U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Spalovny Praha - Vysočany a.s., se sídlem v Praze 5,
Ostrovského 253/3, IČ 452 73 774, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem
se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se
sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581,
zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, o určení existence práva nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 98 C 185/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 15 Co 306/2014-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s . ř.):
Dovolání žalobkyně, které podle svého obsahu směřuje proti výroku rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, č. j. 15 Co 306/2014-50, o věci
samé, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 11. 2013,
č. j. 98 C 185/2013-28 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je
nájemcem ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území V. a že je
oprávněna tyto pozemky užívat na základě dohody o užívání pozemku ze dne 5. 1.
1994, a kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení částku 10.164,- Kč k rukám zástupce žalovaného), a dále
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám zástupce žalovaného, není přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.
- dále jen „o. s. ř.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobkyně nemá naléhavý
právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., neboť jí
nesvědčí právo nájmu ani jiné vymožitelné právo k předmětným nemovitostem.
Jestliže totiž žalovaný splňoval podmínky restituce vlastnictví k předmětným
pozemkům ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o
přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen
zákon č. 172/1991 Sb.“), a byť došlo „k narovnání“ vlastnického práva k nim až
na základě souhlasného prohlášení „se státem“ se značným časovým odstupem (dne
27. 11. 2009), došlo k přechodu vlastnictví již dnem 24. 5. 1991 ze zákona, a
to splněním podmínky uvedené v ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb., jelikož
šlo o tzv. historický majetek obce. Nedodržení lhůty pro podání návrhu na zápis
do katastru nemovitostí nemá za následek, že by k přechodu vlastnictví nedošlo,
neboť jednoroční lhůta stanovená tímto zákonem je podle ustálené judikatury
lhůtou pořádkovou. Za této situace byla dohoda o užívání předmětných pozemků ze
dne 5. 1. 1994, jejímiž účastníky byla žalobkyně a Fakultní nemocnice 2 s
fakultní poliklinikou (jako organizační složka státu), uzavřena „tím, kdo nebyl
oprávněn tuto dohodu uzavřít“. Žalobkyně tak následně užívala předmětné
nemovitosti na podkladě souhlasu s tímto užíváním, který však byl odvolán, a v
důsledku toho nyní užívá tyto nemovitosti bez právního důvodu.
Dovolatelka správnost právního závěru odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní
zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. sice v
dovolání zpochybnila námitkou, že „jí vymožitelné právo užívání nemovitostí
stále svědčí, neboť jí souhlas s užíváním nebyl nikdy nikým odvolán, a v řízení
o určovací žalobě navíc nebyla otázka odvolání souhlasu s užíváním pozemků
vůbec řešena“, dovolání však v tomto ohledu neobsahuje řádné vymezení toho, v
čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř.
Přitom dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v
této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29
NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014,
pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].
Dovolatelkou formulovaná otázka, „zda v dobré víře nabytá práva vykonávaná po
dobu dvanáct let bez dalšího zanikají okamžikem, kdy si obec vzpomene, že před
patnácti lety se ze zákona stala vlastníkem pozemku, a podá návrh na zápis
svého práva do katastru nemovitostí“, která podle jejího názoru nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Bylo-li totiž v řízení zjištěno, že dohoda
mezi žalobkyní a Fakultní nemocnicí 2 s fakultní poliklinikou o užívání
předmětných pozemků byla uzavřena dne 5. 1. 1994, stalo se tak až poté, co ze
zákona došlo k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného (dnem
24. 5. 1991) splněním podmínky uvedené v ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.
(šlo o tzv. historický majetek obce); žalobkyni tedy ve skutečnosti právo
užívání těchto pozemků na základě uvedené dohody nevzniklo, byť mohla být až do
doby, než byl ve prospěch žalovaného proveden zápis jeho vlastnického práva k
pozemkům do katastru nemovitostí, v dobré víře, že je užívá po právu.
Pokud pak dovolatelka namítá nečinnost žalovaného při výkonu jeho vlastnického
práva v důsledku pozdního podání návrhu na zápis tohoto práva do katastru
nemovitostí, přičemž však ani v tomto ohledu dovolání neobsahuje řádné vymezení
toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř., je možno jen pro úplnost odkázat na ustálenou
praxi dovolacího soudu, která opakovaně vyslovila závěr, že ke znovunabytí
vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku (včetně tzv. dalšího přídělového
majetku dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.)
docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená
obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§ 8 zákona
č. 172/1991 Sb.) byla lhůtou toliko pořádkovou, přičemž zápis vlastnického
práva katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko
deklaratorní, a že s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce.
Navíc zákonem č. 173/2012 Sb. (jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012) byl zákon
č. 172/1991 Sb. novelizován mimo jiné v jeho ustanovení § 8 tak, že původní
znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí bylo
nahrazeno novým zněním, jímž teprve byla jednoznačně stanovena nejzazší lhůta,
do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím
byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013,
pokud tak obec ve stanovené lhůtě neučiní. Tím zákonodárce současně vyloučil
možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně
stanovené lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28
Cdo 19/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014, či ze dne 26. 11.
2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2586/2013, nebo ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3502/2013; shodně též nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS
2876/12, nebo ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13).
K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a ustanovení
§ 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů
právo. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady řízení, s přihlédnutím k povaze
sporu i úkonů žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a
Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla
presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu,
aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho,
aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence
zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více
např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález
Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, usnesení Ústavního soudu ze
dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2.
2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp.
zn. 25 Cdo 561/2014 ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu