28 Cdo 4243/2016-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: Arcibiskupství pražské, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hradčanské nám.
56/16, IČO: 00445100, zastoupené prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) město Červená
Řečice, IČO: 002 48 045, se sídlem v Červené Řečici č.p. 19, zastoupené JUDr.
Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, a 2) Česká
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního
soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 88/2015, o dovolání prvního žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12.
května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 12.
května 2016, č. j. 15 Co 200/2016-188, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově
ze dne 12. ledna 2016, č. j. 1 C 88/2015-156, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o žalobě
podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“) – rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 1 C 88/2015-156, určil,
že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území Č. Ř.
(výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům, jakož
i o nákladech státu (výroky II a III).
K odvolání žalovaných (kdy odvolání druhé žalované směřovalo toliko do výroku
rozsudku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích -
pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. května 2016,
č. j. 15 Co 200/2016-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho
právní posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 zákona č.
428/2012 Sb. (kdy jde o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované
církve, jež zde v rozhodném období utrpěla majetkovou křivdu v důsledku
skutečnosti uvedené v § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětím věci /
pozemku/ bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první
pozemkové reformy); jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí
zapsán první žalovaný. Ten se ovšem – dle závěru obou soudů nižších stupňů –
jeho vlastníkem nestal, neboť pro jím dovozovaný přechod pozemku z vlastnictví
státu do vlastnictví obce podle § 2a (ani jiného ustanovení) zákona č. 172/1991
Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), nebyly
naplněny tímto zákonem stanovené podmínky. Předmětný pozemek nepředstavuje
historický majetek žalované obce (§ 2 zákona č. 172/1991 Sb.), první žalovaný
na něm do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) nehospodařil a na příděl
pozemku dané obci (po zániku obecního vlastnictví) nelze usuzovat ani z později
(15. 11. 1954) vydané přídělové listiny „Čd 294/54“ (vystavené Zemědělským
odborem rady ONV v Pelhřimově, pro přídělce pod označením „Čsl. stát – obec
Červená Řečice, předáno do operativní správy MNV v Červené Řečici“). A i pokud
by snad podmínky přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jež
stanoví § 2a zákona č. 172/1991 Sb., byly vskutku splněny, pak – pokračuje
odvolací soud – nemohlo vlastnické právo k pozemku na prvního žalovaného platně
přejít (k 1. 7. 2000), neboť v té době již platilo ustanovení § 29 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“),
jež zakazovalo nakládání s původním církevním majetkem do doby přijetí právní
úpravy řešící restituci tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou
absolutně neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení
otázek dovolacím soudem dosud neřešených; jako dovolací důvod označuje
nesprávné právní posouzení věci, a to jak v otázce týkající se podmínek
přechodu věcí představujících historický majetek církve z vlastnictví státu do
vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., tak i v otázce dosahu
účinků blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. na přechod tohoto
majetku (zdali toto ustanovení bránilo přechodu původního církevního majetku i
v režimu později přijatého ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.). Ve vztahu k
první otázce dovolatel namítá, že v dané věci jde o typický přídělový majetek
podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., kdy existenci přídělu prokazují listiny
podle odstavce 3 tohoto ustanovení a kdy přídělovou listinou, vydanou
Zemědělským odborem rady ONV v Pelhřimov byl toliko završen přídělový proces,
jenž byl zahájen před 1. 1. 1950 (jak – dle námitek dovolatele – prokazuje dne
22. 9. 1948 vydaný grafický přídělový plán, přezkoumaný dne 12. 4. 1949
ministerstvem zemědělství a vyhotovený v součinnosti s příslušnou rolnickou
komisí, spolu s jeho textovou částí, konkrétně pak „Návrhem přídělu půdy a
budov pro katastrální území červená Ř.“, v němž je jako přídělce označena „obec
Č. Řečice“ a jako přidělovaný pozemek „role č. 404/1“). K prokázání přídělu
obci ve smyslu § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. – dle názoru dovolatele –
postačí jakýkoliv z dokladů v tomto ustanovení příkladmo vyjmenovaných. Za
nesprávný považuje dovolatel i závěr o dosahu blokačního ustanovení § 29 zákona
č. 229/1991 Sb. i na přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle
zákona č. 172/1991 Sb., jde-li o přechod přídělového majetku podle § 2a tohoto
zákona, kdy dovolatel poukazuje i na aktuální rozhodovací praxi dovolacího
soudu, z níž vyvozuje, že blokace historického majetku církví, provedená
zákonem č. 229/1991 Sb., přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí
či krajů nevylučovala. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za
nepřípustné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017, jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k tomu srov. bod 2.
čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a
obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (otázka podmínek přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví
obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jakož i otázka dosahu ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. na případy přechodu majetku z vlastnictví státu do
vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.), při jejím řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu
dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá hned na dvou samostatných, na sobě
nezávislých důvodech – 1) byly-li v nyní posuzovaném případě splněny
předpoklady pro přechod předmětného pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví
obce (prvního žalovaného) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., resp. 2) zdali
tomuto přechodu bránilo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž ani
jeden z těchto důvodů – v konfrontaci s relevantní právní úpravou (s
přihlédnutím k její interpretaci a aplikaci i v aktuální rozhodovací praxi
dovolacího soudu – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, spolu s další zde citovanou judikaturou) – neobstojí.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami
ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden
funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí
podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou
ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1.
Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do
vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §
2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům
rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány
obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo
podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním
orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v
odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo
k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. § 2a odst. 2). Obce prokáží existenci
přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci
nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným
přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. § 2a
odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se
za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením
jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i
přídělce (srov. § 2a odst. 4). Ustanovení § 2 odst. 4 a 5 se použije pro
nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (srov. § 2 odst. 5).
Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch
znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl
ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze
dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3949/2015). Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991
Sb. včleněno ustanovení § 2a, se stalo – jak patrno i z jeho § 2a odst. 2 – mj.
vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových
rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti
obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k
přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i
toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12.
1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i
výčet způsobů prokázání přídělu podle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je
pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo
437/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
Z citovaných ustanovení zákona (§ 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) přitom
vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v ustanovení § 2a vykazují jiné znaky než
nemovitosti uvedené v ustanovení § 2 (dle nějž je třeba vzniku obecního
vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako
přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny; podmínka
převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví
k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování)
nemovitostí, ustanovením § 2a vyžadována není. Pro aplikaci tohoto ustanovení,
jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda
jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce
před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento
zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004). Ke
stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného ustanovením § 2a zákona č.
172/1991 Sb.) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku
obcí, 1.vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).
Na tomto místě sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu
prezentované zejména v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, v němž
Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení § 2 a § 2a zákona č.
172/1991 Sb. – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č.
172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na
jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva
podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a
zák. č. 172/1991 Sb. je pak pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu
podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví
České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“. K
těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5.
2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12.
V konfrontaci s těmito závěry neobstojí pak právní posouzení věci odvolacím
soudem, jestliže za jednu z podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na
obec dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. považuje i reálný výkon vlastnického práva
obcí (k nemovitostem přidělovaným zde v procesu přídělového řízení podle zákona
č. 142/1947 Sb.) do 31. 12. 1949, a to ať již v podobě odvolacím soudem
uvažovaného faktického hospodaření, nebo (přiléhavěji) držby nemovitostí (k
tomu srov. i rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež se aktuálně projevila
např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3301/2017). V dané souvislosti je pak třeba mít na paměti i to, že i výčet
titulů dle § 2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je toliko demonstrativní a že z
hlediska interpretovaného ustanovení není zásadní, bylo-li (již dříve započaté)
řízení o přídělu nemovitého majetku dokončeno až po 31. 12. 1949 (kdy obce
jinak zajisté ztratily majetkovou samostatnost a nemohly do svého vlastnictví
nabývat majetek a jejich hospodaření bylo součástí národního hospodářství; §
31, 32 zákona č. 279/1949 Sb.). Se všemi dovolateli k tomu předestřenými
relevantními okolnostmi o procesu přídělového řízení (prokazatelně započatého
před 1. 1. 1950 – viz schválený grafický přídělový plán, jakož i další listiny
označené k prokázání skutečnosti o uvažovaném přídělu pozemku ve prospěch
identifikované obce), se však odvolací soud vypořádává v míře nedostatečné a i
z tohoto pohledu jsou jím učiněné závěry přinejmenším předčasné.
Argumentace odvolacího soudu závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004 (či z rozsudků ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1086/2010, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, jež na prvně
označený rozsudek odkazují), přiléhavá není, jestliže odvolacím soudem
vyvozovaný kategorický závěr, že k přechodu vlastnického práva na obce dle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. je třeba reálného výkonu vlastnického práva obcí v době
před 1. 1. 1950 (faktického hospodaření) v těchto rozhodnutích obsažen není a
uvažované hospodaření obce v nich dovolací soud zmiňuje spíše jako jednu z
okolností, jež v jím tehdy projednávaných konkrétních věcech mohla mít
relevanci v rámci posuzování celkového procesu přídělového řízení (tam, kde k
přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949, resp. k
obojímu dokonce vůbec nedošlo). V případě odkazovaného rozsudku ze dne 6. 10.
2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, jde pak o zjevnou diskontinuitu (či exces) při
vydání přídělové listiny (v roce 1978) s přídělovým řízením.
Nesprávné je i pak právní posouzení odvolacího soudu v otázce dosahu tzv.
blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. i na případy přechodu
vlastnického práva státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., jež nastaly v
době po účinnosti tohoto blokačního ustanovení (24. 6. 1991), tedy i na přechod
dle § 2a cit. zákona (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.), k němuž – byly-li pro
tento přechod splněny zákonem stanovené podmínky – došlo ex lege s účinky k 1.
7. 2000.
Podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) majetek,
jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze
převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném
do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. i § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu
„přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými
hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž
toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na
otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně
přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a
účinných předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn.
28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1246/2016).
V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod č.
34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil
závěr, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a
náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se
neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce
v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo
poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování
majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž
takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví,
a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě,
přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený
majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků
církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či
nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku
zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona
nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy
uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického
majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov.
např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017).
Uvedené závěry – argumentačně podepřené i judikaturou Ústavního soudu (viz
zmiňované nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292) – označil dovolací
soud za plně přenositelné i na případy přechodu věcí z vlastnictví státu
představující historický církevní majetek do vlastnictví krajů, k němuž došlo v
souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, tj. po přijetí zákona č.
229/1991 Sb. obsahujícího zmíněné blokační ustanovení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č.
103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či aktuálně
např. i rozsudek ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017) lze pak uvedené
závěry obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku státu na obce v režimu
ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege ke dni 1. 7. 2000
(k němuž je nutné provádět výklad dotčeného ustanovení), kdy ani tímto zákonem
stanoveným přechodem vlastnictví na obce také nebyla jakkoliv popřena či
znemožněna možnost pozdější restituce tohoto majetku (byla-li by taková vůle
zákonodárce) a kdy legálnímu přechodu majetku do vlastnictví obce, při splnění
podmínek uvedených v § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nebyla na překážku
skutečnost, že předmětné pozemky historicky náležely církevní právnické osobě
(či jejímu právnímu předchůdci), byl-li i její případný nárok na vydání pozemků
– s ohledem na absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v době zákonem
stanoveného přechodu – tehdy zcela hypotetický.
Uvedené závěry nejsou pak v kontradikci ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu
(srov. např. usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž Ústavní
soud současně akcentoval, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci
přechodu /viz již jeho název/, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož
původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius
disponendi toliko pro případy převodu“, a kdy i z tohoto důvodu shledal úvahu
stěžovatele o absolutní neplatnosti obnovení /přechodu/ vlastnictví za
teoreticky vadnou).
Z uvedeného vyplývá, že ani právní posouzení odvolacího soudu, podle nějž
přechodu předmětného pozemku (byl-li původně před svým přidělením obci
historickým majetkem církve) do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991
Sb. bránilo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (že snad takový přechod byl
dokonce stižen absolutní neplatností), neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým
výrokem zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody rozhodnutí (jde-li o
právní posouzení prvořadé otázky přechodu vlastnického práva k pozemku dle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb.) platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu