atum rozhodnutí US: 20.2.2019
28 Cdo 671/2018-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Miličín, se
sídlem v Chotovinách, Lipová 2, IČ 690 00 204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou,
advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České
republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, a 2) Obci Miličín, se sídlem v
Miličíně 1, IČ 002 32 238, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se
sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 271/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 28 Co
301/2017- 322, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jiřího Nykodýma, advokáta se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30. 12. 2015 domáhala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012
Sb.“), určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných na LV pro
obec a kat. území M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální
pracoviště B., a to pozemků, odpovídající původnímu pozemku pozemkového
katastru (dále jen „PK“) 4/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části
původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části
původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 598, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 599/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 599/2, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 599/3, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 665/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 665/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 787/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 787/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 788/1, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 789, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 970, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 970, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 1289/1, knihovní vložka č. 180, části
pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1, knihovní vložka
č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1 a
PK 1290, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu
pozemku PK 1290, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající části
původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části
původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části
původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části
původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části
původního pozemku PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající
původnímu pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající
původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 1295/3, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 1295/5, knihovní vložka č. 180, části pozemku
parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180,
části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní
vložka č.
180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1296/1, knihovní vložka
č. 180, části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a
PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající částem
původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 1293/6, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 787/3, knihovní vložka č. 180, parc. č. 787/5, odpovídající původnímu pozemku PK 787/5, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 788/3, knihovní vložka č. 50, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 788/5, knihovní vložka č. 180, parc.,
odpovídající původnímu pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku
parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180,
a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní
vložka č. 180. Okresní soud v Benešově (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 12 C 271/2015-255, zamítl žalobu (výrok I.) a žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 3.300,- Kč a
žalované 2) částku 47.432,- Kč k rukám jejího zástupce (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Co 301/2017- 322, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
I. ohledně části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6
a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající původnímu
pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající
původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc.,
odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180,
zapsaných na LV pro obec a k. ú. M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k.,
Katastrální pracoviště B., a ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), v části výroku
I. ohledně pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 4/1, knihovní
vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/3,
knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního
pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající
části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, zapsaných na LV pro
obec a k. ú. M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště
B., zrušil a řízení v této části (z důvodu zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok
II.) a „ve zbývající části výroku I. jej potvrdil“ (výrok III.). Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř.
k řešení „otázky hmotného a procesního práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, respektive, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny“, a to: 1) „Je možno samotné provozování a obhospodařování vodovodního
řadu umístěného pod povrchem zemědělských pozemků považovat za hospodaření obce
s pozemky ve smyslu § 1 zákona č. 172/1991 Sb., když samotné pozemky
obhospodařovala třetí osoba?“, 2) „Může soud zamítnout žalobu jen z důvodu,
který sice vyplynul z provedeného dokazování, avšak žádný z účastníků jej
netvrdil?“,
3) „Je-li prokázáno, že předmětné nemovitosti nikdy netvořily vlastnictví obce
a nepřešly do jejího vlastnictví dle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., naplňuje
pozemkový příděl uskutečněný dne 8. 7. 1957 podmínky dle § 2a téhož zákona?“, a
4) „Mohla obec nabýt vlastnické právo k nemovitostem dle ustanovení § 2a zákona
č. 172/1991 Sb., ačkoli obec uplatnila svůj nárok pouze před datem 1. 7. 2000,
tedy předtím nežli se ustanovení § 2a tohoto zákona stalo platným a účinným? Nedošlo z důvodu neuplatnění nároku obce k účinkům ustanovení § 8 odst. 1 téhož
zákona?“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná 2) v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo
zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o
dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. K dovolatelkou formulované otázce 1):
Ohledně výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí (dále jen „zákon č.
172/1991 Sb.“), lze odkázat na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je toto ustanovení setrvale
interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí
je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva
hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce
(k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale též moment
faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně
hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a
povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž
dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto
právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání
věci, tj. např. o výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu
zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy
upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne
26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
902/2015). Shodně je § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretován též v
rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého je „právo hospodaření“ pojmem,
jenž byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s
národním majetkem, použit v obdobném významu jako původní pojem „správa“. Proto
i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z
citovaných předpisů, v nichž se organizacím ukládá hospodařit s národním
majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také
pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění
svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby
byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné
užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a
to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku,
zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, a ze dne
29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14). V projednávané věci bylo zjištěno, že příslušný národní výbor
působící na území žalované obce (Místní národní výbor v Miličíně) na pozemcích
parc. nechal vybudovat (byl investorem), provozoval a obhospodařoval vodovod a
poté jej provozovala a obhospodařovala i sama žalovaná 2), a že tento stav
trval i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5.
1991); je
tedy zřejmé, že žalovaná 2) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. tyto
pozemky fakticky užívala. Takovým faktickým užíváním pozemků (provozováním
vodovodu) žalovaná 2) realizovala práva a povinnosti, které na ni přešly z
Místního národního výboru Miličín, tedy nakládala s věcmi (pozemky), k nimž
dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto
právo hospodaření (pečovala o údržbu těchto pozemků, chránila je a využívala, a
to i jejich pronajímáním). Zákonný předpoklad (faktického) hospodaření obce s
označenými pozemky ve vlastnictví státu tedy byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. naplněn (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.), jak v souladu s
ustálenou judikaturou soudů odvolací soud uzavřel [k tomu srov. opětovně již
citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3042/2010, v němž dovolací soud dovodil, že zákonný předpoklad faktického
hospodaření obce (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.) byl naplněn (mimo jiné) u
pozemků, na nichž byl umístěn vodovod či kanalizace]. Dovolatelkou namítaná
okolnost, že označené pozemky byly „obhospodařovány zemědělskými družstvy“
vykonávajícími na nich zemědělskou činnost, je pro posouzení zákonného
předpokladu (faktického) hospodaření obce bez významu; dovolatelka totiž zřejmě
přehlíží skutečnost, že zemědělská družstva měla předmětné pozemky v nájmu od
obce (viz již zjištění soudu prvního stupně). Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují od
dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 427/2003, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 141/2005, ani od nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a to právě se
zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů. Dovolatelkou formulovaná otázka 1) z uvedených důvodů přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak je tomu i ohledně otázky
2), k níž dovolatelka namítá, že i kdyby se dovolací soud neztotožnil s její
argumentací ohledně otázky 1) a dovodil by, že provozování podzemního
vodovodního řadu je možno za hospodaření na pozemcích parc. považovat, nelze
přesto k této skutečnosti přihlížet, neboť žalovaná 2) tuto skutečnost jako
způsob hospodaření na těchto pozemcích ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. „nikdy netvrdila“ (v tomto ohledu poukázala na odbornou literaturu a na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010). Z
obsahu spisu totiž jednak vyplývá, že soud prvního stupně - poté, co jeho
dřívější rozsudek v této věci ze dne 5. 5. 2016, č. j. 12 C 271/2015-107, jímž
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 28 Co 297/2016-174, a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení - byl vázán závazným právním názorem odvolacího
soudu, podle nějž je třeba provést další dokazování k otázce, zda žalovaná 2)
fakticky s pozemky hospodařila ke dni 24. 5. 1991 ve smyslu podmínek uvedených
v § 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (a pakliže nebude prokázáno splnění těchto
podmínek, aby se zabýval otázkou nabytí vlastnictví k pozemkům podle § 2a
zákona č. 172/1991 Sb., a - teprve dospěje-li k závěru, že nelze v daném
případě hodnotit nabytí vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 172/1991
Sb. – aby se zabýval námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům s tím, že
nepřichází v úvahu přechod vlastnictví podle § 2 tohoto zákona), a dále, že
žalovaná 2) ve vyjádřeních ze dne 19. 12. 2016 a 26. 4. 2017 uvedla, že na
dotčených pozemcích hospodařila, a specifikovala též způsob jejich užívání. K dovolatelkou formulované otázce 3) vztahující se ke všem
ostatním pozemkům, vyjma pozemků označených v rozsudku odvolacího soudu ve
výrocích I. a II. a pozemků parc. č. 788/1, 787/5, 787/3, 787/1 a 787/9 v
obci a kat. území M.:
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba poukázat na
závěr, dle nějž účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve
prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který byl do té
doby ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze
dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2888/2017, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008,
ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1756/2013, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, či ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon
č. 172/1991 Sb. s účinností od 1. 7. 2000 novelizován, pak bylo - jak je patrno
i z jeho § 2a odst. 2
- mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání
přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního
majetku. Dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností
vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak
umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném
datu, tj. po 31. 12. 1949 (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, a ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4146/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2888/2017). K výkladu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil též Ústavní soud
v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, a to tak, že restituce
historického majetku byla v § 2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“
nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle § 1 téhož zákona).
Obecnými soudy
uvažovaná možnost přechodu podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem
restituce podle § 2 a přechodu podle § 1 (srov. výslovnou dikci § 2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví
obcí podle § 1 nebo § 2“)“. Tento právní závěr Ústavní soud zopakoval v
nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. V intencích judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud
ve své následné rozhodovací praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1106/2012, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
672/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3301/2017) přidržel úvahy, že přechod vlastnického práva na obec nastal také
tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního
vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není
hospodaření s (obecním) majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být
nemohlo, ale text zákona. Dovolatelkou namítaná okolnost, že příslušné rozhodnutí o přídělu
(přídělová listina Okresního národního výboru ve Voticích ze dne 8. 7. 1957)
bylo vydáno po 31. 12. 1949, je tudíž pro přechod pozemků do vlastnictví
žalované 2) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. bez významu, když již v řízení
před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně
měl pozemky v užívání na základě přídělu vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb.,
o nové pozemkové reformě, přičemž k odevzdání a převzetí přidělených pozemků
došlo dle (dochovaného) protokolu dne 1. 10. 1949. Ani dovolatelkou formulovaná otázka 3) proto přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, a v usnesení Ústavního soudu
ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež
byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci; v
případě rozhodovaném Nejvyšším soudem se jednalo o nemovitosti, které byly
vyňaty z přídělového řízení a převedeny do správy příslušného národního výboru,
a v případě rozhodovaném Ústavním soudem byl vydaným rozhodnutím pouze svěřen
národní majetek do správy národního výboru podle (tehdy platné) vyhl. č. 208/1951 Ú.l. (nejednalo se tedy o rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 2a zákona
č. 172/1991 Sb.). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále opakovaně
vyslovila závěr, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému
majetku dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.,
docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená
obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§ 8 zákona
č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko
pořádkovou, přičemž zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do
evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, a že s neplněním této
povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 6. 2014, sp. zn.
28 Cdo 19/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3245/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3200/2016). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně
konstatována též Ústavním soudem (srov. např. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13). Zákonem č. 173/2012 Sb., účinným od 29. 6. 2012, byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován mimo jiné v jeho ustanovení § 8 tak, že pokud
vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto
zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději
do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu
na určení vlastnického práva u soudu (odst. 1 věta první). Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě návrhu
žalované 2) ze dne 24. 4. 1995 měl tedy účinky toliko deklaratorní. Vzhledem k
tomu, že vlastnické právo k nemovitostem, které na žalovanou 2) přešlo podle §
2a zákona č. 172/1991 Sb., bylo ke dni účinnosti zákona č. 173/2012 Sb. (dne
29. 6. 2012) již zapsáno v katastru nemovitostí, nebyla obec povinna
(nejpozději do 31. března 2013) uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu (srov. § 8 odst. 1 větu první zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012). Názor dovolatelky, že vlastnické právo k pozemkům přešlo zpět na Českou
republiku, je tudíž nesprávný. Dovolatelkou formulovaná otázka 4) tedy taktéž přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 280/2004, není v dané souvislosti přiléhavý, neboť se týká
řešení otázky doložení přídělu listinami, resp. odpovídá-li příslušná listina
vymezení dle § 2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Stejně tak je tomu i s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014, neboť
se týká řešení otázky, zda došlo k přechodu vlastnického práva k nemovitostem
na obec podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., či zda byla na místě aplikace § 2c
téhož zákona. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou 2) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalované 2) v tomto
řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobkyně, sepsaného
advokátem. Podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalovaná 2) právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2)
osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované 2) vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
4.114,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta který žalovanou 2) v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se výrok o náhradě nákladů
dovolacího řízení opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalované 1) ve vztahu k
žalobkyni, která s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá
právo, žádné náklady tohoto řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.