22 Cdo 3652/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyň a) H. K., b) M. K., c) M. Š., d) MVDr. R. K., všech zastoupených
JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43,
proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 00064581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o určení vlastnického práva,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 623/2013, o dovolání
žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co
263/2015-119, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 623/2013-83,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že jsou podílovými
spoluvlastnicemi každá ideální 1/4 pozemku par. č. 33/2 o výměře 472 m2 v
katastrálním území T., obci P., a uložil žalobkyním povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55
Co 263/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyním
povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Žalobkyně i žalované město byli zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní
vlastníci pozemku par. č. 33/2 – žalobkyně na základě vlastnictví pozemku č.
322/1 bývalého Pozemkového katastru (dále také „PK“), který zdědily po A. a M.
K., žalovaný na základě vlastnictví pozemku par. č. 33 katastru nemovitostí,
který měl nabýt podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, a který byl ke dni podání žádosti
podle tohoto zákona (29. 4. 2002) v jeho prospěch zapsán do katastru
nemovitostí. Sporný pozemek byl původně ve vlastnictví právních předchůdců
žalobkyň; v souvislosti s obnovou mapového operátu se držby části pozemku
právních předchůdců chopil v 80. letech stát a tento pozemek byl spolu s
dalšími nově označen parcelním číslem 33. Již před rokem 1991 se na pozemku
nacházela cesta, bližší doba vzniku však nebyla zjištěna; v současnosti je
téměř úplně zastavěn místní komunikací. Po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. se držby pozemku par. č. 33 chopilo žalované město, žalobkyně pozemek nikdy
neužívaly. V souvislosti s revizí údajů v katastru nemovitostí pro digitalizaci
katastrálního území To. v roce 2007 doplnil katastrální úřad do souboru
geodetických informací část původního pozemku Pozemkového katastru č. 322/1.
Protože se shodoval s částí pozemku ve vlastnictví žalovaného (par. č. 33),
byla tato „sporná“ část nově označena samostatným parcelním číslem 33/2, ke
kterému vyznačil duplicitní zápis. V roce 2011 katastrální úřad duplicitní
zápis vlastnického práva vymazal, v současné době tak svědčí zápis ve prospěch
žalovaného.
Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyním svědčí naléhavý právní zájem na podání
žaloby podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); důvod pro postup podle restitučních
předpisů neshledal, neboť žalobkyně byly až do roku 2007 (neuvedl, od kdy)
vedeny jako vlastnice pozemku PK 322/1. Vozovka je místní komunikací III. třídy
ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, která je samostatnou věcí ve smyslu občanského práva, a jejíž
vlastnicí je podle § 9 odst. 1 téhož zákona žalovaná. Při stanovení hranice v
roce 1983 nebyly splněny podmínky § 8 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci
nemovitostí, když právní předchůdci žalobkyň, jako vlastníci dotčeného pozemku,
původně označeného č. 318/1, nebyli k řízení předvoláni. Žalované město proto
předmětný pozemek následně nenabylo podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť stát
nebyl v době nabytí účinnosti tohoto zákona jeho vlastníkem. Žalovaný však
pozemek vydržel podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
posledním účinném znění (dále také „obč. zák.“), protože nejméně od roku 1991
do roku 2007 pozemek držel v dobré víře, že mu na základě zákona č. 172/1991
Sb. náleží.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním hodnocením
soudu prvního stupně. Zdůraznil, že zřízení místní komunikace, stejně jako její
následná údržba a užívání žalovaným městem, ukazují na dobrou víru, že mu
pozemek náleží. Zároveň nebyla držba nabyta lstí, podvodem či násilím, ani
nebyl žalované pozemek přenechán pouze na určitou dobu.
Proti rozsudku krajského soudu podávají žalobkyně (dále také „dovolatelky“)
dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí
závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání
dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelky tvrdí, že držba žalovaného se neopírá o žádný právní titul, a to
ani domnělý. Tímto titulem nemůže být zákon č. 172/1991 Sb., neboť žalovaný se
stal přímým nástupcem Místního národního výboru T., který se podílel na
technickohospodářském mapování a který si musel být vědom nezákonnosti vyměření
hranice. Nabývacím titulem není ani evidenční zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí. V této souvislosti kladou otázku, vylučuje-li držbu v
dobré víře pouze její nepravost; zpochybňují závěr, že žalované město drželo
pozemek v dobré víře.
I v případě, že by domnělý právní titul existoval, dovolatelky namítají, že
žalovaný předmětný pozemek vůbec nedržel. Držel pouze místní komunikaci, z
čehož však nelze odvozovat držbu pozemku. Skutečnost, že spravoval místní
komunikaci, je projevem přenesené působnosti obce, ta však nic nevypovídá o
vůli držet předmětný pozemek; je třeba vůli obce v samostatné působnosti
zkoumat a nevycházet pouze z tvrzení, že obec měla vůli držet věc jako
vlastník. Navíc pokud žalovaný opírá vydržení pozemku o vlastnictví místní
komunikace na něm postavené, nespadá tento spor do působnosti civilních soudů,
neboť v občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, které
mají být podle zákona o pozemních komunikacích projednány ve správním řízení (k
tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo
178/99). Navrhuly proto napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že putativním právním titulem potřebným pro
vydržení mohl být zákon č. 172/1991 Sb. a že dobrou víru nelze zaměňovat s
právním nástupnictvím. Žalobou na určení vlastnického práva se dovolatelky
dopouští obcházení restitučních předpisů, neboť osoba, která neuplatní
restituční nárok, právo ztrácí a nemůže se ho již domáhat určovací žalobou (k
tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001); navrhl proto zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
částečně důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud při
hodnocení oprávněnosti držby žalovaného částečně opomenul judikaturu dovolacího
soudu.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a
posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací
soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolací soud především konstatuje, že projednání věci je v pravomoci soudu (§
7 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z
3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, podle kterého v občanském soudním řízení
nelze projednávat a rozhodovat věci, které mají být projednány ve správním
řízení podle zákona o pozemních komunikacích. Zákon o pozemních komunikacích
(ani jiný právní předpis) spor o vydržení pozemku pod místní komunikací z
působnosti obecných soudů nevyjímá; zde nejde o spor o užívání veřejné
komunikace, ale o určení vlastnického práva. Rozhodnutí odvolacího soudu však
zčásti opomíjí judikaturu dovolacího soudu o oprávněné držbě a vydržení.
Podle zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí věci do vlastnictví obcí (s výjimkami
plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a
povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují. Ze zákona č. 172/1991 Sb. tedy
vyplývá, že byly-li splněny podmínky uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) tohoto
zákona, přešly nemovitosti dnem jeho účinnosti (24. 5. 1991) do vlastnictví
obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§
134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc
drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému
došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
Tzv. knihovní držba není skutečnou držbou; držba předpokládá skutečné, faktické
ovládání věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.2013, sp. zn. 22
Cdo 3787/2012).
„Při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné
držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v
důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize,
popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba
brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17.11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný v
Právních rozhledech, roč. 2000, č. 2). Pouhý nesoulad skutečného stavu se
stavem uvedeným v katastru nemovitostí nevylučuje dobrou víru držitele, že je
vlastníkem užívaného pozemku. Byla-li držitelem obec, která disponovala
kvalifikovanými zaměstnanci s právnickým vzděláním, není vyloučeno, aby k této
okolnosti při posuzování její dobré víry soud přihlédl.
Jestliže se obec ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do
vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., ačkoliv nemovitost ve skutečnosti
státu nepatřila, mohla ji později nabýt vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Při zkoumání, zda byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se
stala vlastnicí na základě tohoto zákona (který současně představuje titul, o
který se držba opírala), je třeba zvážit, zda byla v dobré víře ohledně
vlastnictví státu (tedy že její omyl o tom, že stát je vlastníkem, byl
omluvitelný) a zda byla v dobré víře, že byly splněny podmínky stanovené
zákonem č. 172/1991 Sb. pro přechod věci do jejího vlastnictví.
V projednávané věci odvolací soud uvedl, že žalované město mělo pozemek v
oprávněné držbě po dobu 10 let. Neuvedl, kdy a jakým způsobem se držby ujalo
(patrně mělo jít o okamžik, kdy na pozemku byla zřízena místní komunikace,
ovšem bylo třeba upřesnit, zda mělo jít o zařazení již existující stavby
komunikace do sítě místních komunikací, nebo zda byla nově zřízena – pak by
postačovalo k uchopení držby zahájení stavebních prací) – a ani dobu uchopení
držby. Z tohoto pohledu se závěr o splnění desetileté vydržecí doby (§ 134
odst. 1 obč. zák.) jeví jako nedostatečně odůvodněný a rozhodnutí odvolacího
soudu jako předčasné a tudíž nesprávné.
Ani závěr o tom, že držba žalovaného byla oprávněná, není odůvodněn správně.
Lze sice přisvědčit, že nebylo prokázáno, že by se město zmocnilo držby „lstí,
podvodem či násilím“, nebo že mu byla „věc svěřena“. To by bylo relevantní pro
posouzení, zda jde o držbu pravou ve smyslu § 993 občanského zákoníku č.
89/2012 Sb., pro posouzení oprávněné držby (§ 130 odst. 1 obč. zák.) je však
takové zjištění nedostatečné. Jistě, tzv. vitiózní držba (nabytá tak, že se
někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo
že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou)
vylučuje dobrou víru držitele i poctivou držbu podle § 130 odst. 1 obč. zák.,
ovšem i držba, která takto nabyta nebyla, může být neoprávněná (v dané věci
např. pokud by omyl města o tom, že stát byl vlastníkem pozemku, byl
neomluvitelný). Pokud by vůbec bylo vhodné hledat analogii mezi oprávněnou
držbou a držbou podle nového občanského zákoníku (o. z.), pak by se oprávněné
držbě blížila nejvíce poctivá držba (§ 992 o. z. – k tomu viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1902/2005). To, že město
pozemek užívalo a udržovalo, nasvědčuje držbě, není to však důkaz dobré víry.
Pokud se odvolací soud při posuzování dobré víry držitele spokojil se
zjištěním, že držba žalovaného nebyla vitiozní, nepravá, a že město pozemek
užívalo a udržovalo, je v této části jeho rozhodnutí, nerespektující judikaturu
o oprávněné držbě, předčasné a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Až potud je dovolání důvodné; další námitky dovolatelek však nejsou
opodstatněné.
Dovolatelky kladou otázku týkající se účelové komunikace; soudy však nevyšly
ze zjištění, že by šlo o účelovou komunikaci, mělo jít o komunikaci místní.
Účelové komunikace jsou v zásadě součástí pozemku (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochybnost o tom, že zákon č.
172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku bez dalšího
nabytím účinnosti, a zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí
(předpokládaný § 8 téhož zákona) měl pouze deklaratorní povahu (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2682/2012, či
rozsudek z 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy č. 4/2016, str. 122). Z toho vychází rovněž Ústavní soud (viz nález
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12). Samotný zákon č.
172/1991 Sb. proto mohl být domnělým nabývacím titulem, o který žalovaný opíral
vlastnické právo k pozemku. Tento závěr není v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
Jestliže se někdo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. chopil
držby a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejím
vlastníkem, nemohla oprávněnost jeho držby vyloučit bez dalšího případná zlá
víra jeho předchůdce (mala fides superveniens non nocet); jeho držbu je třeba
posuzovat samostatně. Obec, která nabyla majetek podle zákona č. 172/1991 Sb.,
je sice (nikoliv univerzálním) právním nástupcem státu, avšak nelze ji s ním
ztotožňovat, bez ohledu na to, že zčásti vstoupila do právních vztahů, ve
kterých jménem státu vystupoval místní národní výbor. Ten byl totiž orgánem
státní moci a správy (viz čl. 68 odst. 1 Ústavy č. 100/1960 Sb.), tedy orgánem
státu, zatímco obce jako územní samosprávné celky jsou územními společenstvími
občanů, která mají právo na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy české
republiky); jde tak o kvalitativně různé subjekty. Dovolací soud pak konstantně
judikuje, že pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky
splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby jeho předchůdců (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, nebo
také rozsudek z 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, publikovaný v časopise
Soudní rozhledy č. 1/2015, str. 21).
K držbě pozemku zastavěného místní komunikací: Místní komunikace může být
samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaný pod č. 76/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě je soukromoprávní režim pozemku pod
komunikací jiný než režim komunikace. Z hlediska držby pozemku přichází do
úvahy dva případy. Buď obec, která je vlastníkem komunikace (§ 9 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích) užívá pozemek k umístění místní komunikace na základě
dohody s vlastníkem pozemku, a pak je jen detentorem pozemku, který je nadále v
držbě vlastníka, nebo jej užívá bez dohody s ním, a pak je držitelkou obec.
Užíváním pozemku je tu umístění stavby na něm (jiným způsobem nelze povrch
zastavěného pozemku užívat). Z toho se podává, že pozemek pod místní komunikací
může vydržet vlastník komunikace, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že je jeho vlastníkem.
K námitce žalovaného, že podáním žaloby dochází k obcházení restitučních
předpisů, nemůže dovolací soud přihlížet, neboť je vázán obsahem podaného
dovolání; tuto námitku může žalované město uplatnit v dalším řízení. K tomu se
dodává, že soud prvního stupně se touto otázkou zabýval s tím, že žalobci
neměli důvod žádat o restituci, neboť byli evidováni jako jeho vlastníci; ani
tímto závěrem se dovolací soud nemohl zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu