USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně J. M., P., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalovaným: 1. Trailer, a.s., se sídlem v
Chocni, U Dvořiska 1219, IČO: 25253107, zastoupenému JUDr. Adélou Francúzovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, a 2. Kögel, s.r.o., se sídlem v
Praze 1, Purkyňova 74/2, IČO: 24709026, zastoupenému Mgr. Ing. Markem
Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11
C 47/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 22 Co 186/2017-598, ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. ledna 2018, č. j. 22 Co
186/2017-610, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovoláním žalobkyně napadla shora označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
v meritu potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16.
listopadu 2016, č. j. 11 C 47/2007-517, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 2. března 2017, č. j. 11 C 47/2007-547, kterým byla zamítnuta žaloba o
určení, že do dědictví po Marii Mrázové, nar. 3. 10. 1898, posl. bytem Choceň,
Nábřežní 1029, zemř. dne 21. 12. 1971, patří ve výroku identifikované pozemky.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o. s. ř.“), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání
srov. § 237 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (i Ústavního soudu), dle nichž postupem podle obecných
předpisů nelze obcházet předpisy restituční ani se domáhat ochrany vlastnického
práva, k jehož zániku došlo před rozhodným obdobím (srov. např. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z
1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3181/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014).
Zajisté je nepřípustné aplikovat výše uvedené závěry mechanicky a
formalisticky, a proto za určitých skutkových okolností nelze soudní ochranu
cestou obecných předpisů vyloučit, zejména tam, kde účastník neměl k uplatnění
práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické
právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a proto nelze mít za to, že by
se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).
Představitelné jsou i další výjimky z tohoto pravidla, když ty dosud judikované
nelze považovat za taxativní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8.
2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14), nicméně kvalitativně srovnatelné okolnosti, které
by – ve světle judikatury shora citované – odůvodňovaly takto výjimečný postup,
v posuzované věci dány nejsou.
K uvedené rozhodovací praxi se Ústavní soud hlásí i ve svých aktuálních
rozhodnutích (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1212/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2978/14,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17), čili
neobstojí ani poukaz dovolatelky na „aktuální judikaturu Ústavního soudu, jehož
nálezy v poslední době vytýkají soudům nižších stupňů přepjatý
formalismus“ (kdy dovolatelka na podporu této své argumentace ani neoznačuje
konkrétní rozhodnutí).
Namítá-li dovolatelka, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát
nepřešlo (kritizuje-li zjištění vedoucí k závěru, že nemovitosti přešly na stát
před rozhodným obdobím znárodněním podle dekretu prezidenta republiky č.
100/1945 Sb.), činí tak prostřednictvím argumentace předpokládající zpochybnění
rozhodných skutkových zjištění, z nichž při právním posouzení vycházel odvolací
soud, a takové argumentaci tudíž v dovolacím řízení nelze přiznat relevanci
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ovšem i případná, žalobkyní dovozovaná, nezákonnost převzetí nemovitostí by
byla bez právního významu, neboť restituční předpisy (srov. § 6 odst. 1 písm.
p/ zákona č. 229/1991 Sb., § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebo § 5 písm. k/
zákona č. 428/2012 Sb.) řadí mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě též
převzetí věci bez právního důvodu, kdy k formálnímu přechodu vlastnického práva
nedošlo a kdy postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1211/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4247/2016). I v případě převzetí předmětných nemovitostí státem bez právního
důvodu se tak lze domáhat nápravy majetkové křivdy toliko v rámci vymezeném
restitučními předpisy (z hlediska osobního, věcného i časového).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení (napadá-li
dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto rozsahu) je přípustnost
dovolání ex lege vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění
účinném od 30. 9. 2017).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné v jeho celém
rozsahu (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy
(oprávněným) žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz.
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného)
odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej § 243f odst. 3 o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu