29 Cdo 1171/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Ing. V. Ř., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, se
sídlem v Lounech, Československé armády 2168, PSČ 440 01, za účasti
Zemědělského družstva Lišany, se sídlem v Lišanech 10, PSČ 440 01,
identifikační číslo osoby 121622, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem,
se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, PSČ 440 01, o zaplacení 394.174,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1113/97, o
dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
29. března 2013, č. j. 12 Co 445/2012-500, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2013, č. j. 12 Co
445/2012-500, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 12 C 1113/97-472,
ve znění usnesení ze dne 12. dubna 2012, č. j. 12 C 1113/97-478, uložil
Zemědělskému družstvu Lišany (dále jen „družstvo“) zaplatit navrhovateli
177.609,- Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným v tomto výroku (výrok
I.), zamítl návrh na zaplacení 216.565,50 Kč s úrokem z prodlení v tomto výroku
dále specifikovaným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a
nákladech řízení státu (výroky IV. a V.). Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, neboť
mezitímní rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 2. listopadu 1998, č. j. 12
C 1113/97-33, jímž soud určil, že nárok navrhovatele na vyplacení vypořádacího
podílu je důvodný, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. července 2000, č. j. 10 Co 46/99-75, ve kterém odvolací soud vyjádřil
názor, podle něhož „je nepochybné, že navrhovateli vznikl nárok na vyplacení
vypořádacího podílu podle § 232 odst. 3 obch. zák., dle tvrzení odpůrce však
již byl tento nárok uspokojen vyplacením částky 19.040,- Kč. (…) Dokazování
bude tedy třeba zaměřit na to, zda se skutečně jedná o vypořádací podíl, který
svou výší odpovídá ust. 233 odst. 3 obch. zák. (…) V dalším řízení bude tedy
nutné zabývat se otázkou výše členského vkladu otce navrhovatele do družstva,
neboť od toho se odvíjí výše vypořádacího podílu.“
Následně v průběhu řízení soud prvního stupně předložil spis Vrchnímu soudu v
Praze k rozhodnutí podle § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2008, č. j. Ncp 2346/2008-347, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí
věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1113/97 jsou v prvním
stupni příslušné okresní soudy, uzavíraje, že „žalobce (coby dědic člena
družstva) požaduje v řízení zahájeném 25. červenci 1997 vypořádání majetkového
podílu, jehož celková výše byla stanovena jednak podle § 20 zákona č. 229/1991
Sb. a jednak podílem z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb.“
Nato Okresní soud v Lounech rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. února 2010, č. j. 12 C 1113/97-414, jímž zavázal družstvo zaplatit navrhovateli
291.162,60 Kč s příslušenstvím a „žalobu“ o zaplacení 103.011,90 Kč s
příslušenstvím zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 28. února 2011, č. j. 12 Co 514/2010-451. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) V. Ř., otec navrhovatele (dále jen „V. Ř.“) byl členem družstva i před jeho
transformací. Podle transformačního projektu družstva z prosince 1992 činil
majetkový podíl V. Ř. 719.787,- Kč. 2) V. Ř. zůstal členem družstva i po jeho transformaci. 3) Dne 10. října 1994 V. Ř. zemřel. Dle sdělení družstva ze dne 7. února 1995
činil majetkový podíl V. Ř. ke dni jeho úmrtí 649.174,60 Kč. 4) Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 3. dubna 1995, č. j. D
1068/94-21, které nabylo právní moci 13. května 1995, soud schválil dohodu o
vypořádání dědictví po zemřelém V.
Ř., podle níž navrhovatel přijal jako
dědictví mimo jiné též „zbytek majetkového podílu ZD Lišany v částce 394.174,50
Kč a polovinu členského podílu ZD Lišany ve výši 22.450,- Kč“. 5) Navrhovatel oznámil družstvu, že nehodlá být jeho členem, a vyzval je k
zaplacení vypořádacího podílu. Dne 19. prosince 1997 družstvo zaplatilo
navrhovateli z titulu vypořádacího podílu 19.040,- Kč. V průběhu řízení v
projednávané věci pak družstvo zaplatilo navrhovateli dalších 22.450,- Kč. Soud prvního stupně uvedl, že předmět řízení je od počátku řízení v
projednávané věci zřejmý, neboť navrhovatel již v „žalobě“ dostatečně
specifikoval svůj nárok jak po stránce skutkové, tak i právní, když uvedl, že
požaduje úhradu vypořádacího podílu podle § 232 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s tím, že dědictvím po svém otci
nabyl majetkový podíl v družstvu v částce 394.174,50 Kč a polovinu členského
podílu v družstvu ve výši 22.450,- Kč a členem družstva se nestal. Jelikož
neměl podklady pro výpočet přesné výše vypořádacího podílu, požaduje částku,
která odpovídá výši majetkového podílu. Podání navrhovatele ze dne 29. července 2008 soud prvního stupně nepovažoval za
návrh na připuštění změny „žaloby“ (neboť navrhovatel v něm opírá svůj nárok o
tentýž skutkový děj, který popsal v „žalobě“ a pouze doplňuje některé další
údaje rozhodné pro posouzení věci), a proto o něm nijak nerozhodl. Soud prvního stupně uzavřel, že smrtí V. Ř. zaniklo jeho členství v družstvu a
navrhovateli, jakožto dědici V. Ř., který se odmítl stát členem družstva,
vzniklo právo na vypořádací podíl, jenž mu družstvem dosud zcela zaplacen
nebyl. Vycházeje ze závěrů znaleckého posudku, soud prvního stupně uzavřel, že
navrhovatel má z vypořádacího podílu V. Ř. (určeného částkou 291.162,60 Kč)
nárok na 177.609,- Kč (neboť zdědil 61 % majetkového podílu zemřelého V. Ř.). K odvoláním navrhovatele i družstva Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví
označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. února 2012, č. j. 12 C 1113/97-472, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že v řízení není „postaven najisto“ nárok, jehož se
navrhovatel domáhá, když přichází v úvahu jak nárok na vyplacení vypořádacího
podílu podle § 232 odst. 3 obch. zák., tak nárok na vypořádání majetkového
podílu z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. Podáním ze dne 29. července
2008 pak navrhovatel dle názoru odvolacího soudu změnil svá skutková tvrzení,
když nyní požaduje vypořádací podíl podle § 232 odst. 3 obch. zák., čímž -
posuzováno dle obsahu - navrhl připuštění změny žaloby, soud prvního stupně
však o této změně žaloby nijak nerozhodl. Nadto, k rozhodnutí o nároku na
vypořádací podíl nebyl soud prvního stupně věcně příslušný. Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že neposoudil podání navrhovatele ze
dne 29. července 2008 podle jeho obsahu, ale podle významu, jaký mu navrhovatel
přisoudil později v průběhu řízení.
Jelikož bylo před tímto podáním sporné,
jakého nároku se navrhovatel v projednávané věci domáhá, neboť skutková tvrzení
navrhovatele byla nejednoznačná, „směřující více k nároku na úhradu
vypořádacího podílu“, nelze dle názoru odvolacího soudu předmětné podání
posoudit jinak, než jako návrh na připuštění změny žaloby, o němž však soud
prvního stupně - přesto, že byl k tomuto postupu zavázán názorem odvolacího
soudu vysloveným v již předchozím rozhodnutí odvolacího soudu - dosud nerozhodl. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu „nevzal v úvahu všechna podání a
tvrzení žalobce, a pokud rozhodoval o nároku na úhradu vypořádacího podílu
podle § 232 odst. 3 obch. zák., opětovně vybočil z mezí své věcné příslušnosti
a rozhodoval jako soud věcně nepříslušný.“
Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení rozhodl o návrhu
na připuštění změny žaloby ze dne 29. července 2008 a v případě jejího
připuštění posoudil zachování své věcné příslušnosti; shledá-li, že není soudem
věcně příslušným, předloží věc po pravomocném připuštění změny žaloby opětovně
vrchnímu soudu k vydání rozhodnutí podle § 104a odst. 2 o. s. ř. Navrhovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho
přípustnost o § 237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení a zároveň přikázána k projednání jinému senátu
odvolacího soudu. Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání blíže specifikované)
týkající se právního posouzení otázky věcné příslušnosti soudu a změny žaloby. Namítá, že od počátku řízení v projednávané věci je jasně vymezen nárok,
kterého se domáhá - tj. úhrada vypořádacího podílu, nikoliv zaplacení
majetkového podílu podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. Podání ze dne 29. července 2008 podle jeho názoru není změnou žaloby, jde pouze
o doplnění žalobních tvrzení, které navrhovatel učinil k výzvě soudu. O změnu
žaloby by šlo dle jeho názoru tehdy, kdyby požadoval jiné plnění, než „plnění
ve prospěch dědice, který se nestal členem družstva“, či kdyby uplatňoval nové
skutkové okolnosti v žalobě neuvedené „a těmito měnil právní důvod založený
okolnostmi tvrzenými v žalobě“, což se však v projednávané věci nestalo. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož by měl soud
prvního stupně, dospěje-li k závěru, že předmětem řízení je vypořádací podíl,
věc postoupit Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Poukazuje na to, že o věcné příslušnosti okresních soudů v prvním stupni v
projednávané věci již Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. prosince
2008, sp. zn. Ncp 2346/2008; toto rozhodnutí je konečné a závazné. Má proto za
to, že otázka věcné příslušnosti nemůže být v dalším řízení znovu důvodně
nastolena.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
posouzení otázky určení věcné příslušnosti soudu a otázky změny žaloby odchýlil
od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné. Podle § 95 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu
měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům
doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně
došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V
takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci
usnesení (odstavec 2). Z § 104a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že má-li okresní nebo krajský soud za to, že
není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu
soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních,
krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a
rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho
názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají
právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud
(Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci
příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Podle § 104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné
příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož pravomocným
usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším
řízení vázány. To znamená, že po určení věcné příslušnosti nemůže být v
projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena; to platí
nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací
řízení (za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod čísly 22/2001 a 68/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [dále jen „R 68/2011“], či usnesení ze
dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, jež je veřejnosti, stejně jako
další rozhodnutí uvedená níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu). V usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, pak Nejvyšší soud
doplnil, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. o
věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně
nastolena ani tehdy, připustí-li následně soud prvního stupně změnu návrhu na
zahájení řízení (§ 95 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, jsou-li k projednání a
rozhodnutí změněného návrhu věcně příslušné (podle ustanovení upravujících
věcnou příslušnost, zejména § 9 o. s. ř.) soudy jiného stupně. Usnesení o věcné
příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li
věcně nesprávné. Z obsahu spisu je zřejmé, že o věcné příslušnosti v projednávané věci Vrchní
soud v Praze postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř.
již rozhodl, a to usnesením
ze dne 29. prosince 2008, č. j. Ncp 2346/2008-347, které nabylo právní moci dne
3. února 2009 (č. l. 348 p. v. spisu). Tím byla určena věcná příslušnost
Okresního soudu v Lounech pro celé řízení v projednávané věci a tato otázka
nemůže být posuzována znovu. Ani právní kvalifikace podání navrhovatele z 29. července 2008 a z ní
vyplývající závěr, podle něhož je předmětem řízení nárok na zaplacení
vypořádacího podílu navrhovatele v družstvu, přičemž k projednání a rozhodnutí
této tzv. družstevní věci je podle § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. (jinak) věcně
příslušný krajský soud, tak na závěru o věcné příslušnosti Okresního soudu v
Lounech v projednávané věci nemůže ničeho změnit. V rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod
číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde
nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo
požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v
původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné
plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového
stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, pak dovolací
soud uzavřel, že oproti tomu uvedení další relevantní skutečnosti není změnou
žaloby, nýbrž doplněním o žalobní tvrzení. Přitom dále platí, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok
nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze
přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 248/99, uveřejněných pod čísly 60/2001 a 31/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo R 68/2011). Z obsahu návrhu na zahájení řízení v projednávané věci plyne, že navrhovatel se
domáhal zaplacení částky 416.624,50 Kč, poukazuje mimo jiné na to, že
„usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. D 1068/94, ze dne 3. dubna 1995,
které nabylo právní moci dne 13. května 1995, jsem nabyl z dědictví po svém
otci majetkový podíl ZD Lišany ve výši Kč 394.174,50 a polovinu členského
podílu v ZD Lišany ve výši Kč 22.450,-. Od tohoto data jsem se snažil se ZD
Lišany dohodnout o majetkovém vypořádání, neboť po smrti otce jsem se nestal
členem zemědělského družstva (…) Vzhledem k tomu, že jsem se nestal členem
družstva, vznikl mi nárok na úhradu vypořádacího podílu, a to dle § 232 odst. 3
obch. zák.“
U jednání před soudem prvního stupně dne 10. září 1998 (č. l. 26 p.
v.) pak
zástupkyně navrhovatele dále uvedla: „když otci navrhovatele byl majetkový
podíl vyčíslen, zůstal v družstvu, navrhovatel je dědicem oprávněné osoby a
přísluší mu tedy vypořádací podíl dle obchodního zákoníku.“
Navrhovatel sám u téhož jednání (v rámci svého účastnického výslechu) uvedl:
„můj otec vstoupil na základě transformačního projektu do družstva v r. 1992. Vložil tam svůj majetkový podíl.“
K tomu Nejvyšší soud podotýká, že i když výslech účastníka jakožto jeden z
důkazních prostředků zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících
skutkových tvrzení, doplní-li (v důsledku nesprávného procesního postupu soudu)
účastník fakticky svá tvrzení prostřednictvím výslechu - jako se tomu stalo v
projednávané věci - nelze pouze z toho, že účastník rozhodující žalobní
skutečnosti doplnil v režimu § 131 o. s. ř. (při výslechu), dovozovat, že k
takto zjištěným skutečnostem nelze v dalším průběhu řízení přihlédnout. V podání označeném jako „doplnění žaloby“, doručeném soudu prvního stupně faxem
28. července 2008 a následně podaném osobně u tohoto soudu 29. července 2008
(č. l. 336 a násl. spisu), dovolatel mimo jiné uvádí:
„Usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. D 1068/94, ze dne 3. dubna 1995,
které nabylo právní moci dne 13. května 1995, jsem převzal z dědictví po
zemřelém otci V. Ř., mimo jiné, majetkový podíl ZD Lišany v částce 394.174,50
Kč a polovinu členského podílu v ZD Lišany ve výši 22.450,- Kč (…) Po ukončení
dědického řízení jsem opakovaně žádal žalovaného o řádné vyčíslení vypořádacího
podílu, a to dopisy ze dne 27. června 1995 a ze dne 21. dubna 1997, neboť jsem
v souladu s článkem 3 písm. f) platných stanov družstvu sdělil, že nechci být
členem družstva (…) Valná hromada oprávněných osob dne 27. listopadu 1992
schválila transformační projekt družstva a členská schůze dne 10. prosince 1992
schválila nové stanovy družstva přizpůsobené úpravě v obchodním zákoníku. Zemřelý V. Ř. se stal členem transformovaného družstva (…) Zemřelý byl členem
družstva „Zemědělské družstvo“ se sídlem Strkovice. Toto družstvo prošlo
transformací a dle schválených členských stanov ze dne 10. prosince 1992 se
změnil název na „Zemědělské družstvo Lišany“, jehož byl zemřelý nadále členem…“
V tomtéž podání pak navrhovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 209/2001 (jde o rozsudek ze dne 20. listopadu 2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 58), jehož závěry
dopadají dle jeho názoru též na projednávanou věc, namítaje, že „podíl z
transformace připadající na zemřelého musí být při určení výše vypořádacího
podílu považován za součást základního jmění družstva a s touto částkou musí
být takto počítáno při určení výše vypořádacího podílu.“
S ohledem na výše citovaná skutková tvrzení Nejvyšší soud sdílí závěr soudu
prvního stupně, podle něhož podání ze dne 29. července 2008 není návrhem na
připuštění změny žaloby podle § 95 o. s.
ř., ale doplněním rozhodných
skutečností uvedených v návrhu na zahájení řízení, neboť navrhovatel v něm
opírá požadovaný nárok o tentýž skutkový děj, jako v návrhu na zahájení řízení
(totožnost skutku je zachována). Navrhovatel tak již v průběhu řízení před soudem prvního stupně vylíčil všechny
rozhodné skutečnosti, které opravňovaly soud k právní kvalifikaci nároku
jakožto vypořádacího podílu podle § 232 odst. 3 obch. zák. Nelze přitom
přehlédnout, že ke stejnému závěru dospěl též odvolací soud již v usnesení ze
dne ze dne 18. července 2000 (č. l. 75 spisu). Otázka, zda navrhovatel má na
požadovanou částku skutečně nárok z titulu vypořádacího podílu (nebo z titulu
majetkového podílu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb.),
je otázkou právní kvalifikace skutkových závěrů, k nimž soud dospěje hodnocením
provedených důkazů (výše vkladu V. Ř. do transformovaného družstva), nikoliv
otázkou vylíčení všech rozhodných skutečností. Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že Vrchní soud v
Praze v odůvodnění usnesení ze dne 29. prosince 2008, č. j. Ncp 2346/2008-347,
jímž rozhodl o věcné příslušnosti soudů v projednávané věci, uplatněný nárok
kvalifikoval jako majetkový podíl ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb., neboť právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného
soudu soud rozhodující o věci samé vázán není. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat námitkami, které odvolatelé
vznesli ohledně věci samé.
Nad rámec důvodů, jež vedly ke zrušení napadených usnesení, Nejvyšší soud pouze
podotýká, že jelikož jde v projednávané věci o řízení dle § 200e a násl. o. s.
ř., neoznačují se jeho účastníci jako „žalobce“ a „žalovaný“, nýbrž jako
„navrhovatel“ a „účastník“, resp. odvozeně od jejich hmotněprávního postavení
(např. „družstvo“) - srov. § 200e odst. 3 ve spojení s § 94 odst. 1 o. s. ř.
Řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), přičemž ve
věci samé se rozhoduje usnesením (§ 200e odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Filip
Cileček
předseda senátu