991, jako den účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb., jehož ustanovení § 2 nedoznalo změny ani po novele provedené
zák. č. 114/2000 Sb. Nutno mít na zřeteli, že okruhy nemovitostí vymezené
ustanoveními § 2 a 2a zákona se liší. Zatímco v případě nemovitostí
vypočtených v § 2 odst. 1 zákona jde o historický majetek obcí, který obce
vlastnily k 31. 12. 1949, nemovitosti vyjmenované v ust. § 2a odst. 1 zákona
vykazují znaky jiné; v případě těchto nemovitostí postačuje, aby byly obcím
jako přídělcům přiděleny (písm. a/) nebo byly pro obec jako přídělce schváleny
(písm. b/), při splnění podmínky vlastnictví České republiky k 1. 7. 2000,
jde-li o pozemky – pouze co do druhového určení – vyjmenované v ust. § 2 odst.
1 písm. a) až d) zákona.
Ke shora uvedeným skutkovým a právním otázkám týkajících se určení okruhu
nemovitostí, jež měly být předmětem přechodu na žalovanou obec, odvolací soud
přesvědčivé a přezkoumatelné závěry neučinil. Posouzení, že všechny pozemky
spadají do kategorie nemovitostí uvedených v § 2a odst. 1 zákona, je
nepodložený a dílem odporuje i obsahu spisu (srov. notářský zápis a výpis z
katastru nemovitostí, jež odkazují na ust. § 2 a současně i § 2a zák. č.
172/1991 Sb., popř. zjištění soudu prvního stupně, že vlastnictví žalované k
předmětným pozemkům trvalo k 31.12.1949, což by svědčilo spíše pro závěr, že
jedná se o kategorii nemovitostí uvedených již v ust. § 2 odst. 1 zákona).
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá též skutková zjištění (a jejich
právní posouzení), zda jedná se – co do druhového vymezení – o nemovitosti
vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d); přitom i s tímto závěrem (v
odůvodnění rozsudku výslovně nezmíněným) žalobkyně polemizuje v dovolání (srov.
její argumentaci týkající se stavební parc. č. 132).
Deficit řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který
dovolacímu soudu brání v hodnocení jeho správnosti, patří mezi vady řízení,
které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.) a k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží podle § 242
odst. 1 věty druhé o. s. ř. i tehdy, nebyly-li v dovolání výslovně uplatněny
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99,
uveřejněný pod C 1055 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22).
Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b
odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V
novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu