1/2017-275
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Farního sboru
Českobratrské církve evangelické v Pozděchově, IČ 487 72 801, se sídlem v
Pozděchově 121, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve
Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovaným 1. obci Prlov, IČ 003 04 212, se
sídlem v Prlově 141, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve
Vsetíně, Stará cesta 676, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9,
o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně
pod sp. zn. 9 C 46/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 13. září 2016, č. j. 71 Co 294/2016-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. na nákladech dovolacího řízení
částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Maršálka do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. na nákladech dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o
soudním poplatku (výrok III.). Přitakal tak žádání žalobce, jenž se ve smyslu §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), domáhal určení, že vlastníkem konkretizovaných pozemků, jež
považoval za svůj historický majetek, je žalovaná 2. Vyšel ze zjištění, že
žalobci byly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) odňaty bez
náhrady pozemky v jeho vlastnictví. S odkazem na § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991
Sb.“), a judikaturu Ústavního soudu akcentující nutnost vykládat restituční
předpisy spíše ve prospěch restituentů uzavřel, že dotčené pozemky nepřešly na
1. žalovanou ve smyslu posledně jmenovaného předpisu, pročež žalobě vyhověl. K odvolání obou žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 71 Co 294/2016-223, změnil
tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, leč neztotožnil se s jeho právními závěry. Poukázal na skutečnost, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě nabylo
účinnosti dnem 24. 6. 1991 a bylo zrušeno ke dni 31. 12. 2012. Jeho účinky se
tak mohly vztahovat toliko na převody či přechody církevního majetku
realizované v řečeném období, nikoli v době jemu předcházející, což by bylo v
rozporu s principem zákazu pravé retroaktivity právních předpisů. V nynější
věci sporné nemovitosti přešly do vlastnictví žalované 1. účinností zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991, neboť byly naplněny podmínky tímto zákonem
vyžadované, a proto nelze uvažovat o rozporu líčeného přechodu s § 29 zákona o
půdě. Uvedenému nebránilo ani ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.,
neboť vylučovalo toliko přechody věcí, ohledně nichž byl nárok na vydání
uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., a to přede dnem
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, připomněl odvolací soud, že
předmětné nemovitosti popisovaným přechodem nepozbyly charakteru historického
církevního majetku, avšak obce nebyly k jejich vydání zákonodárcem povolány
jako osoby povinné ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Pro vylíčené tudíž uzavřel,
že sporné pozemky přešly do vlastnictví 1. žalované oprávněně, pročež shledal
žalobu nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s.
ř.“), upozorňuje na restituční povahu nároku, jakož i složitost
posuzované věci. Proti zmíněnému rozsudku, výslovně do výroku I., podal žalobce
dovolání, považuje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Jako v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené předkládá otázky, zda se postupem dle §
18 odst. 1 zákon č. 428/2012 Sb. lze domáhat vydání nemovitostí evidovaných v
katastru nemovitostí jako majetek osoby nejmenované v § 4 tohoto zákona, dále
je-li výčet blokačních ustanovení v § 18 odst. 1 citovaného zákona výčtem
taxativním a konečně může-li obec nabýt vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., uvede-li do žádosti nepravdivé informace o svém vlastnictví. Za v
judikatuře rozdílně posuzovanou pak označuje problematiku, jaké právní předpisy
lze zahrnout pod odkaz obsažený v § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Otázka
použitelnosti posledně řečeného ustanovení na zvláštní předpisy vydané nikoli
jen před, nýbrž i po jeho účinnosti (např. zákon č. 428/2012 Sb.), má pak být
dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce s poukazem na konkrétní judikaturu
Nejvyššího i Ústavního soudu zpochybňuje závěr o přechodu dotčených pozemků na
1. žalovanou pro nenaplnění podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. Odmítá
náhled odvolacího soudu, dle něhož by byl 1. žalované ponechán majetek, jenž
historicky náleží žalobci, jakožto církevní právnické osobě, přičemž akcentuje
smysl a účel restitučních předpisů, jímž je především náprava křivd způsobených
mj. i církvím minulým režimem. Vzhledem k vylíčenému požaduje změnu napadeného
rozhodnutí ve smyslu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, eventuálně jeho
zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. V případě odmítavého
výroku Nejvyššího soudu, navrhuje v rámci rozhodování o náhradě nákladů
dovolacího řízení aplikaci § 150 o. s. ř. K dovolání žalobce podaly vyjádření obě žalované, ztotožňujíce se se
závěry odvolacího soudu a navrhujíce mimořádný opravný prostředek odmítnout,
respektive zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání ovšem otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá.
Podstata dovolatelovy argumentace spočívá především v jeho nesouhlasu se
závěrem odvolacího soudu o oprávněném přechodu pozemků, jež byly historickým
majetkem církve, do vlastnictví obce. V naznačeném směru se jeví vhodným
připomenout, že obdobným okruhem otázek, jež jsou klíčové i v nyní projednávané
věci, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dovodil, že
§ 29 zákona o půdě neznemožnil prostřednictvím § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991
Sb. přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České
republiky do majetku obcí v režimu § 1 odst. 1 posledně citovaného předpisu. Byly-li totiž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. splněny všechny podmínky
přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo ke zmíněnému právnímu
následku bez dalšího – ze zákona (k uvedenému a jednotlivým podmínkám srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, a
judikaturu tam citovanou), a dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným
majetkem v § 29 zákona o půdě (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze
přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné
odnětí a zpětný přechod na stát (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). Posledně zmiňované rozhodnutí se
rovněž vypořádává i s odlišným náhledem na interpretaci § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., jenž se ojediněle objevil v judikatuře Ústavního soudu a k němuž
se přiklání i dovolatel v aktuálně řešené při. Sám Ústavní soud ovšem tuto
výkladovou linii zhodnotil jako minoritní a přisvědčil shora nastíněné
interpretaci dotčených ustanovení (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne
1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 52). Nemohou tedy obstát námitky žalobce
avizující rozdílné posuzování řečeného aspektu v judikatuře Nejvyššího soudu,
jež se konsolidovala v intencích citovaného nálezu či skutková výhrada týkající
se pravdivosti údajů obsažených v žádosti obce o jejím vlastnictví. V rozhodnutích Nejvyššího soudu se pak konstantně připomíná, že přechodem
původně církevního majetku ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. nebylo
nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s
církvemi. Dovolatel při vedení své nesouhlasné argumentace ovšem pomíjí, že
další bylo již na úvaze zákonodárce, jenž se v posledku rozhodl obce jako
povinné osoby ve smyslu § 4 zákona č. 428/2012 Sb. nepovolat, přičemž zároveň
zvolil vedle naturální restituce i možnost nahradit způsobenou újmu
prostřednictvím paušální finanční částky (srov. § 15 a § 16 posledně
jmenovaného zákona, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017). Uvedené nemohlo zpětně delegitimizovat zvláštními
právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci
jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce
(blíže viz již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015 či
dále jeho usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn.
28 Cdo
1190/2015). S poukazem na řečené se pak jeví též nepřiléhavou otázka
dovolatele, lze-li se domáhat uspokojení restitučního nároku oprávněné církevní
právnické osoby ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. po subjektu (zde konkrétně
obci) nezahrnutém ve výčtu § 4 zmíněného předpisu. Přitakat nelze ani dovolatelově mínění stran výkladu § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb. V této souvislosti považujeme za případné připomenout
kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4784/2016, v němž byl s odkazem na dřívější judikaturu dovolacího soudu
artikulován závěr, že smyslem jmenovaného ustanovení a v něm použitého pojmu
„přechod“ nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými
hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž
toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, přičemž odpověď na
otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně
přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a
účinných předpisech (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 103/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1246/2016). Z řečeného je pak zjevné, že ani řešení vylíčené problematiky v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neabsentuje, a zároveň není důvodu uvedenou
otázku posoudit jinak. Vhodným se jeví dodat, že shora připomenutý výklad kvitoval v rámci
svého rozhodování i Ústavní soud (viz zejména jeho usnesení ze dne 4. 7. 2017,
sp. zn. III. ÚS 937/17), pročež Nejvyšší soud neshledal důvod se od dříve
přijatých konkluzí odchylovat, a nepřisvědčil tak dovolatelově úvaze o
podmíněném nabytí vlastnického práva obcemi na základě zákona č. 172/1991 Sb. Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že dovolatel nepředložil žádnou
otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., neboť všem jím artikulovaným
problémům se Nejvyšší soud ve své judikatuře již věnoval, tyto nejsou
posuzovány rozdílně ani nebyla shledána potřeba jejich odlišného vyřešení, a
proto dovolací soud jeho podání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4
písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, po připočtení paušální
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114
Kč. Žalované 2., jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, pak ve
smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb. (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, přísluší náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč. Nejvyšší soud neshledal existenci důvodů
zvláštního zřetele hodných, jež by opodstatňovaly aplikaci § 150 o. s. ř., jak
navrhoval dovolatel. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.