28 Cdo 1396/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně MBZ M, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Francouzská 41,
zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 37,
proti žalované Mgr. L. K., správkyni konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r.
o. v likvidaci, se sídlem Hradec Králové, Sušilova 1337, zastoupené JUDr.
Romanem Rožnovským, sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298, o zaplacení částky
1,785.106,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 8 C 36/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 99/2007 – 79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
44.172,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Kateřiny Pavlíkové, advokátce se sídlem v Brně, Údolní 37.
A. Předchozí průběh řízení
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 9. 2006, č. j. 8 C
36/2006-51, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po původně žalovaném Ing.
Jaroslavu Wimmerovi, správci konkursní podstaty úpadce MBZ, spol. s r. o., v
likvidaci, domáhala zaplacení částky 1,785.106,- Kč s příslušenstvím. Soud
prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že
žalobkyně koupila smlouvou ze dne 29. 5. 1998 od společnosti MBZ, spol. s r. o.
nemovitosti, které byly na základě rozhodnutí správce daně ze dne 16. 12. 1997
z důvodu zajištění daňové pohledávky zatíženy zástavním právem ve prospěch
Finančního úřadu v Mikulově. S účinností od 23. 3. 1999 byl na majetek daňového
dlužníka prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty ustanoven Ing.
Jaroslav Wimmer. Soud prvního stupně dále vycházel ze zjištění, že Finanční
úřad v Hradci Králové v potvrzení ze dne 4. 5. 1999 vyčíslil dluh daňového
dlužníka na částku 5,464.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky zruší
zákonné zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti. Žalobkyně zaplatila
dne 21. 5. 1999 Finančnímu úřadu v Hradci Králové částku 5,487.000,- Kč a
Finanční úřad v Hradci Králové dne 24. 5. 1999 rozhodl o zrušení zástavního
práva. Z důvodu podaných opravných prostředků v daňovém řízení byl následně
daňový nedoplatek daňového dlužníka snížen a dne 28. 2. 2000 správce daně
poukázal žalovanému daňový přeplatek ve výši 1,859.665,80 Kč. Soud prvního
stupně posoudil právo na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčené a
vzhledem k uplatněné námitce promlčení žalobu zamítl (subjektivní promlčecí
lhůta dle soudu prvního stupně uplynula již dne 21. 5. 2001).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 3.
2007, č. j. 21 Co 99/2007 – 79, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil. Odvolací soud upřesnil, že žalobce porušil zákon č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání) tím, že
plnil přímo zástavnímu věřiteli, ačkoliv měl plnit do konkursní podstaty, a
plnění poskytnuté finančnímu úřadu je proto plněním z neplatného právního úkonu.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2008, č. j. 45 K 27/99
– 352, byla novým správcem konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r. o., v
likvidaci ustanovena Mgr. Ladislava Kolínová.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2009, č. j. 30 Cdo
1602/2008 – 130, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2007,
č. j. 21 Co 99/2007 – 79, zrušil. Dovolací soud dovodil, že zákon o konkursu a
vyrovnání v posuzovaném případě nezakazoval zástavnímu dlužníkovi plnit přímo
zástavnímu věřiteli a právní závěr učiněný odvolacím soudem je proto nesprávný.
Správce daně má právo vrátit pouze platbu učiněnou omylem. Dovolací soud dále
posoudil rozsudek soudu druhého stupně jako nepřezkoumatelný.
Krajský soud v Hradci Králové vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem
ze dne 23. 11. 2009, č. j. 21 Co 99/2007, rozsudek soudu prvního stupně změnil
a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Odvolací soud posoudil jako plnění za jiného
pouze tu část plnění, kterou žalobkyně uhradila za žalovanou jako daňového
dlužníka, tj. plnění v rozsahu, ke kterému byla žalovaná jako daňový dlužník
povinna. Vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tímto plněním nebylo dle
odvolacího soudu předmětem řízení, tím byl jen daňový přeplatek. Daňový
přeplatek však nemůže mít povahu plnění za jiného, protože k plnění přeplatku
daňový dlužník povinen nebyl, a žalobkyně proto v rozsahu přeplatku plnila bez
právního důvodu. Vrácením přeplatku daňovému dlužníkovi se proto žalovaná
obohatila na úkor žalobkyně a to dnem 28. 2. 2000, kdy správce daně poukázal
žalované z důvodu daňového přeplatku částku ve výši 1,859.665,80 Kč (z níž
souviselo s platbou žalobkyně 1,758.106,- Kč).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako
dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b)/
a dále namítala, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.). Konkrétně v dovolání uvedla, že odvolací soud při hodnocení důkazů
nepřihlédl k soudnímu sporu mezi současnou žalobkyní a žalovanou o vyloučení
pohledávky ve výši 1,100.120,60 Kč z konkursní podstaty a ke spisu přiloženým
rozsudkům v této věci (tj. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králově ze dne 21.
1. 2000, č. j. 34 Cm 22/99 – 41, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
11. 2000, č. j. 13 Cmo 95/200 – 61), což vedlo k nesprávnému posouzení žalované
částky jako bezdůvodného obohacení, ačkoliv správně měla být tato finanční
částka posouzena jako úhrada kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne 14. 7.
1998. Tato okolnost byla dle dovolatelky prokázána i z informací Finančního
úřadu v Mikulově a Finančního úřadu v Hradci Králové.
Dle vyjádření žalobkyně mohly být argumenty žalované vzneseny již při prvním
jednání ve věci nebo kdykoliv v průběhu řízení a v dovolání se proto těchto
skutečností není možné dovolávat. Podané dovolání je toliko účelové a slouží k
čerpání finančních prostředků z konkursní podstaty za právní služby. Vracená
částka 1,785.106,- Kč nemá s částkou 1,100.120,60 Kč nic společného, kromě
toho, že je součástí celkově uhrazené částky 5,487.000,- Kč.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed
nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.
s. ř.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.
Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení,
jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení
řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle § 241a o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve
věci samé.
V průběhu soudního jednání konaného dne 28. 8. 2006 předseda senátu poučil
účastníky o tom, že v souladu s § 119a o. s. ř. musí uvést všechny rozhodující
skutečnosti a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí
rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem
jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř.
Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve sporném řízení naplněním
projednací zásady, která stanoví, že je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit
skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Nesplnění
povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné
procesní povinnosti, ale následkem je rozhodnutí, které vyzní v neprospěch
účastníka, který svou povinnost tvrzení nesplnil. V soudní praxi není pochyb o
tom, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem
na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci,
předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem
prokázány. V žádném případě však nepřichází v úvahu, aby předložené listiny
nahradily skutkové tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení
podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena
a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského
sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004).
Ve spise vedeném Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2006, ani
ve spise vedeném tímto soudem pod sp. zn. 15 C 145/2001 nejsou oproti
výslovnému tvrzení dovolatelky založeny rozsudky ve věci týkající se sporu o
vyloučení pohledávky ve výši 1,100.120,60 Kč z konkursní podstaty (tj. rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králově ze dne 21. 1. 2000, č. j. 34 Cm 22/99 – 41,
ani rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2000, č. j. 13 Cmo 95/200 –
61). Dovolatelka (resp. její právní předchůdce) navíc i přes poučení předsedy
senátu ze dne 28. 8. 2006 v řízení netvrdila (srov. vyjádření na č. l. 42, 54,
61, 77, 119, 137, 145, 151, 175, 186, 191, 193, 240, 253 spisu vedeném pod sp.
zn. 15 C 15/2001; dále pak č. j. 28, 31, 44 spisu vedeného pod sp. zn. 8 C
26/2006), že část částky poskytnuté žalobkyní finančnímu úřadu je nutno
považovat za úhradu sjednané ceny za postoupení pohledávky a že by tato
skutečnost měla být dokázána právě výše uvedenými rozsudky. I kdyby však ve
spise výše zmíněné rozsudky založeny byly, na věci by to nic neměnilo, neboť
jak již bylo předesláno, pouhým založením těchto listin do spisu nemůže být
povinnost tvrzení splněna. Žalovaná (ani její právní předchůdce) ostatně v
řízení existenci žádné smlouvy o postoupení pohledávky netvrdila. Za této
situace dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelka dovolání zakládá na
nových skutečnostech, které však v dovolání v souladu s § 241a odst. 4 o. s. ř.
uplatnit nelze, a dovolací soud se proto dovolatelkou vznesenými námitkami
meritorně nezabýval.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. )
zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž
dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni
účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta
ve výši 36.810,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 15, § 14, § 18 odst. 1
věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1,
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy
44.172,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly
stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu