U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně JUDr. D. Ch., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd 19, proti žalované Ing. H. J., zastoupené
Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova
1117/26, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
28 C 19/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 25 Co 233, 234/2014-208, ve znění usnesení
ze dne 4. března 2015, č. j. 25 Co 233, 234/2014-248, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
Mgr. Ing. Jaroslava Cvachovce.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna
2014, č. j. 28 C 19/2012-146, ve znění usnesení ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28
C 19/2012-150, a usnesení ze dne 14. dubna 2014, č. j. 28 C 19/2012-172, určil,
že vlastníkem domu v obci P., v části obce P., na pozemku parc. č. 113/2 v k.
ú. P., byl ke dni 7. prosince 2011 Ing. J. Ch. Žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 52 940 Kč a zamítl návrh
žalované ze dne 8. 4. 2014 na doplnění usnesení ze dne 20. ledna 2014, č. j. 28
C 19/2012-150.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
30. října 2014, č. j. 25 Co 233, 234/2014-208, ve znění usnesení ze dne 4.
března 2015, č. j. 25 Co 233, 234/2014-248, výrokem I. rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastníkem domu na pozemku
parc. č. 113/2 v k. ú. P. byl 7. prosince 2011 Ing. J. Ch. Výrokem II.
rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudy
obou stupňů ve výši 78 600 Kč. Výrokem III. zastavil řízení o odvolání žalované
proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. dubna 2014, č. j. 28 C
19/2012-172.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně i žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalované k
dovolání žalobkyně jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro
stručnost odkazuje. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně není přípustné. Nelze přisvědčit názoru, že rozsudek o vypořádání SJM zakládá vlastnické právo
i k těm věcem, které jsou v něm uvedeny, nebyly však v době rozhodnutí ve
vlastnictví účastníků řízení. Subjektivní meze právní moci rozhodnutí (a tudíž i jeho účinky) se zásadně (s
výjimkami uvedenými v § 159a odst. 2 o. s. ř.) mohou vztahovat pouze na ty
osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v
němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily. Ochrana dobré víry, resp. důvěry v
akty státu ze strany účastníka předchozího řízení je vyvažována ochranou
legitimního očekávání „nového“ účastníka, který se původního řízení
nezúčastnil; i jeho legitimní očekávání požívá ústavněprávní ochranu dle čl. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
(nález Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06). Tento
názor zastává – v souladu s tradičním teoretickým pojetím (k tomu viz
literaturu uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012) a výslovným zněním § 159a odst. 1 o. s. ř., i judikatura
Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo
3035/2000). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28
Cdo 1537/2014, se uvádí: „Jak přitom v rozsudku ze dne 26. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, zabývajícím se otázkou vázanosti rozhodnutím vyslovujícím se
k vlastnickému právu zdůraznil Nejvyšší soud, subjektivní meze právní moci
rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které byly účastníky
řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno,
neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek
řízení žádný vliv (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007,
sp. zn. I. ÚS 544/06, či ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Opačný
názor, rozšiřující účinky právní moci i na osoby, které se řízení neúčastnily,
by nepřijatelně povýšil soudní rozhodnutí na úroveň obecně závazné právní normy
(k tomu viz Hrdlička, J. Některé problémy institutu právní moci v civilním
procesu. AUC-Iuridica, 1973, č. 3, s.
197) a ve svých důsledcích by závažně
porušil právo třetích osob na spravedlivý proces a na právní ochranu vůbec“. Tento závěr platí i pro konstitutivní soudní rozhodnutí; vlastník nemůže pozbýt
své právo v řízení, jehož účastníkem nebyl. I když tak např. v dědickém řízení
je potvrzeno nabytí věci, jejímž vlastníkem zůstavitel nebyl, nebo je-li v
řízení o vypořádání společného jmění manželů vypořádána věc, která je ve
vlastnictví třetí osoby, může být takové rozhodnutí nanejvýš podkladem pro
uchopení se poctivé (dříve oprávněné) držby, nemůže však třetí osobu připravit
o vlastnické právo. Proti legitimnímu očekávání toho, komu byla takto věc
přikázána, totiž stojí legitimní očekávání vlastníka, jehož právo chrání čl. 11
Listiny základních práv a svobod, že nebude v řízení, jehož účastníkem nebyl a
na které neměl vliv, připraven o vlastnické právo k věci. Neobstojí ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07; v tomto
nálezu Ústavní soud nevyloučil odlišné řešení předběžné otázky ve dvou různých
řízeních, žádal jen, aby odklon od předchozího řízení soud řádně vysvětlil;
tomuto požadavku napadené rozhodnutí dostálo. Rozhodnutí odvolacího soudu, který se necítil vázán předchozím pravomocným
rozhodnutím vydaným v řízení mezi jinými účastníky, je tak v souladu s
judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil při posuzování platnosti
smlouvy podle § 39 obč. zák.; zatajeným darováním nemovitosti žalované totiž
Ing. Ch. sledoval cíl vyvést majetek ze společného jmění a zkrátit tak svou
bývalou manželku. Polemizuje s názorem odvolacího soudu, který s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011,
dovodil, že darovací smlouva ohledně sporné nemovitostí je neplatná jen
relativně (§ 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák.). [V tomto rozhodnutí se
uvádí: „Sankce absolutní neplatnosti obsažená v ustanovení § 39 obč. zák. představuje významný zásah do autonomie vůle smluvních stran (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, N 91/53 SbNU
171). Aplikace tohoto ustanovení proto nesmí být nadužívána, ale musí být v
každém konkrétním případě zvažována i ve vztahu k jiným sankčním ustanovením
zákona… Ustanovení § 39 obč. zák. je tudíž možné aplikovat subsidiárně pouze v
těch případech, kdy konkrétní vada úkonu není postižitelná podle jiných
ustanovení zákona; to platí zejména za situace, kdy takové ustanovení obsahuje
mírnější sankční následek, než absolutní neplatnost právního úkonu]. Dovolací
soud však má za to, že uvedenou právní větu použil odvolací soud správně, a k
věci dodává:
Úkonům, které učinil dlužník v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, může věřitel odporovat (§
42a obč. zák.). Je nepochybné, že takové úkony, zejména musí-li být úmysl
dlužníka druhé straně znám, jsou v rozporu s dobrými mravy a obcházejí zákon, z
něhož vyplývá povinnost řádně plnit soukromoprávní závazky.
Přesto zákon jako
sankci za taková jednání nestanoví absolutní neplatnost, ale jen
odporovatelnost; mechanismus jejího uplatnění, její účinky i lhůta, ve které
může být uplatněna, jsou blízké účinkům relativní neplatnosti (relativně
neplatný úkon vyvolá zamýšlené důsledky, které lze zvrátit úkonem učiněným ve
tříleté promlčecí lhůtě). Převod společné věci v úmyslu zkrátit společné jmění
manželů je – posuzováno v širších souvislostech - obdobným jednáním, jako úkon
učiněný v úmyslu zkrátit věřitele a není důvod pro to postihovat jej přísněji. Je-li sankcionován relativní neplatností (§ 145 odst. 2 ve spojení s § 42a obč. zák.), nelze jej postihnout i sankcí absolutní neplatnosti. Navíc v projednávané věci nelze ani doložit úmysl převodce krátit druhou stranu
řízení o vypořádání SJM – matku žalobkyně. Zahrnul-li totiž soud, rozhodující o
vypořádání SJM, dům do jeho masy, muselo se to nutně projevit v tom, že
polovina jeho hodnoty byla (při zachování rovnosti podílů) připočtena na podíl
převodce a o tuto částku byl podíl matky žalobkyně vyšší; ta tedy nebyla
převodem domu na žalovanou nijak poškozena. K dovolání žalované se uvádí: Proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, je dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
o. s. ř. Z toho vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je
založeno na vyřešení právní otázky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; tomu odpovídá i vymezení podmínek
jeho přípustnosti. I proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je dovolání
přípustné jen za podmínek § 237 o. s. ř.; musí tedy napadat řešení právní
otázky odvolacím soudem. Dovolání tak není prostředkem k odstranění chyb v
psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností (k tomu viz postup
podle § 164 o. s. ř.), ani k přezkumu skutkových zjištění, která jsou podkladem
pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (např. zjištění o tom, zda právní
zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, kolik úkonů ve věci učinil apod.).
Žalovaná současně s dovoláním podala odvolacímu soudu návrh na odstranění chyb
v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností; v dovolání uvedla,
že je podává jen „z opatrnosti“, pro případ, že by odvolací soud jejímu návrhu
na odstranění chyb nevyhověl. Ten však opravným usnesením ze dne 4. března
2015, č. j. 25 Co 233, 234/2014-248, většině návrhů žalované na opravu vyhověl;
žalovaná přesto v návaznosti na opravné usnesení dovolání nijak neupřesnila.
Dovolací soud konstatuje, že relevantní dovolací důvod je s přihlédnutím k
povaze námitek a k obsahu opravného usnesení uveden jen pod bodem č. 3.2
dovolání; dovolatelka namítá, že odvolací soud měl při určení tarifní hodnoty
sporu vyjít ze znaleckého posudku, obsaženého v připojeném spisu, týkajícího se
vypořádání SJM. Z opravného usnesení se podává, že odvolací soud posudek
nepoužil kvůli dlouhé době, která uplynula mezi jeho vypracováním a
rozhodováním o nákladech řízení.
Podle ustálené praxe soud při zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je
veden spor, vychází z podkladů obsažených ve spisu. Neumožňuje-li obsah spisu
takto tarifní hodnotu stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo
práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví
částkou uvedenou v advokátním tarifu [§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
dané věci ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) této vyhlášky]. Je tomu tak proto,
že znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen
kvůli rozhodnutí o nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo.
Pro určení tarifní hodnoty však nelze použít zjevně neaktuální znalecký
posudek. Jestliže tak odvolací soud, rozhodující o náhradě nákladů řízení 30.
10. 2014, nevyšel při určení tarifní hodnoty ze znaleckého posudku ze dne 5. 5.
2008, pak – i s přihlédnutím k obecně známým pohybům cen nemovitostí v mezidobí
– odpovídá jeho rozhodnutí ustálené soudní praxi.
Vzhledem k tomu, že dovolání nejsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc.
předseda senátu