28 Cdo 4210/2017-227
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: Římskokatolická farnost Nekoř, IČO: 493 12 138, se sídlem v Nekoři
1, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích,
Zelená 267, proti žalovaným: 1) obec Nekoř, IČO: 002 79 269, se sídlem v Nekoři
330, zastoupena JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí,
Komenského 160, a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 013 12 774,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Nové Město,
Rašínovo nábřeží 390/42 (s adresou pro doručování: Územní pracoviště v Hradci
Králové, Horova 180), o určení vlastnického práva, o dovolání obou žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne
20. února 2017, č. j. 18 Co 531/2016-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 20.
února 2017, č. j. 18 Co 531/2016-188, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu
v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) – v řízení o
žalobě podané církevní právnickou osobou podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č.
428/2012 Sb.“ – rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 7 C 176/2015-109, zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že druhá žalovaná je vlastnicí
pozemků v katastrálním území N. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky, tehdy evidované ve
vložkách č. 1 a č. 519 pozemkové knihy pro katastrální území N. pod parc., byly
původně ve vlastnictví předchůdce žalobkyně (Kostel v N.), jemuž byly odňaty
podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) – dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“, na
základě rozhodnutí Okresního národního výboru v Žamberku ze dne 17. 5. 1949. Přídělovou listinou, datovanou dnem 24. 2. 1964, byly přiděleny Místnímu
národnímu výboru v Nekoři, s uvedením převzetí přídělu příslušnou obcí ke dni
17. 11. 1949. Dle současně učiněného zjištění byly předmětné pozemky
obhospodařovány Jednotným zemědělským družstvem v Nekoři, až po účinnosti
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) pak na základě nájemní smlouvy
uzavřené s první žalovanou, jež byla zapsána do katastru nemovitostí jako
vlastnice pozemků teprve v letech 1996 a 1999, na základě ohlášení o nabytí
vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991
Sb.“). Podle soudem prvního stupně učiněného právního závěru je sice žalobkyně
oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (jde o právnickou
osobu zřízenou jako součást registrované církve, jejíž právní předchůdce v
rozhodném období utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v § 5
písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – odnětím věci bez náhrady postupem podle
zákona č. 46/1948 Sb.), avšak předmětné pozemky přešly do vlastnictví první
žalované již k 24. 5. 1991, podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. a ta je proto
oprávněně zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, kdy na přechod
pozemků do jejího vlastnictví nemohlo mít vliv ani nedodržení pořádkové lhůty
podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb. Současně soud prvního stupně dochází k závěru,
že vlastnictví k pozemkům by žalovaná obec (nedošlo-li snad k nabytí již podle
§ 1 zákona č. 172/1991 Sb.) nabyla k témuž datu podle § 2 téhož zákona při
existenci zmíněné přídělové listiny z 24. 2. 1964 odkazující na držbu v době
před 1. 1. 1950, a pokud by se ani tak nestalo (proto, že přídělová listina
byla vydána se zpětnou účinností), lze uvažovat i o nabytí vlastnictví k 1. 7. 2000 podle § 2a cit. zákona, kdy přechodu do vlastnictví obcí v posledně
uvedeném případě nebránilo ani ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném
do 31. 12. 2012. Nad rámec přijatých závěrů o přechodu majetku do vlastnictví
obce, s nimiž spojil své rozhodnutí, pak soud prvního stupně dodává, že
vyloučeno nebylo by ani orginární nabytí vlastnického práva první žalovanou
vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. února 2017, č. j.
18 Co
531/2016-188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že druhá
žalovaná je vlastníkem pozemků v katastrálním území N. (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení vzniklých jeho účastníkům (výroky II a III), jakož i o
nákladech státu (výrok IV). Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění
jako soud prvního stupně, jež považoval za správná a úplná, dospívaje však na
jejich podkladě k jinému právnímu posouzení věci. V prvé řadě neshledal
naplněné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví
žalované obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. v situaci, kdy pozemky byly
předmětem družstevního užívání, ke dni 23. 11. 1990 k nim tak mělo právo
hospodaření Jednotné zemědělské družstvo Nekoř, jež pak na těchto pozemích
hospodařilo i ke dni účinnosti zákona (tj. k 24. 5. 1991) a kdy tedy žalovaná
obec právo hospodaření ani vykonávat nemohla. Protože pozemky byly původně ve
vlastnictví církve, jež je pozbyla postupem podle zákona č. 46/1948 Sb.,
nemohly představovat ani historický majetek obce a vlastnické právo k nim tudíž
nemohlo přejít na žalovanou obec ani podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Přechodu
vlastnictví v režimu ustanovení § 2a cit. zákona, jenž za splnění zákonem
stanovených podmínek nastával k 1. 7. 2000, pak – dle úvahy odvolacího soudu –
již bránilo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, zakazující nakládání s
původním církevním majetkem do doby přijetí právní úpravy řešící restituci
tohoto majetku a kdy úkony porušující tento zákaz jsou absolutně neplatné. Jako
nesprávné pak odvolací soud odmítl i závěry o možném nabytí vlastnického práva
vydržením (§ 134 obč. zák.) v situaci, kdy obci nesvědčil žádný titul, o nějž
mohla by důvodně opírat své přesvědčení o vzniku vlastnictví, při vědomí toho,
že jde o majetek odňatý církvi, jehož přechod na jiný subjekt je blokován § 29
zákona o půdě (že první žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí pozemky patří,
tedy že nebyla oprávněnou držitelkou). Rozsudek odvolacího soudu napadly včasným dovoláním obě žalované. První žalovaná (obec Nekoř) spatřuje splnění předpokladů v tom, že napadené
rozhodnutí jednak závisí na vyřešení vymezených otázek dovolacím soudem dosud
neřešených, jakož i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; přitom ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího sodu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to ve vymezených otázkách týkajících se věcné legitimace žalobkyně k
podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., dále podmínek přechodu
věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.,
jakož i dosahu účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě na případy
přechodu tohoto majetku (bránilo-li toto ustanovení přechodu majetku, jenž byl
současně původním majetkem církve, i v režimu později přijatého ustanovení § 2a
zákona č. 172/1991 Sb.). Konkrétně pak dovolatelka namítá, že odvolací soud
nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu
do vlastnictví obce podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., kdy má dovolatelka za to,
že splňovala i podmínku faktického hospodaření, jestliže předmětné pozemky
držela a pronajímala je zemědělskému družstvu. Odmítá i ten závěr, že na
pozemky by nebylo možné pohlížet jako na historický majetek obce, jenž by pak
do jejího vlastnictví přešel i podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb.; přitom
poukazuje na to, že sporné pozemky jí byly přiděleny ke dni 17. 11. 1949 a k
rozhodnému datu (31. 12. 1949) byla jejich vlastníkem. Za nesprávný označuje i
závěr odvolacího soudu o dosahu blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě i na
případy přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., může-li jít současně i o přechod přídělového majetku podle § 2a
tohoto zákona, dovolávajíc se v tomto směru odlišné rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Z přesvědčení, že ustanovení § 29 zákona o půdě se na
přechody majetku státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. neuplatní, současně vyvozuje, že žalobkyně vůbec postrádá aktivní věcnou
legitimaci k podání určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.,
neboť žalobou podle tohoto ustanovení mohly být přezkoumávány pouze převody
nebo přechody majetku státu do vlastnictví jiných osob, které byly učiněny v
rozporu s blokačními ustanoveními. Konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího
soudu, že ustanovení § 29 zákona o půdě vylučovalo existenci její dobré víry
jako podmínky pro vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Druhá žalovaná (Česká republika), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti
dovolání zásadně ve stejných hlediscích jako první žalovaná a obdobně vymezujíc
též důvod dovolání, kritizuje právní posouzení věci odvolacím soudem jak v
otázce splnění podmínek přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí
podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., tak i v otázce dosahu účinků blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě na přechod tohoto majetku. Také zastává názor, že
posledně citované ustanovení nebránilo ani přechodu dalšího přídělového majetku
do vlastnictví obcí podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.
Jestliže se na
přechody věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí či krajů ustanovení § 29
zákona o půdě neuplatní, pak – i dle názoru této dovolatelky – žalobkyně
postrádá věcnou legitimaci k podání žaloby podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb.,
jejíž funkce tkví v přezkoumání právě těch majetkových dispozic, které byly
uskutečněny v rozporu s blokačními ustanoveními. Druhá žalovaná odmítá i ten
závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky nemohly představovat historický
majetek obce a že tedy nemohly do vlastnictví žalované obce přejít ani podle §
2 zákona č. 172/1991 Sb., byly-li nemovitosti přiděleny Místnímu národnímu
výboru v Nekoři označenou přídělovou listinou z roku 1964 zpětně již k 17. 11. 1949. Stejně jako první žalovaná, i druhá žalovaná navrhuje zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k podaným dovoláním nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, kdy
dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017 (k
tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Obě dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), kdy první
žalovaná je zastoupena advokátem a za druhou žalovanou (stát) jedná osoba s
právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují zákonem stanovené obligatorní
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání jsou přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť směřují proto rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (dosahu ustanovení § 29 zákona o půdě na případy přechodu
majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb.),
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k
závěru, že dovolání jsou opodstatněná. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovoláních namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláními,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláními. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodnutí odvolací soudu je založeno na posouzení, že vlastnické právo
k předmětným nemovitostem, jež představují původní majetek církve, žalovaná
obec nemohla nabýt podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., proto, že s
pozemky ke dni účinnosti zákona reálně nehospodařila, resp. jí k nim ani
formálně nesvědčilo právo hospodaření, že nejde ani o historický majetek obce
ve smyslu § 2 zákona č. 172/1991 Sb. (jehož vlastníkem byly obce k 31. 12. 1949) a že je vyloučeno i nabytí vlastnického práva podle § 2a (má-li jít o
majetek přídělový), k němuž docházelo ex lege k 1. 7. 2000 (účinnost zákona č. 114/2000 Sb.), kdy ovšem již platilo ustanovení § 29 zákona o půdě, které – dle
úvahy odvolacího soudu – bránilo přechodu přídělového majetku (jež současně
přestavoval původní majetek církve) z vlastnictví státu do vlastnictví obcí. Okrajově pak odvolací soud zmiňuje i problematiku nabytí vlastnického práva
vydržením (kdy závěr o absenci dobré víry žalované obce v nabytí vlastnictví
zakládá na úvaze, že obec znala skutkové okolnosti o původu majetku jako
majetku církevního, jehož přechod z vlastnictví státu do vlastnictví obcí byl
zmíněným blokačním ustanovením vyloučen). Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a
závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce
a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti
tohoto zákona hospodařily. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti
tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami
ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden
funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí
podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou
ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1. Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) do
vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §
2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům
rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány
obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo
podle zákona č.
46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě
vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním
orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a
nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v
odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná
rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo
k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. § 2a odst. 2). Obce prokáží existenci
přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci
nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným
přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. § 2a
odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se
za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením
jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i
přídělce (srov. § 2a odst. 4). Podle § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož
původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět
do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu
žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku
registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu
„přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými
hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž
toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na
otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně
přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a
účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1246/2016). V rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod č.
34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil
závěr, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a
náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se
neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce
v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím
nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování
majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž
takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví,
a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě,
přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený
majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků
církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či
nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku
zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona
nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy
uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického
majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017). Uvedené závěry – argumentačně podepřené i judikaturou Ústavního soudu (viz
zmiňované nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292) – dovolací soud
již dříve označil za plně přenositelné i na případy přechodu věcí z vlastnictví
státu představující historický církevní majetek do vlastnictví krajů, k němuž
došlo v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, tj. po přijetí
zákona č. 229/1991 Sb. obsahujícího zmíněné blokační ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015,
uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či aktuálně
např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017,
a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016) lze pak uvedené závěry obdobně
vztáhnout i na případ přechodu majetku státu na obce v režimu ustanovení § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., jenž nastal ex lege ke dni 1. 7. 2000 (k němuž je nutné
provádět výklad dotčeného ustanovení), kdy ani tímto zákonem stanoveným
přechodem vlastnictví na obce nebyla jakkoliv popřena či znemožněna možnost
pozdější restituce tohoto majetku (byla-li by taková vůle zákonodárce) a kdy
legálnímu přechodu majetku do vlastnictví obce, při splnění podmínek uvedených
v § 2a zákona č.
172/1991 Sb., nebyla na překážku skutečnost, že předmětné
pozemky historicky náležely církevní právnické osobě (či jejímu právnímu
předchůdci), byl-li i její případný nárok na vydání pozemků – s ohledem na
absenci zákonného rámce pro jeho uplatnění v době zákonem stanoveného přechodu
– tehdy zcela hypotetický. Prezentované závěry rozhodovací praxe dovolacího
soudu se neprotiví ani rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž Ústavní soud
v jím tehdy posuzované věci aproboval závěry obecných soudů již s tou
argumentací, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu /viz
již jeho název/, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním
vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi
toliko pro případy převodu“, a z tohoto důvodu označil i úvahu stěžovatelky,
církevní právnické osoby, o absolutní neplatnosti obnovení /převodu/
vlastnictví za „teoreticky vadnou“). Jiné právní posouzení věci odvolacím soudem, jež vychází z názoru, že přechodu
předmětných pozemků (byly-li původně před svým přidělením obci historickým
majetkem církve) do vlastnictví žalované obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (šlo-li o majetek přídělový) bránilo ustanovení § 29 zákona o půdě – ve světle
výše uvedeného – neobstojí. S ohledem na přijatý závěr se pak odvolací soud již
dále nezabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro přechod předmětných
pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce i z pohledu ustanovení § 2a
cit. zákona a v tomto směru je jeho posouzení věci neúplné a i proto nesprávné. Naproti tomu bezchybně odvolací soud vyhodnotil otázku aktivní věcné legitimace
žalobkyně (oprávněné osoby dle § 3 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) k podání
žaloby o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb., a to i v tom případě kdy se tvrdí, že podle zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo
k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, která je v rozporu se
skutečným stavem zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí a kdy prostředkem
právní ochrany oprávněné osoby je také žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (k této otázce – krom judikatury již výše citované – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017). K současně nastoleným otázkám vztahujícím se k interpretaci a aplikaci
relevantních ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. (§ 1, § 2 a § 2a) sluší se
poukázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, akcentující účel tohoto zákona,
jímž bylo omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit
hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (přiměřeně
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015). K přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí dle § 1 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb. je pak třeba nejenom existence vlastnického práva státu a
formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a
závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými
věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Nejvyšší soud, vycházeje
i z rozhodnutí Ústavního soudu (zejména nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461) ve
svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že pojem „hospodaření“ je třeba
vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988
Sb.; v tomto smyslu pak konstatoval, že je třeba akcentovat konkrétní využití
věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd. Preferuje se proto
skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec
realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá
tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru,
způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i rozsudek ze dne 20. 7. 2000,
sp. zn. 29 Cdo 962/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007;
rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010; nebo rozsudek ze dne
15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Současně je třeba poukázat i na tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl
opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do
dočasného užívání, naplňuje znaky pojmu hospodaření, tak jak byly vyloženy
shora. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, v
němž bylo konstatováno, že „za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její
přenechání do nájmu“ a v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější
rozhodnutí, a to zejména na rozhodnutí ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo
99/2003, a ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, v nichž dospěl k závěru,
že se za hospodaření s nemovitostmi dá považovat i její přenechání jiné
organizaci do hospodaření (podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s
národním majetkem) nebo do užívání (nájmu) – viz např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006. Rovněž ve výše citovaném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/1996, Ústavní soud
uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření
není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že
i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako
takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání. K
tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn.
29 Cdo 692/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek
ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo rozsudek ze dne 15. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). S touto rozhodovací praxí však závěry odvolacího soudu ve skutkových
poměrech posuzované věci očividně nekolidují, jestliže – dle zjištění
odvolacího soudu – na předmětných pozemích reálně hospodařící zemědělské
družstvo (jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 172/1991 Sb.) tak činilo nikoliv na podkladě dočasného svěření pozemků do
hospodaření (ať již ze strany národního výboru či později obce) nebo nájmu,
nýbrž na základě vlastního užívající práva (hospodaření, družstevní užívání),
jež vylučovalo existenci práva hospodaření příslušného národního výboru. K tomu
přiměřeně srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku ze
dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, podle nichž „ … Institut práva
hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb. (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke
správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření
vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění
majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1). Tato zásada stála nad
příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“; dále např. i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, v němž
byly shora citované závěry přiměřeně aplikovány právě v poměrech zákona č. 172/1991 Sb. Ustanovením § 2 zákona č. 172/1991 Sb. byla pak uskutečněna obnova
vlastnických vztahů k tzv. „klasickému“ historickému majetku obcí. Jeho smyslem
byla restituce majetku obcí, jehož vlastníky byly obce ke dni 31. 12. 1949 a
jenž jim byl – s účinností od 1. 1. 1950, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 279/1949 sb., o finančním hospodaření národních výborů – zestátněn. Ustanovení
§ 2 zákona č. 172/1991 Sb. vymezuje samostatně okolnosti pro přechod tzv. historického majetku obcí, a to bez návaznosti na ustanovení § 1 a § 2,
vyžadující hospodaření s předmětným majetkem ke dni 23. 11. 1990 ze strany
národních výborů, jejichž práva a závazky přešly na obce. Účelem později přijatého zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo s účinností
od 1. 7. 2000 do zákona č. 172/1991 Sb. včleněno ustanovení § 2a, bylo – jak
patrno i z jeho § 2a odst. 2 – mj. vypořádání se i s těmi spornými případy, při
nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni
zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci
písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po
rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe
dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle §
2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o
existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např.
rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015). Z citovaných ustanovení zákona (§ 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) přitom
vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v ustanovení § 2a vykazují jiné znaky než
nemovitosti uvedené v ustanovení § 2 (dle nějž je třeba vzniku obecního
vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako
přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny. Pro aplikaci
tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí,
není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly
do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s
nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo
280/2004). Ke stejnému závěru o rozsahu majetku vymezeného ustanovením § 2a
zákona č. 172/1991 Sb. dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce
majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005). Sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak byly
vysloveny např. i v nálezu ze dne 7. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, v němž
Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na
jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva
podle § 1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle § 2a
zák. č. 172/1991 Sb. je pak pouhým doplňkem restituce podle § 2 a přechodu
podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví
České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2“)“. K
těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. Ovšem ani otázkou aplikovatelnosti ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se
odvolací soud s ohledem na nesprávný závěr o dosahu účinků blokačního
ustanovení § 29 zákona o půdě, jež nesprávně vztáhl i na přechod věci z
vlastnictví státu do vlastnictví obcí, nezabýval. Aniž by se dovolací soud při
absenci jakýchkoliv závěrů ze strany odvolacího soudu k této otázce mohl sám
vyslovit konkrétněji a nad rámec shora vzpomenutých obecných východisek a
závěrů (takové závěry – bez opory v příslušných skutkových zjištěních byly by i
předčasné), poukazuje na to, že i v dané věci může jít o tzv. majetek
přídělový, na nějž míří ustanovení § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. [tvrdí-li se zde současně, že předmětné pozemky měly být obci přiděleny podle
zákona č. 46/1948 Sb., kdy příslušné rozhodnutí o přídělu nemovitostí, jež byly
odevzdány obci do její držby, nebylo do 31. 12. 1949 vydáno, resp. že se tak
stalo až o mnoho let později (viz ustanovení § 2a odst. 2 zákona č.
172/1991
Sb., jež při výčtu titulů zmiňuje i kontroverzní příděl obci podle zákona č. 46/1948 Sb.). V situaci, kdy odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku dosahu účinků
blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě i na přechody majetku z vlastnictví
státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., resp. naplnění zákonem
stanovených předpokladů pro přechod věci s vlastnictví státu do vlastnictví
obcí (zejm. se zřetelem na dosud jím neaplikované ustanovení § 2a zákona), bylo
by zjevně předčasné činit kategorické závěry o tom, zda eventuelně byly by
splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením (§ 134 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013). V obecné rovině sluší se snad jen
připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž při
zkoumání, zda obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla
do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb.) byla „se zřetelem ke všem
okolnostem“ v dobré víře, že se stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který
současně představuje titul, o který se držba opírala), je třeba zvážit, zda
obec byla v dobré víře ohledně vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že
stát je vlastníkem, byl omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny
podmínky stanovené zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího
vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Potud je nepřesná i úvaha odvolacího soudu, že „obci
nesvědčí žádný právní titul, od něho by mohla své vlastnické práva
odvozovat“ (je-li tímto titulem nikoliv právní jednání, nýbrž zákon č. 172/1991
Sb. a kdy je třeba zkoumat, zda případný omyl obce byl v tomto směru
omluvitelný), přičemž dobrá víra obce nebyla by vyloučena ani tím, že předmětem
držby byly pozemky původně ve vlastnictví církve, jejichž přechod do
vlastnictví obce – jak vidno shora – nebyl vyloučen ani ustanovením § 29 zákona
o půdě. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, bod 24. odůvodnění) může být jednou z rozhodných
okolností pro závěr, zda obec byla oprávněnou držitelkou nemovitostí, jíž držby
se chopila s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., i jednání samotného státu coby
vlastníka nemovitostí (zdali stát v průběhu vydržecí doby utvrzoval obec v
nesprávném právním hodnocení věci). Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým
výrokem zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.