28 Cdo 1190/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně obce Štědrá, IČO 00255041, se sídlem Štědrá 43, zastoupené JUDr.
Karlem Seidlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti
žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 82/2013, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2014, č. j. 15 Co
386/2014-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4 114 Kč k rukám JUDr. Karla Seidla, advokáta se sídlem v Karlových
Varech, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 43 C
82/2013-107, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 306/1 a pozemku
parc. č. 349/1 v k. ú. Š. (výrok I), zatímco ohledně nároku žalobkyně na určení
vlastnického práva k části pozemku evidovaného původně v pozemkové knize pro k.
ú. Š. pod parc. č. 306/4, která svým rozsahem odpovídá současnému pozemku parc.
č. 306/4 v k. ú. Š., řízení zastavil (výrok II), žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč (výrok III) a
právního zástupce žalobkyně zavázal k povinnosti zaplatit žalované na nákladech
řízení částku 320 Kč (výrok IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 15
Co 386/2014-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I
a III (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech
odvolacího řízení částku 8 896 Kč (výrok II.). Odvolací soud měl za prokázané,
že Krajský národní výbor v Karlových Varech určil k zalesnění pozemky v obvodu
okresu T., jež jsou uvedeny v připojených seznamech parcel a připojeném
přehledu, a že přesné vymezení je obsaženo ve schválených přídělových plánech.
Zjistil, že konkrétní označení pozemků obsahuje seznam parcel, který uvádí u
obce Š. coby přídělce pozemky, a že předmětné pozemky byly vykoupeny na základě
zákona č. 46/1948 Sb. Věc posoudil podle § 2a odst. 1, 2, 3 a 4 zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991
Sb.“). V dané věci byly splněny podmínky podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.,
neboť předmětné nemovitosti přešly dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví žalující
obce. Odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 28
Cdo 2212/2004, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, s tím, že výčet
způsobů prokázání přídělu v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze
demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. Nelze
sice přihlédnout k přídělové listině, kterou žalobkyně předložila opožděně,
avšak i z nepřímých důkazů je zřejmé, že došlo k přídělu nemovitostí ve smyslu
§ 2a zákona č. 172/1991 Sb. Dodal, že pokud přecházelo vlastnictví v tomto
případě ze zákona, na jeho přechod nemůže mít zpětně vliv ani uplatnění nároku
podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Obec, na kterou přešlo
vlastnictví k nemovitostem z České republiky, nelze považovat ani za povinnou
osobu ve smyslu § 4 zákona č. 172/1991 Sb. a pokud nastal přechod vlastnického
práva již na základě zákona č. 172/1991 Sb., pak později účinný zákon č.
428/2012 Sb. nemohl tuto skutečnost popřít. V této souvislosti odkazoval na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně do všech
jeho výroků), přičemž jeho přípustnost shledává ve smyslu § 237 o. s. ř. v tom,
že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak s ohledem na
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá, že
rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950,
včetně příloh k tomuto rozhodnutí, a to přehledu pozemků určených k zalesnění a
seznamu parcel, nesplňuje požadavky § 2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. a nelze
z něj oprávněnost nároku žalobkyně dovodit; vyplývá z něj pouze to, že pozemky
uvedené v seznamu připojeném k tomuto rozhodnutí byly určeny k zalesnění (jedná
se o pozemky vykoupené na základě zákona č. 46/1948 Sb.), nikoli že jde o
pozemky přidělené žalobkyni. Dále zpochybňovala (právní hodnocení), že je možné
vydat předmětné pozemky obci v situaci, kdy jde o původní církevní majetek, na
který byla uplatněna žádost církevního subjektu podle zákona č. 428/2012 Sb.,
neboť jde o zákonnou překážku jejich přechodu na obec podle § 4 odst. 2 zákona
č. 172/1991 Sb. Odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 9/07, a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 653/99, a navrhla změnu
rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I a III, popřípadě jeho zrušení a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popřípadě jeho
zamítnutí.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a zastoupenou v
souladu s § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dovolatelka v dovolání předně cituje z § 237 o. s. ř., když uvádí, že má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Konkrétně pak tvrdí,
že na základě nepřímých důkazů, a to rozhodnutí Krajského národního výboru v
Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, včetně příloh k tomuto rozhodnutí (přehledu
pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel) ani na základě dalších
skutečností, které zmiňuje, nemohl být učiněn závěr, že předmětné pozemky byly
žalobkyni přiděleny. Dále dovolatelka nesouhlasí s právním hodnocením otázky
přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobkyni podle § 4 odst. 2 zákona č.
172/1991 Sb., protože v důsledku uplatnění žádosti církevního subjektu podle
zákona č. 428/2012 Sb. vznikla (měla vzniknout) zákonná překážka přechodu
nemovitosti na obec.
Pokud žalovaná v dovolání bez dalšího polemizuje se závěrem, že (zda) v dané
věci byly splněny podmínky § 2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že podle
ní z předložených listin nevyplývá, že předmětné pozemky byly žalobkyni
přiděleny, resp. že z rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech
ze dne 3. 2. 1950 nelze učinit spolehlivý závěr o přídělu předmětných
nemovitostí, nezbývá než uzavřít, že jde fakticky toliko o polemiku se
skutkovými závěry odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně), potažmo
kritiku hodnocení jednotlivých zjištění, jež soud z předložených důkazů činil.
V situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž
uvedené námitky podřadit nelze, nezbývá než uzavřít, že důvody dovolání v části
kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost)
přípustnost dovolání založit nemohly.
I přes shora uvedené považuje dovolací soud k podpoře závěru, že jde o čistě
skutkovou námitku, za vhodné k argumentaci dovolatelky § 2a odst. 3 a 4 zákona
č. 172/1992 Sb., a v jeho kontextu zmiňovaným rozhodnutím Krajského národního
výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, v němž jsou určeny k zalesnění
pozemky v obvodu okresu T., včetně příloh k tomuto rozhodnutí, a to přehledu
pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel, poukázat z rozhodovací praxe
dovolacího soudu na rozhodnutí, podle nichž je výčet způsobů prokázání přídělu
v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pouze demonstrativní a závěr o existenci
přídělu zůstává na posouzení soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3868/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6.
2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.
2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012).
Shora uvedené neplatí pro nastolenou otázku zákonné překážky uplatnění nároku
podle zákona č. 428/2012 Sb., neboť zde již jde o námitku právní, ovšem ani ta,
jak bude podáno dále, způsobilou k založení přípustnosti dovolání není.
Nejvyšší soud se k obdobné námitce vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne
3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016. Ve shodě s ustálenou judikaturou v něm
konstatoval, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a
náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se
neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce
v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo
poté, co nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb.) nebylo nikterak ohroženo
zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož
majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického
vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §
29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce
rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu
uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace
zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č.
428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce nezahrnout do výčtu povinných
osob obsaženého v § 4 daného předpisu, nemohla zpětně delegitimizovat
zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na
restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu
na obce. Dovolatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a
sp. zn. I. ÚS 653/99 (oba cit. výše) z toho důvodu nejsou pro projednávanou věc
přiléhavé. V dovolání položené otázky jsou tedy v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se
závěry v ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury
odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže.
Ačkoliv dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém
rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky
neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost
dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu.
Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom
představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze
odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a která brání pokračování řízení o
dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo
odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši
3 100 Kč (ve výši mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby z
tarifní hodnoty 50 000 Kč; srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. d/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013), paušální náhrada
hotových výdajů advokáta 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z
přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.
s. ř.), tj. celkem 4 114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu