28 Cdo 141/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobce H. c. H., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) O. R. a 2) E. R., spol. s r.o., zastoupeným advokátkou, o určení
práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.
zn. 5 C 1580/96, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 3. 6. 2004, č. j. 38 Co 249/2002-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího
řízení částku 5.075,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Žalobou podanou dne 4. 11. 1996 a změněnou dne 12. 2. 1997 u Okresního soudu v
Hodoníně domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobce
má právo hospodaření k pozemkům blíže popsaným v petitu žaloby.
Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11.
1998, č. j. 5 C 1580/96-24, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v
Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 5. 2001, č. j. 15 Co 18/99-114,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 3. 7. 2002, č. j. 5 C 1580/96-153,
žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je právním nástupcem H. c. n.
p., poté H. c. s. p. a nyní je označen jako H. c., s. p. v likvidaci. Vzal za
prokázané, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví druhého žalovaného. Dále
zjistil, že dne 9. 7. 1963 byla mezi MNV R. a H. c. n. p. H. uzavřena
hospodářská smlouva, na základě které byly převedeny části parcely č. 1622/1,
1622/138 a 1628/51 a 2081/1 v k. ú. R. Dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva
je v rozporu s právními předpisy, neboť v ní není uvedena pořizovací hodnota
oprávek ke dni převodu a zůstatková hodnota pozemků je neurčitá. Vyslovil
závěr, že hospodářská smlouva o převodu správy z roku 1963 je neplatná.
Uzavřel, že proto nedošlo k převodu předmětných pozemků, které zůstaly ve
správě MNV R. Dále zaujal názor, že po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
předmětné pozemky přešly podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do
vlastnictví prvního žalovaného, který jako vlastník měl právo s nimi
disponovat, tudíž je i převést na druhého žalovaného, což učinil kupní smlouvou
ze dne 22. 4. 1996.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 38 Co 249/2002-178,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byla zamítnuta
žaloba vůči prvnímu žalovanému, aby bylo určeno, že žalobce má právo
hospodaření k pozemkům, blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku odvolacího
soudu. Odvolací soud současně ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému změnil
tak, že určil, že žalobce má právo hospodaření k pozemkům blíže specifikovaným
ve výroku II. odvolacího soudu.
Pokud žaloba směřovala proti prvnímu žalovanému (obci R.), odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na určení práva hospodaření vůči
prvnímu žalovanému nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem. Pokud však žaloba
směřovala proti druhému žalovanému, žalobce má na požadovaném určení práva
hospodaření k nemovitostem naléhavý právní zájem, neboť dané rozhodnutí je
podkladem pro změnu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí tak, že místo
doposud zapsaného vlastníka nemovitostí bude zapsán do katastru nemovitostí
jako vlastník stát a právo hospodaření příslušného státního podniku, tedy
žalobce.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud vyslovil závěr, že právo
hospodaření k předmětným nemovitostem svědčí žalobci na základě dohody o
převodu správy národního majetku uzavřené dne 27. 6. 1963 mezi MNV R. a
národním podnikem H. c., která má všechny náležitosti předepsané tehdy účinnými
právními předpisy. Je ji proto nutno považovat za titul, na jehož základě právo
hospodaření na právního předchůdce žalobce přešlo. Odvolací soud podrobně
zdůvodnil, že dohoda včetně přílohy v souladu s článkem 21 odst. 8. vyhlášky č.
205/1958 Úředního listu obsahuje předepsané náležitosti, to je označení
předávající a přejímající organizace, určení předmětu, jeho pořizovací hodnoty
(kolonka nevyplněna - tedy byla uvedena nulová pořizovací hodnota), výši
oprávek (kolonka nevyplněna, tedy
byla uvedena nulová výše oprávek) i důvod převodu a den přechodu správy. Rozpor
mezi zůstatkovou hodnotou, uvedenou v samotné dohodě a její příloze hodnotil
odvolací soud jako pouhou početní chybu, která nemohla mít za následek
neplatnost dohody, když navíc uvedení zůstatkové hodnoty nebylo obligatorní
náležitostí dohody o převodu správy národního majetku. V důsledku toho nemohlo
přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem na prvního žalovaného podle §
1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť tehdejší Místní národní výbor v R. k
předmětným pozemkům nevykonával právo hospodaření. Pokud bylo vlastnické právo
pro prvního žalovaného zapsáno v katastru nemovitostí, jednalo se o nesprávný
postup. Důsledně pak mínil-li první žalovaný převést vlastnické právo k
předmětným nemovitostem na druhého žalovaného, nemohl tak platně učinit, když
nebyl v době prodeje vlastníkem nemovitostí. Proto ani kupní smlouva ze dne 22.
4. 1996 nemůže být hodnocena jako platná.
Odvolací soud z těchto důvodů uzavřel, že žalobci doposud svědčí právo
hospodaření k předmětným nemovitostem, a proto výrok rozsudku soudu prvního
stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba vůči 2. žalovanému, změnil tak, že
se určuje, že žalobce má právo hospodaření k předmětným pozemkům v k. ú. R.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný včas dovolání,
jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle
obsahu dovolání dovozoval zřejmě existenci dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatele soud nemůže žalobě vyhovět, neboť platný právní řád nezná
institut práva hospodaření ani jeho obsah, rozsudek odvolacího soudu je tedy
nevykonatelný. Poukazoval v této souvislosti na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, podle nichž žalobu na
určení vlastnického práva státu lze považovat za úkon, který je vyhrazen pouze
Ministerstvu financí jako organizační složce na ústřední úrovni podle § 4
zákona č. 2/69 Sb. Opakovaně tvrdil, že dohoda o převodu správy národního
majetku uzavřená dne 27. 6. 1963 neobsahovala podstatné náležitosti, zejména
převod správy nebyl platně dohodnut, neboť dnem převodu správy na základě výše
uvedené smlouvy měl být den 1. 7. 1963, ačkoli předávající organizace podepsala
smlouvu 9. 7. 1963. Dále namítal, že předmětná smlouva trpí neurčitostí, kterou
nelze odstranit ani výkladem a je také z tohoto důvodu neplatná. Podle
dovolatele smlouva navíc neobsahuje podstatnou náležitost, a to pořizovací
hodnotu vedenou v účetnictví a výši oprávek. Podle dovolatele nelze ze
skutečnosti, že údaje o pořizovací a zůstatkové ceně zůstaly nevyplněny
dovozovat, že šlo o hodnoty rovnající se nule. Nesouhlasil se závěrem
odvolacího soudu, že rozdíl mezi částkou uvedenou ve smlouvě a přílohou smlouvy
svědčí pouze o početní chybě bez vlivu na platnost smlouvy.
Odvolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho tvrzením o
možnosti nabytí nemovitosti prvním žalovaným (obcí R.) podle zákona č. 172/2001
Sb. Podle dovolatele nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že pozemek p. č. 3505/1
se podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.172/1991 Sb. považuje za pozemek
zastavěný, neboť tvoří se stavbou jeden funkční celek. Navrhl proto zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst.
1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a to pouze v
rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání, tedy pokud jde o měnící vyhovující
výrok odvolacího soudu a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
správnosti právních závěrů odvolacího soudu, zda žalobci svědčí právo
hospodaření k předmětným nemovitostem a rovněž posouzení platnosti dohody o
převodu správy národního majetku uzavřené dne 27. 6. 1963 mezi MNV R. a H. c.,
národní podnik.
Dovolací soud předně připomíná závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu
ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002 a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 33
Odo 354/2002. Podle nich institut práva hospodaření byl upraven v § 64 až 75
HZ. I když byl hospodářský zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále podle § 761
obchodního zákoníku platilo, že až do nové právní úpravy se právo hospodaření
státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně § 64, §
65 a § 72 až 74b HZ. Právo hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve
vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění
pozdějších předpisů. Nová úprava (§ 761 odst. 1 obchodního zákoníku) je
obsažena v již zmiňovaném zákoně č. 219/2000 Sb., kterým byla zároveň zrušena
vyhláška č. 119/1988 Sb. (srovnej § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.). Podle
hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb. mohla být subjektem práva
hospodaření s národním majetkem (jako práva obdobného právu vlastnickému) pouze
státní organizace, tedy právnická osoba nadaná právní subjektivitou, jak
vyplývá z § 64 odst. 2 a 3 HZ. Soustavu státních organizací přitom tvořily mimo
jiné i rozpočtové organizace (§ 27 HZ), jež se zřizovaly k plnění úkolů zejména
na úseku státní správy a řízení hospodářství; i tyto organizace mohly vykonávat
hospodářskou činnost. Rozpočtovou organizací v rozhodné době bylo i
Ministerstvo zemědělství ČR, zřízené zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění
zákonů pozdějších. Okolnost, že ministerstva ve smyslu § 29 odst. 1 HZ též
vystupovala ve vztahu ke státním hospodářským organizacím v roli orgánů řízení
hospodářské činnosti, nevylučovala možnost, aby sama vstupovala do
hospodářskoprávních vztahů coby rozpočtové organizace ve smyslu § 61 odst. 1 HZ.
Právo hospodaření s majetkem státu spočívá v právu subjektu, jemuž právo
hospodaření přísluší, vykonávat za stát, jakožto přímého vlastníka majetku,
jeho vlastnická práva, za určitých, státem (vlastníkem) předem stanovených
podmínek. I když pojem „právo hospodaření“ není ve zmíněných právních
předpisech (a ani v jiných právních normách ) definován, lze – s přihlédnutím k
jeho úpravě v citovaných předpisech – dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnuje
jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností
směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně
uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) v
řízení před soudy a jinými orgány. Je nutno zdůraznit, že právní úprava práva
hospodaření a jeho výkonu oprávněnými subjekty byla uvedenými předpisy
postavena téměř na roveň vlastnickému právu, když vlastnickému subjektu, tj.
státu, zůstávalo v podstatě holé vlastnictví a práva vlastníka vykonával
subjekt, jemuž příslušelo právo hospodaření.
K otázce aktivní legitimace žalobce na vyhovění žalobě na určení práva
hospodaření poukazuje dále dovolací soud na závěry plynoucí z rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001. Podle něho
rozsudek, jímž proti státnímu podniku, který vykonával právo hospodaření k
věci, ke které je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán stát, soud v době
do 30. 6. 2002 určil, že vlastníkem této věci je žalobce (osoba od státu
odlišná), je způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vtahů v
katastru nemovitostí. Mutatis mutanti tyto závěry platí i v projednávané věci,
kdy žalobci nelze upřít právo na soudní ochranu formou vyhovění žalobě znějící
na určení práva hospodaření ke sporným nemovitostem.
Ve světle uvedených závěrů citovaných rozhodnutí tak dovolací soud nemůže
předně přisvědčit dovolacím tvrzením druhého žalovaného (odvolatele) o tom, že
by institut práva hospodaření nebyl aktuálnímu právnímu řádu znám. Stejně tak
neshledává dovolací soud nesprávnost právního posouzení provedeného odvolacím
soudem, který srozumitelně a přehledně posoudil nejdříve prejudicielní otázku,
totiž platnost smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 27. 6. 1963.
Logickým důsledkem z toho plynoucím ovšem je i na to navazující další závěr
odvolacího soudu, podle něhož nebyly splněny podmínky ustanovení § 1 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. Nemohlo tak dojít k platnému a účinnému zápisu
vlastnictví na Obec R. Z toho plynoucí závěr o neplatnosti smlouvy kupní ze dne
22. 4. 1996, je pak zcela nabíledni. Dovolací soud proto v tomto rozsahu plně
odkazuje na důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za správné.
Zbývající odkaz odvolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001, je pak zjevně nepřípadný, ježto řešil otázku
aktivní legitimace v žalobě na určení vlastnictví, zatímco předmět řízení v
této věci byl vymezen podle tvrzení žaloby jako návrh na určení práva
hospodaření a výše již bylo uvedeno, že aktivní legitimace žalobce v této věci
je dána.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry
odvolacího soudu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání
druhého žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za
použití § 224 odst.1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Druhý žalovaný nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit žalobci náklady jeho
právního zastoupení, sestávající ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 5.000,- Kč podle § 5 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů,
celkem tedy částku 5.075,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2007
JUDr. Josef R a k o v
s k ý , v. r.
předseda
senátu