28 Cdo 4247/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) M. A.,
zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14.
října 496/13, b) Ing. K. P., c) ak. arch. J. S., a d) Š. K., zastoupeného JUDr.
Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, za
účasti 1. hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na
Slupi 134/15, a 2. městské části Praha 8, IČ 000 63 797, se sídlem v Praze 8,
Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2,
náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 333/2013, o dovolání
žalobců a) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016,
č. j. 24 Co 303/2015-415, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 25 C 333/2013-291,
určil, že žalobci nejsou spoluvlastníky blíže specifikovaných nemovitostí (dvou
pozemků dle evidence katastru nemovitostí), za něž jim jako osobám oprávněným
přísluší náhrada podle zákona o půdě (výrok I.), čímž nahradil rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu
ze dne 31. 7. 2013, č. j. PÚ 4872/92/4 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok III.) i o soudním poplatku (výroky IV. – VII.).
Soud prvního stupně nevyhověl žádání žalobců domáhajících se v řízení podle
části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nahrazení jmenovaného rozhodnutí pozemkového
úřadu a určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí – bytovými domy
zastavěných pozemků v obci P., v k. ú. K.. Vyšel ze zjištění, že na počátku
roku 1948 bylo vydáno povolení k výstavbě dvou bytových domů na předmětných
pozemcích následované dne 24. 12. 1949 kolaudačním rozhodnutím, dne 4. 1. 1950
pak bylo budovám přiděleno číslo popisné. Vše proběhlo, aniž by došlo k
uzavření kupní smlouvy o převodu pozemků či bylo zřízeno právo stavby ve
prospěch stavebníka, a poměry z vlastnického práva formálně řešilo až pozdější
rozhodnutí o vyvlastnění. Obvodní soud, přihlížeje k jednání tehdejších
státních orgánů, dovodil, že tyto s předmětem sporu nakládaly jako s vlastní
věcí a považovaly jej za veřejné vlastnictví, což lze kvalifikovat jako
převzetí nemovitosti bez právního důvodu, a je tudíž naplněn restituční důvod
ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“). Okamžik převzetí pozemků pak spojoval s momentem, kdy
došlo ke zkolaudování domů, či spíše započetí s výstavbou přes nesouhlas
vlastníka pozemků, jíž byla zároveň nastolena překážka jejich naturální
restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vzhledem k nemožnosti vydání
předmětných nemovitostí proto nemohl žalobce označit za jejich spoluvlastníky,
nýbrž uzavřel, že jim přísluší náhrada dle zákona o půdě.
K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 24 Co 303/2015-415, ve výrocích I.,
II. a III. potvrdil s upřesněním výše jednotlivých podílů (výrok I.),
konstatoval, že ve výrocích IV. a V. zůstává nedotčeno (výrok II.), ve výrocích
VI. a VII. je změnil tak, že povinoval účastníky 1. a 2. k zaplacení soudního
poplatku společně a nerozdílně (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok IV.). Městský soud, vycházeje ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho právním názorem odpovídajícím
ustálené soudní praxi, dle něhož je namístě aplikace § 6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě, neboť k převzetí pozemků státem za účelem výstavby bytových domů
došlo bez právního důvodu. Okamžik přechodu nemovitostí na stát [ve smyslu
uvozovací věty § 6 odst. 1 zákona o půdě ve spojení s písm. p) téhož
ustanovení] je proto nutné spatřovat již ve faktickém zmocnění se pozemků
státem, jímž byla původnímu majiteli znemožněna realizace jeho vlastnického
práva. Následnou výstavbou budov pak byla založena překážka ve smyslu § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jež nyní brání vydání pozemků. Právním
nástupcům původního vlastníka z tohoto důvodu přísluší jako osobám oprávněným
náhrada dle zákona o půdě. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobců o naplnění
restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. m), popř. n) zákona o půdě, přičemž
zdůraznil, že pro existenci staveb by na pozemky nemohlo být k okamžiku vydání
rozhodnutí o vyvlastnění nahlíženo jako na zemědělskou půdu, což by vylučovalo
posuzovat uplatněný restituční nárok v intencích zákona o půdě.
Zmíněné rozhodnutí napadli ve výroku I. žalobkyně a) a žalobce d) dovoláním,
jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v rozporu rozsudku
odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelé
akcentují, že k zastavění pozemků došlo ještě před jejich vyvlastněním, tedy v
době, kdy byly majetkem právního předchůdce žalobců. S ohledem na zásadu
superficies solo cedit se tak budovy staly součástí zemědělských pozemků, k
nimž přešlo vlastnictví na stát až v padesátých letech na základě rozhodnutí o
vyvlastnění. Nelze tudíž uzavřít, že by jejich vydání bránila překážka
zastavěnosti, a dovolatelům jakožto osobám oprávněným tak náleží
spoluvlastnický podíl k pozemkům i na nich vystavěným budovám. Odkazujíce na
konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, považují rozsudek odvolacího
soudu za příčící se ustálenému náhledu judikatury, podle něhož zemědělské
pozemky, jež byly před přechodem či převodem do vlastnictví státu zastavěny,
lze v režimu zákona o půdě oprávněným osobám vydat, a jejich zastavěnost přitom
nenaplňuje překážku restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Závěrem zdůrazňují smysl restitučního zákonodárství, především zákona o půdě, s
nímž je naříkaný rozsudek v rozporu, pročež jej navrhují v napadeném rozsahu
zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastník 1. ve svém vyjádření předně pochybuje o náležitém vymezení
přípustnosti podaného dovolání. Nesdílí názor dovolatelů o odchýlení se od
ustálené rozhodovací praxe, neboť v dané situaci přichází v úvahu toliko vydání
pozemků náhradních, a to jedině za předpokladu, dospěje-li soud k závěru, že je
dán restituční titul. Dovolání proto navrhuje odmítnout, respektive zamítnout.
Nesouhlasně k dovolání se vyjádřila též účastnice 2.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé však ve svém podání žádnou otázku ve smyslu právě citovaného
ustanovení nepředkládají.
Jedním z restitučních důvodů je ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě
převzetí věci bez právního důvodu, na základě něhož má být oprávněným osobám
vydána nemovitost i tehdy, přešla-li na stát nebo jinou právnickou osobu bez
náležitého právního důvodu. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře
přiblížil, že uvedená restituční skutková podstata postihuje případy, v nichž
se stát (jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby
a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž
by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srovnej zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, či
rozsudek téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009). Rovněž
vyložil, že formulací uvozovací věty § 6 odst. 1 zákona o půdě – jež coby
podmiňující skutková část hypotézy právní normy určuje, že „budou vydány
nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu“ – ve spojení se
zmiňovanou skutkovou podstatou vymezenou pod písmenem p) nemůže být a není
míněn přechod vlastnictví k nemovitosti, neboť vlastnické právo nelze, a ani v
rozhodném období nebylo lze, nabýt pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím
faktickým převzetím). Majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického
práva k věci (pozemku), nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a
požívat její plody i užitky (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura,
číslo sešitu 7/99). Převzetí věci státem bez právního důvodu se tedy rozumí
převzetí držby věci a to i v případě držby neoprávněné (blíže srovnej zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2008, dále též
jeho usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014).
V nyní projednávané věci soudy nižších stupňů na základě podrobně zjištěného
skutkového stavu, jejž dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze
dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1966/2016), dospěly k závěru, že se stát
předmětných pozemků zmocnil bez právního důvodu faktickou činností – prováděním
stavebních prací, a to aniž by (navzdory předchozím snahám) mezi ním a původním
vlastníkem byla uzavřena kupní smlouva. Stalo-li se tak realizací stavby,
muselo k zastavění pozemků bytovými domy dojít nutně až po převzetí (ve smyslu
shora vylíčeném) nemovitostí státem, pročež jako korektní obstojí i úvahy soudů
nižších stupňů stran existence překážky jejich vydání ve smyslu § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě. Je tedy zjevné, že došlo k naplnění restitučního důvodu
ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (jak přiléhavě shledaly soudy obou
stupňů), jenž je důvodem rovnocenným s ostatními skutkovými podstatami
zakotvenými v ustanovení § 6 odst. 1 (nenastupuje tedy subsidiárně, pokud
nebyly splněny předpoklady jiných důvodů), přičemž je nutné zdůraznit, že stát
svůj záměr s využitím pozemků časem nezměnil ani od něj neodstoupil, což by při
splnění dalších okolností mohlo vést k úvaze o pominutí tohoto restitučního
důvodu a jeho nahrazení skutkovou podstatou, na jejímž základě by se restituent
mohl domáhat svého nároku podle dalších písmen zmiňovaného ustanovení. Následné
rozhodnutí o vyvlastnění je proto nutné považovat za toliko formální akt, jenž
na uvedeném nemohl již ničeho změnit. Spojování momentu odnětí pozemků s jejich
úředním vyvlastněním by nadto vylučovalo aplikaci zákona o půdě, neboť se
vzhledem k prokázaným skutkovým zjištěním a navzdory mínění dovolatelů v této
době již nemohlo jednat o půdu zemědělskou. Zahrnutí pozemku do zemědělského
půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě totiž vyžaduje kromě naplnění
formálního znaku (evidence pozemku v katastru nemovitostí v některé z kategorií
zemědělské půdy) i předpoklad faktický – trvající zemědělské využití pozemku
(srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1081/2009, či ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1390/2011).
S ohledem na shora řečené rovněž nelze přisvědčit ani námitkám dovolatelů
ohledně odchýlení se od dosavadní judikatury dovolacího a Ústavního soudu,
neboť jimi uváděná rozhodnutí vycházela z odlišných skutkových zjištění, dle
nichž v dotčených sporech došlo k zastavění pozemků ještě před jejich přechodem
na stát (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo
1787/2002, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS
325/2000), případně se na pozemcích nacházely jednoduché drobné stavby
nebránící jejich vydání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 5253/2009, a usnesení soudu Ústavního ze dne 31. 8. 2011, sp.
zn. III. ÚS 1709/11), nebo posuzovala možnost vydání volných (ve smyslu
nezastavěných) ploch s pozemkem, na němž se nachází stavba, souvisejících (viz
nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01). Jmenované
judikáty současně připomínají, že nemovitosti zastavěné po jejich odnětí
vlastníku státem není právě z tohoto důvodu možné vydat, pročež nelze kvitovat
mínění dovolatelů o rozporu napadeného rozsudku s citovanou judikaturou.
Z vylíčeného je zřejmý soulad napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, přičemž jiná otázka, pro niž by na dovolání mohlo být
nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolateli předložena
nebyla, Nejvyššímu soudu proto nezbylo než jejich podání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. Dovolací soud učinil východiskem svých úvah tezi, že u účastníka,
jímž je hlavní město Praha nebo jeho městská část, lze presumovat existenci
dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl
schopen kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musel využívat pomoci advokátů.
Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nelze náklady vynaložené jím na
zastoupení advokátem pokládat za účelně vynaložené (srovnej zejména usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 749/2016, a další rozhodnutí
v něm odkazovaná). Jelikož v tomto dovolacím řízení byly řešeny toliko právní
otázky, jejichž výklad je v judikatuře dlouhodobě stabilizován, neshledal zde
Nejvyšší soud přítomnost zvláštních okolností, jež by svědčily ve prospěch
závěru o účelnosti advokátního zastoupení účastníků 1. a 2.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu