zastoupeného Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze
2, Mánesova 864/19, proti žalované Z. N., zastoupené JUDr. Prokopem Benešem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, o zaplacení částky 350.000
CHF, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 62/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2017, č. j.
35 Co 383/2016-408, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. května
2017, č. j. 35 Co 383/2016-417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 22. dubna 2016, č. j. 25 C 62/2012-351, v jeho výroku
pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, „jen tak“, že se zamítá žaloba
co do zaplacení částky 12.655 CHF; „jinak“, totiž co do povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 337.345 CHF, odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (vše výrokem I) a současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení a znovu i o nákladech u soudu prvního stupně (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl [dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu
srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony], neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení, tu jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení
§ 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Při řešení relevantní otázky hmotného práva (kvalifikace žalobcem uplatněného
nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu
vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl) se odvolací soud nikterak
neodchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (z níž srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo
871/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
4189; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo
3053/2013; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo
2598/2014). Rovněž tak závěry odvolacího soudu vztahující se k řešení otázky,
zda žalobcem uplatněné právo promlčeno je či není, jsou konformní s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (z níž lze odkázat zejména na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 – ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. července
2011, sp. zn. II. ÚS 231/10).
Námitky, jimiž pak dovolatelka obsáhle brojí vůči procesnímu postupu odvolacího
soudu, vystihují vady (odvolacího) řízení a nepředstavují řešení
kvalifikovaných otázek procesního práva, jež by odvolací soud řešil napadeným
rozhodnutím a jež by zakládaly přípustnost dovolání (kdy současně platí, že ke
zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
K těmto námitkám dovolatelky – přes řečené – sluší se snad uvést, že
argumentace založená na tom, že projednání dané věci brání překážka
litispendence (§ 83 odst. 1 o. s. ř.) či překážka věci pravomocně rozhodnuté (§
159a odst. 4 o. s. ř.), důvodná není. O stejnou věc (ve smyslu dotčených
ustanovení) jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o
němž již bylo zahájeno jiné řízení (resp. v jiném řízení pravomocně
rozhodnuto), a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (k tomu
přiměřeně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo
723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo
467/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3967/2011). Ve věci projednávané u soudu prvního stupně pod sp. zn. 31 C
27/2006 uplatnil žalobce (žalobou došlou soudu dne 16. 2. 2006) nárok na
vypořádání společného jmění manželů (účastníků) a nárok na vydání částky
350.000 CHF (objektivní kumulace), jíž měl žalované poskytnout ze svých
výlučných prostředků. Nárok na vydání částky 350.000 CHF tudíž představoval
samostatný nárok (kumulovaný s věcí o vypořádání SJM), jenž byl takto později i
vyloučen (dle § 112 odst. 2 o. s. ř.) k samostatnému řízení (a kdy o tomto
nároku nebylo rozhodováno v rámci vypořádání SJM účastníků).
V případě argumentace vztahující se k otázce identity nároku uplatňovaného
žalobou lze dovolatelce – v obecné rovině – přisvědčit v tom, že o změnu žaloby
jde také tehdy, domáhá-li se žalobce stejného plnění na základě jiného
skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn.
26 Cdo 2076/2009), kdy podstatu skutku lze „spatřovat především v jednání (a to
ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben“ (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99,
uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod
číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedení další
relevantní skutečnosti není ovšem změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním o
žalobní tvrzení (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11.
2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). O takový případ, tedy doplnění žalobních
tvrzení, jde přitom i v nyní posuzované věci, jestliže žalobce od počátku
řízení žádá totéž plnění (částku 350.000 CHF), jež měl žalované poskytnout ze
svých výlučných prostředků na koupi bytu (částku 60.000 CHF) a za účelem jejich
zhodnocení (celkem částku 290.000 CHF), přičemž za řízení toliko dolíčil další
rozhodující skutečnost vztahující se k již dříve v žalobě (došlé soudu prvního
stupně dne 16. 2. 2006) vylíčenému skutku, kdy skutkový základ uplatněného
nároku, jakož i jeho druh zůstaly jinak nezměněny. S ohledem na právě uvedené
jsou proto bezcenné námitky žalované o změně žaloby, o povinnosti soudu o změně
žaloby rozhodnout, a na to se vážící námitky o jiném počátku běhu promlčecí
doby. Odvolací soud se proto neodchýlil ani od žalovanou citovaných rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2330/98, a ze dne 31. 3.
2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008.
Nedůvodné jsou i výtky dovolatelky vztahující se k plnění poučovací povinnosti
odvolacím soudem, patrně vyvěrající z odlišného náhledu na právní relevanci
některých uplatňovaných skutečností, v situaci, kdy odvolací soud – v rovině
právního posouzení věci – přisvědčil soudem prvního stupně přijatému
kvalifikačnímu závěru (že jde o nárok z bezdůvodného obohacení) a v tomto směru
své rozhodnutí nevystavěl na jiném právním posouzení, jež by si snad vyžadovalo
doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání a tedy
poskytnutí poučení soudem ke splnění těchto procesních povinností ve smyslu §
118a odst. 2 o. s. ř. Nadto sluší se dodat, že ustanovení § 118a o. s. ř. není
možno interpretovat tak, že soud je povinen informovat účastníky o každém
zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s
ustanovením § 5 o. s. ř., dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům
poučení o hmotném právu, nýbrž je poučují pouze tehdy, je-li třeba, aby
účastník doplnil svá tvrzení či důkazní návrhy, tak jak naznačuje dikce § 118a
o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28
Cdo 3826/2009).
Přiléhavý pak není ani odkaz dovolatelky na závěry vyslovené Ústavním soudem v
nálezu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, jestliže v nyní
posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
dovoláním dotčeném rozsahu na základě stejného právního posouzení věci (o
vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, které je žalovaná povinna
žalobci vydat, s tím, že uplatněné právo promlčené není).
K dalším námitkám dovolatelky sluší se také připomenout, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nerelevantní v dovolacím řízení je
proto i ta argumentace dovolatelky, jíž tato kritizuje hodnocení provedených
důkazů soudy nižších stupňů a z něj plynoucí skutková zjištění, předkládajíc
přitom skutkovou verzi vlastní, z níž následně činí odlišné závěry právní.
Za dané situace nejsou přiléhavé ani odkazy dovolatelky na další rozhodnutí
dovolacího soudu v jiných konkrétních věcech – na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001 (jenž je založen na závěru, že mezi
účastníky byla uzavřena darovací smlouva), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2122/2010 (které je založeno na tom, že v tehdy
projednávané věci nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3090/2009 (řešící výklad ustanovení § 18 zákona o rodině o povinnosti manželů
vzájemně si pomáhat, resp. otázky společenské úsluhy v souvislosti s
vypořádáním SJM). Závěry pramenící z těchto rozhodnutí, vystavěné na
diametrálně odlišných skutkových základech, nejsou v projednávané věci
aplikovatelné.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení, ve vztahu k těmto výrokům (jež – patrně – zmiňuje v dovolání
toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) žádnou argumentaci –
natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a
odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou
mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům
rozhodnutí.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není naplněno žádné z
kritérií dle § 237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Z důvodu nepřípustnosti dovolání nebylo pak možno vyhovět ani dovolatelkou
současně podanému návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle § 243
písm. a) o. s. ř., který tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním
obsahově stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za
náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva v tomto dovolacím
řízení.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu