30 Cdo 1602/2008

30 Cdo 1602/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci

žalobkyně M. M s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované L. K., správkyni

konkursní podstaty úpadce M. spol. s r. o. v likvidaci, o zaplacení částky

1.785.106,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod

sp. zn. 8 C 36/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 21. března 2007, č. j. 21 Co 99/2007-79, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2007, č. j. 21 Co

99/2007-79, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky úvodem svého rozhodnutí předesílá, že usnesením

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2008, č. j. 45 K 27/99-352,

byl ustanoven nový správce konkursní podstaty úpadce M. spol. s r.o. v

likvidaci, se sídlem shora, a to L. K., jak je již reflektováno v záhlaví

tohoto rozsudku.

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. září 2006, č. j. 8 C

36/2006-51, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po původně žalovaném J.

W., správci konkursní podstaty úpadce M. spol. s r. o. v likvidaci, zaplacení

částky 1.785.106,- Kč s příslušenstvím (specifikovaným úrokem z prodlení), a

dále uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalované na nákladech řízení

částku 70.245,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce od

„daňového dlužníka“ – společnosti M., s. r. o., v likvidaci (nyní úpadce)

koupil (specifikované) nemovitosti, které byly zatíženy (na základě přísl.

rozhodnutí správce daně) zástavním právem ve prospěch Finančního úřadu v M. k

zajištění daňové pohledávky. S účinností od 23. března 1999 byl na majetek

daňového dlužníka prohlášen konkurs, kdy správcem konkursní podstaty byl

(původně) ustanoven J. W. Dále okresní soud vycházel ze zjištění, že shora cit.

finanční úřad v potvrzení ze dne 4. května 1999 vyčíslil dluh daňového dlužníka

na částku 5.464.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky „bude uvolněno

zákonné zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti.“ Dne 28. února 2000

správce daně poukázal žalované z důvodu daňového přeplatku částku ve výši

1.859.665,80 Kč. Podle okresního soudu v daném případě došlo k bezdůvodnému

obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 454 obč. zák. Žalobkyně totiž

plnila uvedenému správci daně za žalovanou (daňového dlužníka), na jejíž straně

došlo dne 21. května 1999 ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 5.487.000,-

Kč. Vzhledem k tomu, že na majetek daňového dlužníka byl prohlášen konkurs a

jako správce konkursní podstaty byl ustanoven J. W., dospěl okresní soud k

závěru, že v daném sporu je pasivně věcně legitimován správce konkursní

podstaty úpadce (daňového dlužníka). Vzhledem k námitce promlčení, kterou v

řízení vznesla žalovaná, okresní soud nakonec dospěl k závěru, že právo na

vydání žalovaného bezdůvodného obohacení je již promlčeno, a to pro marné

uplynutí subjektivní promlčecí lhůty dnem 21. května 2001, když řízení o vydání

bezdůvodného obohacení bylo zahájeno žalobou, která byla podána u okresního

soudu (až) dne

20. srpna 2001. Z tohoto důvodu proto okresní soud žalobu zamítl a přiznal

žalované vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako věcně

správný potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl též o náhradě nákladů

odvolacího řízení. Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění písemného

vyhotovení jeho rozsudku – převzal skutková zjištění, jež učinil nalézací soud,

avšak vyjma „plnění žalobce finančnímu úřadu (které) přesahovalo jeho povinnost

jako zástavního dlužníka“ (viz str. 5, poslední odstavec, věta první odůvodnění

písemného vyhotovení rozsudku), zjištěný skutek po právní stránce (na rozdíl od

okresního soudu) posoudil s právním závěrem, že „plněním žalobce jako

zástavního dlužníka po prohlášení konkursu mimo konkursní podstatu přímo

zástavnímu věřiteli v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen plnit do konkursní

podstaty, byl porušen zákon o konkursu a vyrovnání a plnění takto poskytnuté je

plněním z neplatného právního úkonu..“ Podle krajského soudu „plněním žalobcem

finančnímu úřadu vznikl v uvedeném rozsahu závazkový vztah z bezdůvodného

obohacení ve formě plnění z neplatného právního úkonu mezi žalobcem a finančním

úřadem podle § 451 odst. 2 obč. zák. Na tom nic nemění, že finanční úřad v

rozporu

se zákonem o konkursu a vyrovnání přijal toto plnění jako platbu daně a její

část následně vrátil jako přeplatek daně žalovanému. Aplikace ust. § 59 odst. 7

zák. č. 337/1992 Sb. je možná jedině za splnění tam uvedených podmínek, tj. že

šlo

o platbu daně za daňového dlužníka. Platbu provedenou žalobcem v rozporu se

zákonem o konkursu a vyrovnání nelze za platbu ve smyslu tohoto ustanovení

požadovat. Žalobce proto není v souzené věci aktivně legitimován k vydání

bezdůvodného obohacení – v rozsahu, v jakém měl žalobce plnit do konkursní

podstaty – které mělo vzniknout podle skutkového vylíčení v žalobě žalovanému

vrácením platby. Pokud takto vzniklo bezdůvodné obohacení žalovanému, pak na

úkor finančního úřadu jako plnění bez právního důvodu. V této souvislosti lze

ovšem poznamenat, že zástavní dlužník měl povinnost plnit do konkursní

podstaty, plněním zástavnímu věřiteli se této povinnosti nezprostil a vrácením

části plnění žalovanému se – zprostředkovaně – plnění dostalo do konkursní

podstaty.“ Krajský soud – „pokud plnění žalobce finančnímu úřadu přesahovalo

jeho povinnost jako zástavního dlužníka“ – se ztotožnil se závěry okresního

soudu ohledně vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. již k

okamžiku, kdy žalobkyně takto plnila, a rovněž přisvědčil závěru soudu prvního

stupně stran promlčení práva na vydání tohoto bezdůvodného obohacení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně prostřednictvím své

advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c)

při uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

(t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci). Podle

dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky zásadního významu,

které dovolatelka s podrobně

v dovolání uplatněnou argumentací formuluje následovně:

„A) Lze daňovou pohledávku vůči úpadci, která vznikla před prohlášením konkursu

uspokojit jinak než prostřednictvím konkursu?

B) Jakou právní povahu a jaké právní důsledky má plnění, které zástavní dlužník

poskytl zástavnímu věřiteli v době po prohlášení konkursu na majetek osobního

dlužníka na úhradu daňové pohledávky, která vznikla před prohlášením konkursu a

která byla zajištěna zákonným zástavním právem váznoucím na nemovitostech ve

vlastnictví zástavního dlužníka?

C) Jakou právní povahu a jaké právní důsledky má plnění, které třetí osoba

poskytla věřiteli v době po prohlášení konkursu na majetek dlužníka na úhradu

daňové pohledávky, která vznikla před prohlášením konkursu a která nebyla nijak

zajištěna?

D) Jaký vliv na povahu a důsledky plnění uvedeného ad C) má skutečnost, že

takové plnění třetí osoba poskytla na základě tvrzení, vydaného věřitelem v

postavení správce daně, v němž věřitel vyčíslil daňovou pohledávku určitou

částkou s tím, že po zaplacení této částky bude uvolněno zástavní právo

váznoucí na nemovitostech ve vlastnictví třetí osoby v postavení zástavního

dlužníka, když toto potvrzení se ukázalo být věcně nesprávným, neboť skutečný

rozsah zákonného zástavního práva ke dni vydání potvrzení byl nižší, než částka

uvedená v tomto potvrzení?

E) Je přípustné, aby zástavní věřitel v průběhu konkursního řízení na majetek

osobního dlužníka dosáhl uspokojení své daňové pohledávky, která vznikla před

prohlášením konkursu, která není zajištěna a kterou zástavní věřitel do

konkursního řízení nepřihlásil, takovým plněním poskytnutým přímo zástavním

dlužníkem, které přesahuje rozsah zajištění pohledávky zástavního věřitele,

resp. které přesahuje rozsah, v jakém byl zástavní dlužník povinen plnit dle §

27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání do konkursní podstaty osobního

dlužníka?

F) Jestliže zástavní dlužník poskytl správci daně jako zástavnímu věřiteli na

daňovou pohledávku v průběhu konkursu na majetek osobního dlužníka plnění ve

výši, která dosahovala a přesahovala rozsah zákonného (daňového) zástavního

práva zajišťujícího část daňové pohledávky, pak komu, na čí úkor, v jakém

rozsahu, kdy a z jakého důvodu vzniklo bezdůvodné obohacení?

G) Obohatí-li se osobní dlužník, který je podnikatelem, bezdůvodně tím, že

zástavní dlužník, který je podnikatelem, za účelem odvrácení nepříznivých

následků zákonného (daňového) zástavního práva váznoucího na nemovitostech,

které vlastní zástavní dlužník a jichž od osobního dlužníka nabyl až poté, co

zástavní právo vzniklo, poskytne na úhradu daňových pohledávek osobního

dlužníka plnění, které dosahuje a přesahuje rozsah zástavního práva, řídí se

závazkový vztah vzniklý z takového bezdůvodného obohacení občanským zákoníkem

nebo obchodním zákoníkem?“

Dovolatelka mj. vytýká krajskému soudu pochybení při aplikaci § 27 odst. 5

zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též „zákon o konkursu a

vyrovnání“) k datu 21. května 1999, neboť odvolací soud vycházel z později

novelizovaného znění cit. paragrafu. K datu žalobkyní poskytnutého předmětného

plnění správci daně totiž § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání stanovil,

že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá

plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se

pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele. Podle dovolatelky z

citovaného ustanovení se podává, že pokud žalobkyně poskytla plnění na úhradu

závazku úpadce zajištěného majetkem, nebyla povinna svou pohledávku

přihlašovat, neboť poskytnutím takového plnění stala se její pohledávka

pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlašovat. Je tedy zřejmé, že

odvolací soud při právním posouzení věci použil nesprávnou právní normu, neboť

právní norma, kterou použil, nebyla v rozhodné době platná a účinná. Úvahu,

kterou učinil odvolací soud, bylo možno učinit nejdříve 1. května 2000, kdy

nabyl účinnosti zákon č. 105/2000 Sb., který doplnil, resp. změnil příslušná

ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Jestliže odvolací soud připustil, že

vrácením části plnění, které žalobkyně poskytla finančnímu úřadu, se žalované

zprostředkovaně dostalo do konkursní podstaty plnění, které měla žalobkyně jako

zástavní dlužník do konkursní podstaty poskytnout, pak se pohledávka žalobkyně

stala pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Jestliže však po

tomto okamžiku se daňová povinnost, která byla zajištěna zástavním právem,

snížila v důsledku opravných prostředků (celkem šlo o snížení z částky

1.015.843,37 Kč na částku 393.402,- Kč, tedy snížení o 622.441.37 Kč), pak

žalované odpadl právní důvod ponechat si uvedený rozdíl, neboť zástavní právo,

a tím i povinnost žalobkyně jako zástavního dlužníka poskytnout plnění do

konkursní podstaty, se na tuto částku nevztahovaly. Podle dovolatelky se tedy

nadále už nejedná o plnění, které by žalobce jako zástavní dlužník byl povinen

poskytnout a odpadl tak právní důvod, aby tato částka zůstala v konkursní

podstatě a vzniklo bezdůvodné obohacení, které musí žalovaná vydat. Dovolatelka

je dále přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací

soud zaujal na věc právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního

stupně. Soudy obou stupňů současně věc po právní stránce posoudily jinak než

podle žalobcova názoru. Měl-li odvolací soud (a dříve i soud prvního stupně) za

to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, měl postupovat podle §

118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. a vyzvat účastníka, aby v

potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností.

Odvolací soud tím

porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a žalobkyně tak byla zbavena možnosti

uplatnit své právo vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu

a využít i dalších procesních práv ke své obraně. Nesprávnost napadeného

rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje žalobkyně konečně také v tom, že jeho

odůvodnění je obecné a neurčité, a tudíž nepřezkoumatelné. Odvolací soud

rozdělil částku 5.487.000,- Kč, kterou žalobkyně poskytla dne 21. května 1999

Finančnímu úřadu v H. K., na dvě části, a to jednak na část, jakou byla

žalobkyně povinna plnit do konkursní podstaty, a jednak na část, kterou nebyla

povinna plnit do konkursní podstaty. Odvolací soud však jednotlivé části

nevymezil konkrétní částkou, a žalobkyně proto ani po vydání napadeného

rozhodnutí nemá právní jistotu v tom, jakou částku a komu měla správně

poskytnout, přičemž takové určení je podstatné jak pro posouzení předmětu

tohoto řízení, tak pro posouzení předmětu řízení vedeného u téhož okresního

soudu pod sp. zn. 15 C 145/2001. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby

dovolací soud napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního

soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně předně zdůraznila, že

má za to, že v tomto případě není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu

přípustné a žalobkyní tvrzený zásadní význam rozhodnutí po právní stránce je v

příkrém rozporu s jejími častými odkazy na judikaturu, která žalobkyní vznesené

otázky podrobně upravuje. Žalovaná dále rekapituluje průběh událostí, jež

předcházel vydání rozhodnutí v této věci. Zdůrazňuje, že v řízení o konkursu

úpadce M. spol. s r. o. bylo možné přihlášky pohledávek podat do 23. května

1999. Pokud jde o daňové nedoplatky, tak i přes fakt, že tyto byly vedeny v

účetnictví úpadce, nepodal finanční úřad v předepsané lhůtě přihlášku této

pohledávky. To mělo a má za důsledek, že v konkursu taková pohledávka

neexistuje a nikdy neexistovala. Protože zástavní právo bylo spojeno s

pohledávkou finančního úřadu, která pro konkurs neexistuje, pak pro správce

konkursní podstaty neexistovalo ani zástavní právo a proto nemohl požadovat

vyplacení ceny zástavy anebo ceny dluhu do konkursní podstaty, jak by jinak

konal podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Žalovaná se

zprostředkovaně dozvěděla, že o dluhu finančnímu úřadu, který má v účetnictví,

probíhá jednání a že tento dluh bude uspokojen mimo konkursní řízení. Protože

šlo o jednání dvou subjektů mimo úpadce a žádný zákon neukládá povinnost

věřiteli přihlásit svoji pohledávku do konkursního řízení, je takové jednání

legální. Proti zákonu by bylo pouze, pokud by účastníkem tohoto jednání byl i

úpadce nebo pokud by mělo být plněno na úkor konkursní podstaty anebo pokud by

konkursní podstata měla být zmenšena. To se nestalo, protože v konkursu

neexistoval dluh, proti kterému mělo být plněno. Zcela absurdní je, že

žalobkyně pod rouškou bezdůvodného obohacení zasahuje do daňového řízení a

požaduje vrátit daně ve výši daňového přeplatku, který úpadce obdržel od

finančního úřadu a jenž zúčtoval jako výkon konkursu. Podle žalované došlo k

dohodě o ceně, za kterou je finanční úřad ochoten se vzdát zástavy, když sama

žalovaná věděla, že tato cena není v souladu s výší části dluhu zajištěného

zástavou a že není v souladu s dluhem vůbec. Žalovaná považuje za zcela

nesprávné tvrzení, že jí vzniklo bezdůvodné obohacení a že k tomu došlo dne 28. února 2000. Tvrdí-li žalobkyně, že vrácení částky 1.785.106,- Kč bylo výsledkem

nezákonného postupu finančního úřadu a bylo plněním bez právního důvodu (v

tomto tvrzení ignoruje zákon č. 337/1992 Sb., kdy § 64 je právním důvodem pro

toto plnění) a bylo bezdůvodným obohacením, pak by k takovému bezdůvodnému

obohacení došlo bezesporu na úkor finančního úřadu a ne žalobkyně, která

žalované nic neplnila a ani nebyla povinna (něco plnit). Žalobkyně vydala své

peníze dne 21. 5. 1999 a z hlediska promlčení je naprosto jedno, jestli jejich

část dostala žalovaná a kdy.

„Žalobkyně se těchto peněz mohla domáhat již v

době, kdy žalovaný ještě žádný přeplatek neobdržel, protože promlčecí lhůta se

vztahuje k penězům a ne k pozitivnímu efektu na straně žalovaného.“ Žalovaná s

ohledem na své vyjádření k dovolání a ke kauze samé má za to, že otázky v

dovolání položené nesouvisí s věcí, jsou dostatečně vyloženy v judikatuře a

proto dovolání nemá smysl. Z téhož důvodu má žalovaná za to, že postupem soudu,

který zaujal jiný právní názor k projednávané věci, nebyla žalobkyně zbavena

možnosti uplatnit své právo vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení

odvolacího soudu a využít i dalších procesních práv ke své obraně. Žalovaná

závěrem uvedla, že „dovoláním napadené rozhodnutí je třeba ponechat v

platnosti.“

Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou,

řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se

tak

ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno

obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání

vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud dovozuje, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., když dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce

zásadní význam (§ 237 o. s. ř.), neboť právní otázku týkající se aplikace § 27

odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, řeší v rozporu s

hmotným právem.

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně

vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.

Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání

přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, §

229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy,

když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolací soud takovou vadu, jež mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjistil ve stadiu odvolacího řízení, což

ostatně důvodně vytkla dovolatelka v předposledním odstavci na str. 9 svého

dovolání. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného

rozsudku, krajský soud z hlediska právního posouzení nalézacím soudem

zjištěného skutkového stavu věci odlišil „plnění žalobce jako zástavního

dlužníka po prohlášení konkursu mimo konkursní podstatu přímo zástavnímu

věřiteli v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen plnit do konkursní podstaty“, v

čemž shledal porušení zákona o konkursu a vyrovnání a založení závazkového

vztahu z bezdůvodného obohacení „ve formě plnění z neplatného právního úkonu

mezi žalobcem a finančním úřadem podle § 451 odst. 2 obč. zák.“, od „plnění

žalobce finančnímu úřadu (které) přesahovalo jeho povinnost jako zástavního

dlužníka“, kde se zase zcela ztotožnil s právním posouzením okresního soudu

stran vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. včetně promlčení

práva na jeho vydání, aniž by ovšem takto (formulačně) separované dvě peněžité

částky, resp. pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení (z tvrzeného

vztahu založeného bezdůvodným obohacením jednak mezi účastníky tohoto řízení a

dále ze vztahu mezi žalobkyní a Finančním úřadem v H. K.) co do jejich výše

identifikoval. Poněvadž specifikace těchto částek v odůvodnění rozhodnutí je

esenciální z pohledu přezkoumatelnosti právního závěru odvolacího soudu, který

zčásti na týž skutkový stav aplikoval – oproti okresnímu soudu - jiná

(hmotněprávní) pravidla chování (§ 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o

konkursu a vyrovnání, a dále § 451 odst. 2 obč. zák.), je třeba za dané situace

konstatovat, že absence předmětného peněžního vyjádření jde na vrub určitosti

rozsudku odvolacího soudu, který se tím stává nepřezkoumatelným. Tato

nepřezkoumatelnost přitom představuje jinou vadu, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud musel – vzhledem k dovozené

přípustnosti dovolání – přihlédnout (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

S námitkou dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatelka byla zbavena možnosti

uplatnit své právo vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu

a využít i dalších procesních práv ke své obraně, ovšem souhlasit již nelze.

Především je nutno zdůraznit, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3

o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti

(povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy

(povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném

případě) nikoli proto, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno nebo břemeno

tvrzení, ale na základě shora cit. zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani

důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup

podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky

uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy

nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení

uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro

objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,

není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat

(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2008, sp. zn.

21 Cdo 3773/2007, in www.nsoud.cz).

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný

právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Právní závěr odvolacího soudu, že „plněním žalobce jako zástavního dlužníka po

prohlášení konkursu mimo konkursní podstatu přímo zástavnímu věřiteli, v

rozsahu, v jakém byl žalobce povinen plnit do konkursní podstaty, byl porušen

zákon o konkursu a vyrovnání a plnění takto poskytnuté je plněním z neplatného

právního úkonu“, kterým „vznikl v uvedeném rozsahu závazkový vztah z

bezdůvodného obohacení ve formě plnění z neplatného právního úkonu mezi

žalobcem a finančním úřadem podle § 451 odst. 2 obč. zák.“, je v rozporu s

hmotným právem, neboť z odvolacím soudem aplikovaného ustanovení § 27 odst. 5

zákona o konkursu a vyrovnání, navíc ve znění, které k datu plnění žalobkyně

neexistovalo, takový právně kvalifikační závěr učinit nelze. Ze skutkového

zjištění okresním soudem, z něhož vycházel odvolací soud a které je rovněž i

pro dovolací soud určující (srov. § 241 odst. 3 o. s. ř.), vyplývá (ve

stručnosti shrnuto), že žalobkyně coby zástavní dlužník uhradila dne 21. května

1999 za daňového dlužníka (v záhlaví cit. úpadce) Finančnímu úřadu v H. K. daňovou pohledávku v celkové výši 5.464.000,- Kč, v důsledku čehož uvedený

správce daně rozhodnutím ze dne 24. května1999, č. j. 125793/99/228940/7181,

zrušil (své předcházející) rozhodnutí o uplatnění zástavního práva podle § 72

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění k datu vydání tohoto

rozhodnutí. A jak již bylo vpředu uvedeno, krajský soud v tomto jednání shledal

porušení zákona o konkursu a vyrovnání, konkrétně v jeho ustanovení § 27 odst. 5, které v době popsaného plnění žalobkyně stanovilo, že: „Od osob, které

zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch

podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby

pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto

odstavce neplatí, jde-li o ručitele.“ Z tohoto ustanovení, avšak ani poté, co

bylo (s účinností od 1. května 2000) zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění

zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, novelizováno takto: „Osoby, jejichž věci, práva nebo

pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30

dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve

stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka

zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li

cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do

soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů,

lze zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu

rozhodnutí soudem. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně

bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky

poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu)“, nelze dovodit nepřípustnost,

resp. contra legem plnění mezi zástavním dlužníkem a zástavním věřitelem

(správcem daně) ohledně úhrady daňové pohledávky třetí osoby.

Krajský soud pak

ponechal zcela stranou, že v inkriminovanou dobu platné znění § 59 odst. 7

zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, stanovilo, že: „Správce daně

je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým

dlužníkem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji zaplatil dlužník. Vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné.“ Výkladem a

contrario tohoto ustanovení (které bylo posléze – prostřednictvím zákona č. 62/2006 Sb. - rovněž novelizováno i s explicitním vyjádřením, že „Správce daně

vrátí pouze platbu, která byla provedena zřejmým omylem“), lze pak dovodit, že

pouze v situaci, kdy došlo k provedení platby omylem, byl správce daně oprávněn

takovou platbu tomu, kdo ji omylem uhradil, vrátit. Absence omylu při popsané

platbě tak současně vylučuje vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zk., jehož nezbytným předpokladem je, že mezi tím, kdo plnil za dlužníka jeho

věřiteli, a tím, komu se plnilo (t. j. věřitelem), bylo zřejmé, že je plněno za

jiného (t. j. za dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním,

které za něj ke splnění jeho dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl

splněním ve smyslu § 559 obč. zák. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu jednak zatěžuje

shora popsaná vada řízení, a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci;

Nejvyšší soud České republiky proto z vyložených důvodů napadený rozsudek podle

ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by již

zkoumal relevanci dalších právních otázek, které dovolatelka ve svém dovolání

vymezila; bude tak na odvolacím soudu, aby se s uplatněnou právní argumentací

žalobkyně, jež v dovolacím řízení nebyla konzumována, ve svém rozhodnutí zákonu

odpovídajícím způsobem vypořádal (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím

řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první

věty za středníkem

a věta druhá o. s. ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně

toho, co uvedli účastníci (§ 132 část věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2009

JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.

předseda senátu