28 Cdo 3868/2013

28 Cdo 3868/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci

žalobce města Nová Bystřice, IČ 00247138, se sídlem v Nové Bystřici, Mírové

náměstí 58, zastoupeného JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v

Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 70/II, proti žalovanému Lesy České

republiky, IČ 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, s adresou

pro doručování: Lesy České republiky, s. p. - Krajské ředitelství České

Budějovice, Rudolfovská 88-202, 370 01 České Budějovice, o vyklizení

nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C

25/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 15. 2. 2013, č. j. 7 Co 104/2013-229, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 11. 2012, č. j. 4 C 25/2012-191. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla uložena

žalovanému povinnost vyklidit pozemky blíže popsané ve výroku rozsudku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že uvedené pozemky nabyl žalobce

podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť do jeho vlastnictví přešly ze zákona. K

rozhodujícímu datu 1. 7. 2000 totiž byly nemovitosti ve vlastnictví státu a

spadají do výčtu nemovitostí, které přecházejí podle § 2a zákona č. 172/1991

Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 172/1991 Sb.“) do vlastnictví

obcí. Šlo přitom o pozemky, které byly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví obce. Tento závěr činil soud prvního stupně ze zjištění, že pozemky byly konfiskovány

podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nebyly státem převzaty a

tvořily součást lesních celků, které byly přidělovány Lesnímu družstvu

osídlenců v obci Lhota s osadou Hradiště a Peršlák, přičemž přídělový plán

lesní půdy byl schválen Ministerstvem zemědělství v květnu 1948. Lesní družstvo

se však neustanovilo, proto nemovitosti přešly do vlastnictví obce Lhota s

osadou Hradiště a obce Peršlák. Obce lesy užívaly, a to vždy tu část

přidělených lesních pozemků, která ležela v jejich katastru. Soud prvního

stupně přihlédl k tomu, že schválený přídělový plán ani přídělové listiny

nebyly předloženy, avšak vyslovil, že podle § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ani příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán nemusely být vůbec

vydány s tím, že existenci přídělu lze prokazovat i jinak. Odvolací soud převzal tato skutková zjištění soudu prvního stupně, včetně

právního posouzení, podle něhož byly naplněny předpoklady uvedené v § 2 odst. 1, jakož i § 2a odst. 1 a odstavce 3 zákona č. 172/1991 Sb. Tento závěr činil

odvolací soud proto, že k naplnění podmínky stanovené v tomto zákoně postačuje,

aby nemovitosti byly ve vlastnictví České republiky a nemusí být zároveň

naplněn předpoklad, že obce byly vedeny k předmětným pozemkům ke dni 31. 12. 1949 jako vlastník. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně měl za to, že lesní plán na rok

1953 prokazuje, že obce s předmětným lesním majetkem hospodařily. To dokládá i

okolnost, že dne 3. 5. 1953 byly obecní lesy předány do správy státním lesům,

přičemž předmětem předání byly i pozemky, o které jde v dané věci. Za správný

považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že za podstatnou nelze

považovat okolnost, že nebyl proveden zápis vlastnického práva v pozemkových

knihách. Lesní pozemky byly přiděleny na základě návrhu přídělu pozemku podle

přídělového plánu, který byl schválen. Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit odvolateli, že pokud nelze z lesního

plánu a dalších listin zjistit, že obce hospodařily na konkrétních pozemcích,

nemůže být ani splněna podmínka stanovená v zákoně č. 172/1991 Sb. o přechodu

vlastnického práva na obce.

Považoval za nepochybné, že v přídělových listinách

nebyly označeny jednotlivé parcely tak, jak jsou v současné době vedeny v

katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu postačuje, že z přídělové listiny

vyplývá, jaké pozemky (pozemkové celky) byly předmětem přídělu. Při opačném

výkladu by nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novel dojít nikdy, neboť přídělové listiny v rozhodném

období takto pozemky nevymezovaly a neoznačovaly. Odvolací soud vyšel z toho,

že v listinách nebyly označeny jednotlivé parcely, nýbrž určité lesní celky a

je tedy nepochybné, že na obce přešly všechny pozemky, které byly předmětem

přídělového plánu. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že jestliže

zákon č. 172/1991 Sb. ve znění pozdějších novel, zejména zákona č. 114/2000

Sb., vychází z toho, že dnem účinnosti zákona přecházejí do vlastnictví obcí

(mimo jiné) pozemky, které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím

příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec

jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945

Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví

obcí podle ustanovení § 1 nebo § 2, přešly předmětné pozemky do vlastnictví

obce Nová Bystřice jako právního nástupce obce Peršlák a Lhota s osadou

Hradiště. Zaujal názor, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabylo město

Nová Bystřice ze zákona, podle zákona č. 172/1991 Sb., a to dnem účinnosti

tohoto zákona. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že

pokud předmětné nemovitosti užívají Lesy České republiky, s. p. se sídlem v

Hradci Králové přesto, že vlastnické právo podle shora citovaného zákona přešlo

do vlastnictví obce, je třeba žalobu na vyklizení nemovitosti považovat za

důvodnou. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to proti

všem jeho výrokům. Tvrdil výslovně existenci dovolacího důvodu podle § 241

odst. 2 písm. b) o. s. ř. (zřejmě měl na mysli § 241a odst. 1 o. s. ř.) s tím,

že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítal, že

rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V

dovolání tvrdil, že skutková zjištění z listinných důkazů nepodporují závěry

soudů obou stupňů, přičemž opakoval argumentaci použitou již v rámci odvolání

proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatele majetek zůstal po celou

dobu ve vlastnictví státu. Vytýkal soudům obou stupňů, že se náležitě

nevypořádaly s námitkou žalovaného, že předmětné pozemky vydržela Česká

republika ve smyslu § 134 o. z. Žalovaný vykonával nepřetržitě kvalifikovanou

držbu a v této držbě pokračoval do současné doby. S pozemky hospodařil s péčí

řádného hospodáře v souladu se zákonem č.

289/1995 Sb., lesní zákon a sporné

pozemky má zaneseny v evidenci lesního hospodářského plánu, přičemž stát bez

přerušení byl oprávněným držitelem všech sporných pozemků, jež jsou v Katastru

nemovitostí katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště

Jindřichův Hradec zapsány, z důvodu čehož se stal jejich vlastníkem vydržením a

žalovanému tak přísluší právo s majetkem státu i nadále hospodařit. Dovolatel

nesouhlasil se zpochybněním žalobce ohledně dobré víry držby dotčených pozemků

žalovaným, podle něhož minimálně od roku 1992 se obec domáhala vydání

předmětného majetku s odůvodněním, že na základě výzev obce nelze dovodit

ztrátu dobré víry žalovaného. Podle dovolatele dobrá víra zaniká v okamžiku,

kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat

pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V této souvislosti odkazoval na

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. V rozhodnutí uveřejněném

pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydané Nejvyšším soudem

byl zaujat právní názor, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v

držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držitel držel

před 1. 1. 1992. Nesprávně právní posouzení dovolatel spatřoval v tom, že

odvolací soud se nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva ke sporným

nemovitostem a neposoudil námitku žalovaného o vydržení podle ustanovení

právních předpisů o nabytí vlastnického práva vydržením. Odvolací soud nevyzval

žalovaného k doplnění rozhodných skutečností a k označení důkazů a jejich

prokázání podle § 118a a § 213b o. s. ř. Absence uvedeného poučení je vadou,

jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Namítal, že

odvolací soud nesprávně po právní i skutkové stránce posoudil zejména otázku,

zda předmětné pozemky byly součástí přídělu právního předchůdce žalobce, kdo

byl skutečný přídělce a zda zde byla oprávněná držba obce. Zásadní právní

význam dále spatřoval v tom, že je nutno vyřešit otázku vydržení sporného

majetku státem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci

odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu

ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §

241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle obsahu dovolání byla

dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. (v dovolání blíže neuvedeno). Dovolatel

výslovně tvrdil existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 2

písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud však přihlížel k obsahu podaného dovolání za (§ 243 odst. 1 o. s. ř. věta prvá před středníkem o. s. ř.) a hodnotí doložení dovolacích důvodů v

souladu s nyní platnou úpravou jako uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 1 o. s. ř. Přitom bral do úvahy, že tvrzení o přípustnosti dovolání,

která zdánlivě dovolatel výslovně nevymezil, a uplatnění dovolacího důvodu

spolu tak úzce souvisí, že je nelze oddělovat, resp. hodnotit odděleně. Ježto z

dovolání se podává dostatečně srozumitelně uplatněný dovolací důvod, nese to

sebou důsledek přípustnosti dovolání v této věci. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. O takový případ v posuzované věci však nejde. Z porovnání důvodů, na kterých

odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí a dále uvedených rozhodnutí

Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, je ovšem zřejmé, že tvrzení o

existenci dovolacích důvodů, potažmo přípustnosti dovolání v této věci, nelze

přisvědčit. Otázkou nabytí vlastnictví k nemovitostem, na které se vztahovaly účinky

dekretu č. 15/1945 Sb. se Nejvyšší soud již zabýval.

Opakovaně přitom dospěl k

závěru, že k nabytí vlastnictví k zemědělskému majetku přídělcem podle dekretu

prezidenta republiky č. 15/1945 Sb. se nevyžadoval vklad do pozemkových knih

(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5278/2009

nebo ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1539/2012). K otázce možnosti vydržení vlastnického práva státem v souvislosti s postupem

obce při nabývání tzv. historického majetku obcí se vyjádřil Ústavní soud ve

svém rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. Ve shora citovaném

rozhodnutí zaujal názor, že zákon č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k

tzv. historickému majetku svou účinností, tedy na základě aktu, jehož autorem

je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině

dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i

nadále nakládal. Správnost tohoto postupu potvrdil i pozdější postup

zákonodárce, který zákonem č.173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012,

novelizoval ustanovení § 8 zákon č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění

upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u

střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně

stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického

práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do

vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického

práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty. K uvedenému je třeba jen připomenout, že již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne

14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném

i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším

soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je

podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s

tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti

(srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per

analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226

občanského soudního řádu“. Dovolatel v dovolání rovněž podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž

vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Dovolací soud v této souvislosti

poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo

2394/2013 zaujal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu

ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,

vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci

odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o

zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze

(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném

od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Ve vztahu ke zjišťování rozsahu lesního majetku, se kterými obce hospodařily,

připomíná pro úplnost dovolací soud závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 28 Cdo 437/2013, 12. června 2013: „Ke stěžejní otázce předložené k

dovolacímu přezkumu Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že účelem ustanovení § 2a

zákona č. 172/1991 Sb., doplněného do citovaného předpisu zákonem č. 114/2000

Sb. (s účinností od 1. 7. 2000), je umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví

České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období,

kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. prosinci 1949

nebo k obojímu nedošlo vůbec (k tomu viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne

26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo

1086/2010). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2212/2004 lze rovněž

dovodit, že do vlastnictví obcí takto přecházely i pozemky, jež měly být podle

původního záměru přiděleny lesnímu družstvu, které řádně nevzniklo“. V tomtéž rozsudku dále Nejvyšší soud vyslovil: „Výčet způsobů prokázání přídělu

v § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a závěr o

existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. Bylo-li ve věci prokázáno v

roce 1946 uskutečněné vydání návrhu přídělu pozemků a budov v kat. úz. Lhota, k

němuž byl přiložen seznam nemovitostí, zahrnující i předmětnou parcelu č. 809,

a bylo-li též patrno, že návrh přídělu byl přezkoumán dne 5. 5. 1949, lze se

ztotožnit s názorem odvolací instance o (byť důkazně nepřímém) naplnění

podmínky přídělu ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Nedošlo sice k přímému

průkazu vydání přídělové listiny ve vztahu ke spornému pozemku, ale okolnosti

zjištěné nižšími instancemi svědčí pro to, že příděl této nemovitosti ve

prospěch obce Lhota (právní předchůdkyně žalobkyně, která převzala držbu půdy

ke dni 11. 10. 1948, resp. 1. 11. 1948) byl v minulosti realizován. Názoru o

obecní restituci přisvědčuje skutečnost, že v daném případě byla v letech 1948

a 1950 vydána Ministerstvem zemědělství rozhodnutí o schválení přídělu či

přídělového plánu (byť se jednalo o listiny bez explicitní vazby k pozemku

parc. č. 809)“. Dovolatel, který (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům

napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickému výroku neuplatňuje

žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku

procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti tomuto výroku proto není

přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo

1172/2013). Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je

třeba považovat v dané věci za nepřípadné, stejně tak i odkaz na rozhodnutí

Nejvyššího soudu, na která dovolatel poukazoval v dovolání, neboť na danou věc

nedopadá. Dovolací soud shledává, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s

judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno

ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena

přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá

(§ 243c odst.

1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených v

tomto dovolacím řízení JUDr. Jiřím Drahotou k dovolání dovolatele, použil

dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího

nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a

náhradu nákladů řízení, vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání

dovolatele, mu nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze

projednávané věci i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání dovolatele,

rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uplatněno v řízení před soudy obou

stupňů. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.