28 Cdo 2682/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele
Statutárního města Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 8, zastoupeného JUDr.
Lubošem Hendrychem, advokátem, 400 01 Ústí nad Labem, Vaníčkova 2010, proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 3. 2012, sp. zn. 11Co 658/2010,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
14C 221/96 (žalobce Statutárního města Ústí nad Labem, IČ 0008 1531, Ústí nad
Labem, Velká Hradební č. 8, zastoupeného JUDr. Lukášem Hendrychem, advokátem,
400 01 Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným: 1. Tonaso Holding,
a. s., IČO 2547 2704, Praha 1, Krakovská 1346/15, zastoupenému JUDr. Jiřím
Tauberem, advokátem, 400 00 Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 34, 2. Alpari, s.
r. o., Ústí nad Labem, Opletalova 140, IČO 6027890, zastoupenému JUDr.
Oldřichem Vaňkem, 400 00 Ústí nad Labem, Jožky Jabůrkové 488/10, a 3. Algosu,
s. r. o., IČO Ústí nad Labem, Dolní Poustevna č. 5, zastoupenému JUDr.
Oldřichem Vaňkem, Ústí nad Labem, Jožky Jabůrkové 488/10, o uznání vlastnického
práva k nemovitosti, t a k t o :
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 3. 2012, sp. zn.
11Co 658/2010- 276, a to v měnících výrocích rozsudku v odstavci I. a), b) a ve
výroku III. c) pokud jím byla změna výše nákladů řízení, jakož i ve výrocích
odstavce II. a III.
II. Věc v uvedeném rozsahu se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem
k dalšímu řízení.
O žalobě žalobce, podané u soudu 16. 5. 1996, bylo posléze rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem z 8. 7. 2010, č. j. 14C 221/96-244. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující Statutární město
Ústí nad Labem je vlastníkem pozemku parc. č. 194/1 (o výměře 172 m2) v
katastrálním území N. (obec Ú. n. L.), vymezeného geometrickým plánem č. 851-214/2007, potvrzeným Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální
pracoviště Ústí nad Labem, dne 30. 11. 2007 pod č. 1245/2007), zapsaného v
katastru nemovitostí pro Ústecký kraj, pracoviště Ústí nad Labem, přičemž bylo
zároveň vysloveno, že „žaloba o tomto nároku proti žalovaným Alpari, s. r. o.,
se zamítá“. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo
žalovanému Algosu, s. r. o., vyklidit uvedený pozemek parc. č. 194/1 (o výměře
173 m2) v katastrálním území N. (obec Ú. n. L.), a to do tří dnů od právní moci
rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žalobce Statutární město Ústí
nad Labem je povinen zaplatit žalovanému Tonasu Holdingu, a. s., na náhradu
těchto nákladů 36.400,- Kč a že žalovaný Algos, s. r. o., je povinen zaplatit
žalobci Statutárnímu městu Ústí nad Labem na náhradu těchto nákladů 23.150,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku; žalovanému Alpari, s. r. o., nebyla náhrada
nákladů řízení přiznána. O odvolání žalobce Statutárního města Ústí nad Labem a žalovaného
Algari, s. r. o., proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 29. 3. 2012, sp. zn. 11Co
658/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ústí
nad Labem z 8. 7. 2010, č. j. 14C 221/96-244, změněn tak, že žaloba žalobce
Statutárního města Ústí nad Labem o určení jeho vlastnictví k pozemku parc. č. 194/1 v katastrálním území N. (obec Ú. n. L.) se zamítá. Zároveň byl také výrok
rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení pozemku parc. č. 194/1 v katastrálním
území N., žalovaným Algosem, s. r. o., změněn tak, že i tento žalobní návrh byl
zamítnut. Změněn byl také výrok (označený III.) o nákladech řízení, ale jen v
tom, že výše uvedených nákladů řízení, kterou má uhradit žalující Statutární
město Ústí nad Labem žalovanému Tonasu Holdingu, a. s., byla stanovena částkou
37.400,- Kč. Odvolací soud rozhodl dále o nákladech řízení tak, že žalobce
Statutární město Ústí nad Labem a žalovaný Algos, s. r. o., nemají vzájemně
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobci Statutárnímu
městu Ústí nad Labem bylo ještě uloženo zaplatit žalovanému Tonasu Holdingu, a. s., na náhradu nákladů odvolacího řízení 800,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru o změně výroků
rozsudku soudu prvního stupně ohledně vlastnictví žalobce ke spornému pozemku
parc. č. 194/1 v katastrálním území N. (obec Ú. n. L.) a ohledně povinnosti
žalovaného Algosu, s. r. o., k vyklizení tohoto pozemku.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl na základě výsledků
zjištění, k nimž došlo v tomto řízení, toho názoru, že v daném případě nabyla
vlastnické právo k pozemku, o nějž jde v tomto řízení, obec N. a to na základě
rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze 16. 12. 1949 a tento
konfiskovaný majetek byl odevzdán do vlastnictví obce 31. 12. 1949. Dne 1. 1. 1950 však nabyl účinnosti zákon č. 274/1949 Sb., o finančním hospodaření
národních výborů, který v ustanovení § 30 odst. 2 zrušil dosavadní kmenové
jmění obcí a došlo k přechodu obecního majetku do vlastnictví státu. Na daný
případ nebylo možné aplikovat ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to ani ustanovení § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., které bylo doplněno do tohoto zákona zákonem č. 114/2000 Sb., podle něhož mohlo dojít k přechodu nemovitostí na obce dnem 1. 7. 2000, ale k tomuto datu už nevlastnil uvedený sporný pozemek stát, ale jeho
vlastníkem byla společnost s ručeným omezeným Algos se sídlem v Ústí nad Labem. Z uvedených důvodů, dovozoval odvolací soud, nebylo možné vyhovět žalobě
žalujícího Statutárního města Ústí nad Labem o určení, že toto město, jehož
součástí je i dřívější obec N., je vlastníkem uvedeného pozemku a nebylo také
možné vyhovět jeho žalobě o vyklizení sporného pozemku žalovaným Algosem, s. r. o., Ústí nad Labem. (Na tomto místě doplňuje dovolací soud, že z obsahu spisu se podává
zjištění, podle něhož Dovolací soud k tomuto právnímu posouzení z
důvodů úplnosti přičiňuje, že z obsahu spisu se nabízí závěr, podle něhož a. s. TONASO nabyla předmětný pozemek rozhodnutím Fondu národního majetku ČR o
založení společnosti ze dne 24. 4. 1992 s vkladem majetku do základního jmění
podle privatizačního projektu ze dne 15. 4. dubna 1992. Žalobce s tím to
žalovaným vedl v průběhu roku 1992 jednání, která byla uzavřena dne 20. 1. 1993, podle zápisu z téhož dne, z něhož plyne, že parcela 1226/1 dle pozemkové
knihy zůstává ve vlastnictví žalovaného. Pozemková parcela č. 194 zasahovala
přitom svou polohou do výměry parcely 1226/2 pouze částečně. Ohledně pozemku
parcela č. 194 o výměře 185 m2 pak uzavřela TONASO a. s. kupní smlouvu dne 7. 9. 1994, podle které vlastnické právo bylo převedeno na ALPARI s. r. o. Nynějším vlastníkem pozemku vedeným v katastru nemovitostí je přitom třetí
žalovaný ALGOS s. r. o.)
Změněn byl také výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným Tonasem Holding, a. s., ovšem jen co do výše náhrady těchto nákladů
řízení. O nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a žalovaným
Algosem, s. r. o., bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem s přihlížením k tomu, že uvedený žalované se
této náhrady vzdal. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že
žalobci bylo uloženo podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu zaplatit náhradu těchto nákladů žalovanému Tonasu Holding, a. s. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 21. 5.
2012 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu
prvního stupně dne 10. 7. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Dovolávající se žalobce Statutární město Ústí nad Labem navrhoval, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 29. 3. 2012 (sp. zn. 11 Co
658/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem), a to v rozsahu výroků, jimiž byl
změněn rozsudek okresního soudu ve věci samé, a aby věc byla odvolacímu soudu
vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací
důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolatel má za to, že se odvolací soud mýlil, pokud usoudil, že
připadl-li rozhodný den nabytí vlastnictví obce N. ke sporné nemovitosti, na
31. 12. 1949, t. j. na poslední den vlastnického práva obce ve smyslu
ustanovení zákona č. 274/1949 Sb., nastala tu údajně zákonná překážka
realizovatelnosti úředního rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní
obnovy. Dovolatel je toho názoru, že tu ze strany soudů bylo třeba aplikovat a
vykládat i zákon č. 172/1991 Sb. jako předpis restituční a že k nabytí majetku
podle dekretu č. 208/1945 Sb., k němuž došlo v daném případě, nebylo zapotřebí
hmotného odevzdávání majetku ani intabulace do pozemkové knihy, takže „třeba i
jednodenní vlastnictví nemovitosti nevytvářelo překážku navrácení vlastnického
práva obci za splnění dalších zákonných podmínek podle zákona č. 172/1991 Sb.“,
dále že nabytí majetku podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. bylo založeno na nabytí
vlastnického práva a nikoli na jeho reálném výkonu (není tu nutný faktický
výkon všech oprávnění vlastníka) a že zákon č. 114/2000 Sb. jen doplnil
podmínky nabytí vlastnictví nemovitostí obcemi, ale nekonstituoval nově toto
vlastnictví. V rozhodnutí odvolacího soudu došlo tedy, podle názoru dovolatele,
k nepřípustnému, extenzívnímu výkladu ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum. Přípustnost dovolání dovolatele byla tu dána podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé. Alikováno na tuto věc přichází do úvahy dovolací přezkumu v
rozsahu měnících meritorních výroků rozsudku odvolacího soudu (jmenovitě I. a)
b) c) – zde pokud jde o změnu výše nákladů řízení). Dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soudu
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc,
zejména podle ustanovení § 1, § 2 odst. 1 písm. c) a § 2a zákona č. 172/1991
Sb. v souvislosti i s ustanovením § 126 občanského zákoníku (o ochraně práv
vlastníka). Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. do
vlastnictví obcí přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona nezastavěné pozemky,
pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, stavby s pozemky
tvořícími se stavbami jeden funkční celek a pozemky zastavěné stavbami,
přecházejícími do vlastnictví obcí, které vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud
jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §
1 zákona č. 172/1991 Sb. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry:
„Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku
státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na
jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci
přešly do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto
majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat.“
Pokud jde o posouzení dovolatelem uplatněné námitky o perfekci přechodu
majetku na právního předchůdce žalobce bez nutnosti intabulace, přisvědčuje
dovolací soud správnosti této argumentace a pouze pro stručnost odkazuje na
výsledky své dosavadní rozhodovací praxe. Podle ní v případě přechodu (tj. nikoli převodu) nemovitosti v důsledku úředního výroku, tj. rozhodnutí orgánu
státní správy, a to zvláště na základě dekretů presidenta republiky, přecházelo
vlastnictví k nemovitostem již před zaknihováním popř. bez zřetele na
zaknihování (viz rozsudek ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1993). Stejnou cestou se
vydal Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 20 ve svazku 2, přiznal
poválečným úředním rozhodnutím konstitutivní účinek ve vztahu k nabytí
vlastnictví, nedošlo-li k tomuto nabytí již ex lege; v posledně citovaném
usnesení se dokonce odkazuje na R 35/1993. Shodný závěr je uveden v nálezu
Ústavního soudu II. ÚS 423/97 /srov. jeho znění: „Pro nabytí vlastnického práva
nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebli provedení knihovního pořádku), ani hmotného
odevzdání nemovitostí.“/
Odvolací soud v daném případě poukazoval v odůvodnění svého rozsudku z
29. 3. 2012 (sp. zn.
11Co 658/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem) na právní
závěry z rozsudku dovolacího soudu (28 Cdo 154/2004, 28 Cdo 2411/2006 a 28 Cdo
3508/2006 Nejvyššího soudu), dospívající k tomu, že při interpretaci ustanovení
§ 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. v souvislosti i s tímto případem by
bylo možné aplikovat až ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 114/2000 Sb., že k přechodu nemovitosti na obec by tu mohlo dojít ze zákona až
dnem 1. 7. 2000, ale že v této době sporný pozemek nevlastnil stát, ale
vlastníkem tu byl jiný subjekt (v tomto případě Algos, s. r. o., Ústí nad
Labem), takže již nebyla splněna podmínka vlastnictví státu. Uvedenému závěru v této nelze ovšem zcela přisvědčit. Odvolacímu soudu nelze upřít poctivou snahu o nalezení vyváženého
výkladu v úvahu přicházejících ustanovení tím spíše, pokud se při svém
rozhodování přidržoval závěrů jím zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolací soud ovšem nemohl ponechat stranou judikatorní vývoj vztahující se k
otázce, která byla pro posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. U vědomí existence dřívějších rozhodnutí, zmíněných i odvolacím soudem v této
věci, bral dovolací soud do úvahy závěry vyjádřené zejména v nejnovějším nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, v němž bylo mj. uvedeno: „Zákon č. 172/1991 Sb. založil vlastnictví obcí k tzv. historickému
majetku svou účinností. Týž předpis ve znění do 28. 6. 2012 v § 8 stanovil, že
obce jsou povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle
tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto
nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Zápis měl tedy deklaratorní povahu a zákonodárce povinnost vázal toliko na
pořádkovou lhůtu. S nesplněním povinnosti nebyla spojena žádná sankce. Pokud
zákonodárce presumoval u obcí určitou aktivitu, bylo to v zájmu právní jistoty
relevantních subjektů práva. Předmětnou povinnost je proto třeba chápat jako
vyvážení dynamiky právních vztahů, zohledňující jejich vývoj a důsledky po
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. To znamená, že nepřihlásila-li se obec o svůj
majetek kvalifikovaným způsobem popsaným v citovaném ustanovení, je třeba v
duchu zásady vigilantibus iura zohlednit časový faktor a chránit práva třetích
osob, nabytá v mezidobí v dobré víře. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost
podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k
historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky
nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten
zákonem č.173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení § 8
zákon č. 172/1991 Sb.
tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na
zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno
novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je
třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že
uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám
zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku
nedodržení původně stanovené lhůty.“
Aplikováno na nyní posuzovanou věc, nutno dospět k závěru, že předmětná
nemovitost přešla ze zákona do vlastnictví žalobce, jako právního nástupce obce
N., a to dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Důvodně proto vystupoval v dané
věci jako žalobce, přičemž předmět řízení byl vymezen tvrzeními o neplatnosti
původního nabývacího titulu (jímž bylo rozhodnutí Fondu národního majetku ČR o
založení společnosti ze dne 24. 4. 1992 s vkladem majetku do základního jmění
podle privatizačního projektu ze dne 15. 4. dubna 1992) a následných právních
úkonů, jimiž došlo k převodu na další (žalované) subjekty. Pokud odvolací soud v této věci – při respektování podmínek nabytí vlastnictví
žalující obcí ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. – dovodil odlišné datum nabytí
vlastnictví obce k předmětné nemovitosti (v důsledku odlišného shora zaujatého
výkladu) a tudíž dospěl k závěru, že k datu 1. 7. 2000 již žalobce vlastníkem
nemovitosti nebyl, nelze jeho posouzení shledat za správné. Přikročil proto dovolací soud z tohoto důvodu svým rozsudkem ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského
soudního řádu, a to jako rozsudku opírajícího se o nesprávné právní posouzení
věci. Stalo se tak v rozsahu přípustného dovolacího přezkumu ohledně měnících
výroků rozsudku odvolacího soudu a navazujících nákladových výroků.
Věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu, neboť tu neplatily důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, na rozhodnutí soudu prvního
stupně (srov § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu
Pro další řízení v této právní věci dovolací soud poukazuje na ustanovení §
243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu (o vázanosti právním názorem
dovolacího soudu) i na ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského
soudního řádu (o rozhodování o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího
řízení v novém rozhodnutí o věci).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu