28 Cdo 749/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. P., b) B. P.,
c) E. N., žalobci a) až c) zastoupeni Mgr. Vladimírem Samkem, advokátem se
sídlem v Unhošti, nám. T. G. Masaryka 106, d) A. P., e) M. P., f) A. B., g) M.
P., i) P. H., j) J. Š., k) K. G., m) L. H., n) P. H., a o) M. H., žalobci d) až
o) zastoupeni JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo
nám. 44, proti žalované městské části Praha 17, IČ 002 31 223, se sídlem v
Praze 17 – Řepích, Žalanského 291/12B, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR,
IČ 659 93 390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o uzavření dohody o
vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C
157/92, o dovolání žalobců d) až o) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. ledna 2015, č. j. 22 Co 366/2014-568, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 6 C 157/92-516,
zastavil řízení v části, v níž se žalobci a) až c), respektive žalobci d) až o)
domáhali, aby bylo žalované uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání vypočtených
pozemků v katastrálním území Ř. (výrok I.), ohledně dalších pozemků v tomtéž
katastrálním území pak žaloby žalobců a) až c) (výrok II.) i žalobců d) až o)
zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Soud
zjistil, že právní předchůdci žalobců byli v minulosti vlastníky pozemků ve
zmíněném katastrálním území, k nimž bylo bez jakéhokoli právního důvodu do
evidence nemovitostí zapsáno vlastnické právo československého státu. Žalobci
nyní coby oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“),
uplatňují nárok na vydání uvedených nemovitostí. Jelikož však byly na dotčených
pozemcích po převzetí státem zbudovány garáže, jejichž stavbu povolil v roce
1989 (na žádost Sdružení stavebníků garáží Praha 6 – Ř., které doložilo souhlas
státu s realizací dané stavby) stavební úřad a jež představují podle § 8 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb. překážku vydání požadovaných věcí, nezbylo soudu než
žalobu zamítnout.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 22 Co 366/2014-568,
rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo napadeno odvoláními žalobců d) až o)
a žalované, v části výroku I. zpochybněné opravným prostředkem, jakož i ve
výrocích III., IV. a V. potvrdil (výrok I.), přičemž rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podotkl, že z pohledu aplikace § 8
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je rozhodné pouze to, že k datu účinnosti
citovaného předpisu byly vzpomínané pozemky zastavěny garážemi, zatímco otázky,
zda byly dané stavby zřízeny v souladu s právními předpisy a kdo je jejich
vlastníkem, z naznačeného hlediska právní relevance postrádají. Opodstatněnost
městský soud nepřiznal ani námitce, dle níž žalovaná sporné pozemky neplatně
převedla na třetí osoby po uplatnění nároků na jejich vydání ze strany právních
předchůdců žalobců.
Proti tomuto rozsudku v části jeho výroku I., jíž bylo potvrzeno prvoinstanční
rozhodnutí ve výroku III., podali žalobci d) až o) dovolání, v němž namítají,
že se odvolací soud ve svých právních úvahách odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího. Uvádějí přitom, že garáže (jež nejsou ve vlastnictví
žalované) byly na předmětných pozemcích postaveny neoprávněně, poněvadž k
jejich provedení nedali souhlas vlastníci pozemků (právní předchůdci žalobců),
nýbrž stát, jemuž svědčilo pouhé právo užívání. Příslušnému stavebnímu úřadu
mělo být z evidence nemovitostí zřejmé, že stát byl toliko uživatelem, a nikoli
vlastníkem pozemků, proto si měl vyžádat identifikaci parcel, na jejímž základě
by byl s to skutečné vlastnické poměry zjistit. Konečně nelze přehlédnout, že
uzavřela-li žalovaná poté, co právní předchůdci žalobců vznesli nároky na
vydání dotčených pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., smlouvy o převodu
vlastnického práva k řečeným nemovitostem na majitele zmiňovaných garáží, jsou
tyto právní úkony neplatné. Z nastíněných důvodů dovolatelé žádají, aby
Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
danému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření polemizovala s dovolateli předestřenou argumentací a
navrhla dovolání odmítnout.
Též vedlejší účastník na straně žalované k dovolání podal vyjádření, v němž
vyslovil názor, že by je Nejvyšší soud měl s ohledem na neopodstatněnost
formulovaných dovolacích námitek odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předmětné dovolání však žádnou otázku, jež by byla způsobilou založit jeho
přípustnost, neobsahuje.
Domnívají-li se dovolatelé, že je pro řešení posuzované kauzy určující, zda
byly stavby nacházející se na požadovaných pozemcích realizovány po právu, či
nikoli, je nutno zopakovat mnohokrát vyslovený judikatorní závěr, dle něhož
okolnost, že stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy, není při
zkoumání existence překážky vydání věci ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb. podstatnou (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn.
28 Cdo 589/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4403/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
838/2012). Jelikož vyhovění restitučnímu nároku opírajícímu se o zákon č.
87/1991 Sb. vylučují i stavby uskutečněné bez stavebního povolení (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 437/98,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2169/2000,
případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo
541/2001), musí být tím spíše naturální restituce předmětných pozemků
znemožněna zbudováním objektů, jež byly stavebním úřadem povoleny, ač k tomu
dle mínění dovolatelů nemělo dojít (jejich výtky proti postupu stavebního úřadu
jsou tak v daném kontextu nezávažné). Stran poukazu žalobců d) až o) na
skutečnost, že žalované nesvědčí vlastnické právo ke zmiňovaným garážím,
postačí uvést, že Nejvyšší soud již kupříkladu v rozsudku ze dne 12. 12. 1996,
sp. zn. 3 Cdon 455/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, číslo 2/1997,
vyložil, že z hlediska aplikace § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je identita
vlastníků staveb, jež jsou na dotčených pozemcích situovány, irelevantní.
Nemají-li dovolatelé nárok na vydání sporných nemovitostí, je otázka platnosti
smluv, jimiž žalovaná po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. s těmito věcmi
disponovala, pro výsledek řešené pře bezvýznamná, pročež Nejvyšší soud
nepokládá za nezbytné, aby k ní zaujímal jakékoli stanovisko.
Z výše popsaných důvodů muselo být dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou
první, o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. Dovolací soud učinil východiskem svých úvah tezi, že u městských
částí hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního i
personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně
hájit svá práva, aniž by musely využívat pomoci advokátů. Není-li v příslušném
řízení prokázán opak, nelze náklady vynaložené jimi na zastoupení advokátem
pokládat za účelně vynaložené (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2646/2014, dále viz též kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp.
zn. I. ÚS 2510/13). Jelikož v tomto dovolacím řízení byly řešeny toliko právní
otázky, jejichž výklad je v judikatuře dlouhodobě stabilizován, neshledal zde
Nejvyšší soud přítomnost zvláštních okolností, jež by svědčily ve prospěch
závěru o účelnosti advokátního zastoupení žalované. Žalobcům a) až c) pak v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a vedlejší účastník nebyl zastoupen
zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., přičemž náhradu hotových výdajů
nepožadoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu