28 Cdo 1144/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce: město Seč, IČ: 002 70 881, se sídlem v Seči, Chrudimská 1,
zastoupené Mgr. Helenou Tomiškovou, advokátkou se sídlem ve Slatiňanech, T.G.M.
593, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) JUNIOR centrum,
a. s. v likvidaci, IČ: 481 54 946, se sídlem v Seči, ul. Čs. pionýrů 197,
zastoupena JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
5/49, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 10 C 218/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. září 2010, č. j. 18 Co
344/2010-309, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) k rukám advokáta JUDr.
Jiřího Hartmanna na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 8. února 2010, č.j. 10 C 218/2007-276,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí –
budovy čp. 197 na st. parcele č. 277/1, budovy bez čp/če (způsob využití
bydlení) na st. parcele č. 277/4, stavebních parcel č. 876, 656, 657, 658, 659,
660, 661, 662, 663, 664 a pozemkových parcel č. 492/1, 492/10, 492/35, 492/66,
492/60, 492/58, 492/74, 492/3, 492/14 a 492/12, vše v katastrálním území S.
(výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Vyšel přitom
ze zjištění, že jako vlastník pozemkové parc. č. 492/58 v kat. území S., je v
katastru nemovitostí zapsána žalovaná 1) a jako vlastník ostatních nemovitostí
žalovaná 2); shledal proto, že žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném
určení (ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
a že účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni. Nepřisvědčil však žalobci v
tom, že k nemovitostem nabyl vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Vzal za prokázané, že
nemovitosti nepatřily k tzv. historickému majetku žalující obce (jež k 31. 12.
1949 nebyla jejich vlastníkem) a že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
(tj. k 24. 5. 1991) nebyly ve vlastnictví České republiky (§ 2 cit. zákona).
Zjistil, že jde o majetek bývalého Socialistického svazu mládeže, který podle §
1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu
mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky, přešel k 1. 1. 1991 do
vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, v jejímž vlastnictví
zůstal až do 23. 12. 1991, kdy byl dohodou vlád České republiky a České a
Slovenské Federativní Republiky bezúplatně převeden do vlastnictví České
republiky. Na vlastnictví žalobce nelze usuzovat ani prostřednictvím ustanovení
§ 2a cit. zákona (má-li jít o majetek přidělený pro MNV Seč rozhodnutím ze dne
18. 10. 1955, č.j. 2347, podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové
reformy), neboť nemovitosti k 1. 7. 2000 nebyly ve vlastnictví České republiky,
která je již v roce 1992 převedla na žalovanou 2) vkladem do jejího základního
jmění (viz rozhodnutí ministra hospodářství České republiky ze dne 2. 12. 1992,
č. 384). V tom ji nebránilo ani ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o
podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jelikož v době realizovaného
převodu nebyl zákon č. 114/2000 Sb. (jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. nově
včleněno ustanovení § 2a) platný a účinný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 20. září 2010, č.j. 18 Co 344/2010-309, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I, v části týkající se pozemkové parcely č. 492/58 v kat.
území S., ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) změnil tak, že se určuje, že
žalobce je vlastníkem této pozemkové parcely; jinak rozsudek potvrdil (vše
výrokem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Přitom se
zásadně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho
právním posouzení věci, že podmínky pro přechod nemovitostí do vlastnictví
žalobce podle § 2, ovšem ani podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny,
s jedinou výjimkou týkající se pozemkové parcely č. 492/58, k níž vzal za
prokázané, že zůstala ve vlastnictví České republiky až do 1. 7. 2000 (kdy tak
podle ustanoven § 2a odst. 1 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb. přešla do
vlastnictví žalobce).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Polemizoval se závěry odvolacího soudu o naplnění podmínek
obecní restituce podle § 2 a 2a zákona č. 172/1991 Sb. a tvrdil, že nejenom
pozemková parc. č. 492/58 (jež byla oddělena z parc. č. 492) ale i ostatní
pozemky a stavby na nich postavené patří k tzv. historickému majetku obce a
měly být proto žalobci vydány; přitom soudům obou stupňů vytýkal, že provedení
důkazy nesprávně hodnotily. Dovozoval, že již k 24. 5. 1991 byly předmětné
nemovitosti ve vlastnictví České republiky, neboť Česká a Slovenská Federativní
Republika (do jejíhož vlastnictví měly připadnout podle ústavního zákona č.
497/1990 Sb.) je k zabezpečení svých úkolů nepotřebovala. Převedení majetku
žalovanému 2) označil za neplatný právní úkon pro porušení ustanovení § 3
zákona č. 92/1991 Sb., neboť jde o majetek, jež měl být navrácen obci. Navrhl,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná 1) považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaná 2), odkazujíc na závěry odvolacího soudu, navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkami subjektivní legitimace k podání dovolání a přípustností
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě – jde-li o určení vlastnictví k
pozemkové parcele č. 492/58 v kat. území S. – bylo vyhověno, žalobce
subjektivně legitimován není. Oprávněn k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o.
s. ř. je totiž pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího
soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28).
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudkem soudu
prvního stupně (ve výroku o věci samé) potvrzen, může být dovolání přípustné
jen za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-
li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
K dovolatelem označeným právním otázkám, jež se týkají naplnění podmínek pro
restituci obecního majetku podle ustanovení § 2 a 2a zákona č. 172/1991 Sb., se
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyslovil (z mnoha
rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek
ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2850/2004 – ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS
2180/07; nebo rozsudek ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2216/2009). Z ní
vyplývá, že nejenom k restituci tzv. historického majetku obcí (§ 2 cit.
zákona), ale též k navrácení tzv. majetku přídělového (§ 2a) je zapotřebí
kumulativní splnění podmínek v zákoně uvedených, včetně podmínky, že
nemovitosti byly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky, nikoliv ve
vlastnictví federace.
Námitky, které žalobce vnáší vůči závěrům soudu, které implikují posouzení, že
nemovitosti nepatřily do okruhu tzv. historického majetku obce (tj. že obec
nebyla jejich vlastníkem k 31. 12. 1949), jsou námitkami směřujícími proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ačkoliv dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. zde žalobci k dispozici není. Skutkové otázky rozsudek odvolacího
soudu po právní stránce zásadně významným nečinní.
Restituci tzv. přídělového majetku (patří-li nemovitosti do okruhu majetku
vymezeného § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) zákonodárce připustil až
zákonem č. 114/2000 Sb., ovšem za podmínky, že jde o nemovitosti, jež jsou ke
dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1. 7. 2000) ve vlastnictví České republiky
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
886/2007). Tato druhá fáze restitučního procesu nemohla proto postihnout
majetek, jež byl státem v době od 24. 5. 1991 do 1. 7. 2000 převeden na jiné
osoby, což zákonodárce výslovně vyjádřil i v článku II zákona č. 114/2000 Sb.;
ten stanoví, že „nároky založené tímto zákonem v čl. I se nedotýkají věcí,
které před účinností tohoto zákona nabyly do vlastnictví jiné osoby než stát“.
Odkaz žalobce na ustanovení § 3 zákona č. 91/1992 Sb. je v této souvislosti
zjevně nepřípadný, nehledě k tomu, že v posuzované věci žalobce zpochybňuje
vlastnické právo žalované 2/, jež v užívání věci nabyté do vlastnictví již v
roce 1992 nebyla po dobu delší deseti let rušena (činí-li tak žalobce až
žalobou podanou v srpnu 2007).
Jelikož dovolání v dané věci směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., za
situace, kdy žalované 1) v dovolacím řízení náklady nevznikly a kdy k nákladům
(oprávněné) žalované 2) patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou
10.000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 5.000,-
Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu