28 Cdo 3181/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyň a) Z. H., b) M. S., a c) I. V., zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou,
advokátkou se sídlem Praha 6, Markétská 1, proti žalovanému městu Dobříš, IČ
242098, se sídlem v Dobříši, Mírové nám. 119, zastoupenému JUDr. Evou
Dundáčkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Žižkova 708, o určení
vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalovaného na určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 5 C 165/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 30. 1. 2014, č. j. 27 Co 350/2013-354 a 27 Co 562/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám JUDr. Evy Dundáčkové do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 2. 4. 2013, č. j. 5 C 165/2011-272, ve
znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 C 165/2011-407, zamítl
žalobu na určení, že žalobkyně jsou výlučnými vlastnicemi pozemků č. 353/18, č.
2419/1, č. 2420, č. 353/49 a č. 353/66 v k. ú. a obci D., zapsaných na LV 4835
u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, v
rozsahu ? u první žalobkyně, v rozsahu ? u druhé žalobkyně a v rozsahu ? u
třetí žalobkyně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 5 C 165/2011-309, okresní soud
určil, že výlučným vlastníkem pozemků č. 353/18, č. 2419/1, č. 2420, č. 353/49
a č. 353/66 v k. ú. a obci D., zapsaných na LV 4835 u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, je žalovaný. Žalobkyně se
proti žalovanému domáhaly určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům,
neboť v katastru nemovitostí je veden duplicitní zápis ve prospěch obou stran
řízení. Vlastnické právo právních předchůdců žalobkyň, manželů M., vzniklo na
základě přídělu, kterého se vzdali (protokol ze dne 16. 2. 1950), o čemž svědčí
hromadná přídělová listina ze dne 9. 11. 1957. Žalobkyně své vlastnické právo
opíraly o nabývací titul svých právních předchůdců, kterým je však pouze
potvrzení o právoplatném přídělu bez potřebné identifikace částí pozemků, které
byly odňaty původnímu vlastníku a přiděleny manželům M. V současné době se na
sporných pozemcích nachází sportovní zařízení, vylučující vydání pozemků. Tento
veřejný zájem je nutno zohlednit i při rozhodování v této věci, soud proto
žalobu zamítl. Ve věci vzájemného návrhu žalovaného soud konstatoval, že po
tom, co se právní předchůdci žalobkyň vzdali přídělu, byl tento přidělen
státnímu statku Dobříš, který pozemky převedl na TJ Sokol Dobříš, investora
stavby sportoviště. Československý svaz tělesné výchovy následně převedl
vlastnická práva na TJ Rukavičkářské závody Dobříš, od které získal vlastnické
právo žalovaný, jenž byl určen vlastníkem předmětných pozemků.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn.
27 Co 350/2013-354 a sp. zn. 27 Co 562/2013, rozsudek soudu prvního stupně ve
spojení s doplňujícím rozsudkem změnil ve výroku II. ohledně výše náhrady
nákladů řízení (výrok I.), jinak jej ve výroku I., ve zbylém rozsahu výroku II.
a ve výroku III. potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
o existenci naléhavého právního zájmu, jakož i s věcným posouzením v tom
smyslu, že po přídělovém řízení ve prospěch právních předchůdců žalobkyň došlo
k odnětí vlastnického práva k předmětným pozemkům státem a následně k jeho
převodu na žalovaného. Toto vlastnické právo přitom žalobkyně či jejich právní
předchůdci nevydrželi; nezačali nikdy držbu vykonávat, za držbu nelze pokládat
ani skutečnost, že za pozemky hradily žalobkyně daň z nemovitosti, či to, že je
pronajímaly. Rozhodnou skutečností je, že na základě superrevize přídělového
řízení v katastrálním území D. se předmětných pozemků opětovně chopil stát,
který vykonával jejich držbu. Postupem státu tak byl založen restituční důvod
podle zákona č. 87/1991 Sb. či č. 229/1991 Sb., a již není rozhodné, zda bylo
vydáno rozhodnutí o vyvlastnění předmětných pozemků nebo zda došlo k platnému
vzdání se přídělu právními předchůdci žalobkyň. Je-li založen restituční nárok
oprávněné osoby, tato se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle
obecných předpisů (odvolací soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-St. 21/05). Žalobkyně ani jejich právní
předchůdci nebyli připraveni o možnost domáhat se případné obnovy vlastnického
práva k předmětným nemovitostem cestou restitučního procesu, protože tak však
neučinili, je nutno vycházet z toho, že vlastníkem předmětných pozemků se stal
stát.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 o. s. ř., a dovolací důvod shledávají podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky považují za
nesprávný výklad soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil, v tom
smyslu, že stát jim neplatně, resp. bez právního důvodu, odňal v padesátých
letech vlastnické právo k předmětným pozemkům a stal se v letech 1957 až 1960
fakticky jejich vlastníkem, protože je měl v držbě a dovolatelky se tedy měly
domáhat vydání pozemků v restitučním řízení. Dovolatelky totiž prokázaly, že
jejich právní předchůdci byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci
pozemků, pozemky byly projednány v dědickém řízení, a dovolatelky z nich řádně
platí daň. Nelze jim přičítat k tíži, že pozemky byly vedeny ve zjednodušené
evidenci s tím, že k nápravě tohoto stavu dojde při digitalizaci. Poté, co se
pokusily tento stav napravit, samy jsou sice zapsány v katastru nemovitostí
jako vlastnice, avšak současně se žalovaným formou duplicitního zápisu.
Odkázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09, dle kterého je
nepřípustné, aby vlastnické právo účastníků konajících v důvěře ve
veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, bylo mnoho let po
uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno jinými státními orgány
právě s odkazem na možnost v minulosti dosáhnout restituce.
Žalovaný ve svém vyjádření předně označil dovolání za nepřípustné a navrhl je
odmítnout. Tvrzení, že držba právních předchůdců dovolatelů nebyla přetržena a
dovolávání se dobré víry v evidenci katastru nemovitostí (měly být zapsány
celou dobu jako vlastníci předmětných pozemků) neodpovídá skutkovým zjištěním.
Opomíjejí totiž, že předmětné pozemky nebyly v řízení po zemřelém J. M.
projednány, nýbrž až v dědickém řízení po F. M. Žalovaný zpochybnil i dobrou
víru žalobkyň v to, že jsou oprávněnými vlastnicemi, neboť neprokázaly, že
vykonávaly držbu pozemků nepřetržitě, ani že s nimi nakládaly po celou dobu od
jejich přídělu jako s vlastními. Naopak jim byla držba v roce 1950 odňata.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro
dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval jeho
přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku je v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ustálena (srov. zejm. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo
1222/2001; obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
477/2005) v závěru, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl
a účel restitučního zákonodárství. Ti, kdo by byli podle restitučních předpisů
oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků
podle občanského zákoníku. V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že
restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát
v době před i po 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými
opatřeními podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je
k nim v poměru speciality. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu,
které zaniklo před více jak šedesáti lety, by byla narušena právní jistota
osob, které získaly věc od státu nebo od předchozího vlastníka.
V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (cit. výše)
Nejvyšší soud uvedl, že z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá,
že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu
obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali).
Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze
tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil
některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že lze
hledat řešení v obecném právním předpisu, chybí-li speciální úprava v zákoně
zvláštním. Tak tomu však v projednávané věci není. Nárok na restituci majetku,
který byl v rozhodném období státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván
restitučními předpisy. Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv
původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných
lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v
důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou
totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v
důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci).
Nejvyšší soud proto ve shodě s Ústavním soudem uzavírá, že oprávněná osoba,
jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže
domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou
určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř, mohla-li žádat vydání
věci podle předpisů restitučních.
Uvedené úvahy Nejvyšší soud potvrdil i v aktuálním rozsudku ze dne 20. 1. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1211/2015, v němž formuloval závěr, že východiskem pro řešení
duplicitních zápisů v katastru nemovitostí musí být posouzení specifických
skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely ztrátu
výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu,
že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy,
hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu
(správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen
vadami. Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v
rámci zákonných limitů daných restitučními předpisy dosáhly obnovení svých
vlastnických oprávnění, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada.
Jestliže však fyzická osoba jako osoba oprávněná v restituci nevyužila možnosti
dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti,
nemůže se nyní – v období již časově vzdáleném – oprávněně domáhat rozhodnutí o
existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu
vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně
dlouhá doba od realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní
třeba dát přednost právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či
nabyvatele nemovitostí od těchto subjektů (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010). Ani tvrzení dovolatelek, že jejich
právní předchůdci nepozbyli k pozemkům vlastnické právo, neboť zápis v katastru
svědčil a svědčí v jejich prospěch, není samo o sobě důvodem, jež by umožňoval
uplatnění práva podle obecného předpisu, neboť jde o případ podřaditelný
skutkové podstatě převzetí věci státem bez právního důvodu, kdy stát se ujal
držby předmětných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 2119/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3394/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 2007/2006). Jestliže předmětem řízení je odstranění duplicitního
zápisu v katastru nemovitostí a právní předchůdci dovolatelek svoje vlastnické
právo k předmětným nemovitostem formálně nepozbyli, mohli se svých nároků
domáhat jedině podle restitučních předpisů a nelze jim přiznat možnost
postupovat podle předpisů obecných.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že o případ obcházení restitučních předpisů
prosazením svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku se naopak
nejedná tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím
vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak s
ohledem faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí
domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3881/2014). V citovaném
usnesení se jednalo o situaci, kdy žalobce byl nositelem vlastnického práva k
pozemkům, jež nabyl na základě darovací smlouvy, jeho vlastnické právo ani
později nepřešlo na stát, žalobce byl jako vlastník zapsán v evidenci
nemovitostí, přičemž jeho vlastnictví stát dobrovolně uznal a nečinil je
sporným. V nyní projednávaném případě vyšlo najevo, že právní předchůdci si
byli vědomi odnětí pozemků státem v šedesátých letech minulého století, a tento
postup považovali za křivdu. Jelikož se stát chopil držby předmětných pozemků,
byli právní předchůdci dovolatelek s pozemky spjati toliko neodstraněným
evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům vykonávat
nemohli. Pochybnosti o vlastnickém právu byly navíc umocněny tím, že pozemky
byly následně zastavěny stavbou sportovního areálu. Za daných okolností nemohly
mít dovolatelky důvodné přesvědčení o zachování vlastnického práva.
V návaznosti na to je zřejmé, že je nepřípadný odkaz na nález Ústavního soudu
ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 260/2009, neboť zde jsou objektivní okolnosti
zpochybňujících vlastnické právo právních předchůdců dovolatelek a ty se proto
nemohou dovolávat důvěry v zápis ve veřejnoprávní evidenci. V důsledku toho, že
stát předmětné pozemky držel a hospodařil na nich, že pozemky byly zastavěny
sportovním areálem, jakož i nemožnosti vykonávání vlastnického práva, se
dovolatelky nemohly legitimně domnívat, že jsou vlastnicemi předmětných
pozemků; citovaný nález řešil případ, kdy byla založena dobrá víra stěžovatelů
jednajících v důvěře ve správnost aktů veřejné moci, a i z jiných skutečností
vyplývalo, že o vlastnictví stěžovatelů nebylo v rozhodné době žádných pochyb.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl v souladu s dlouhodobě
ustálenou judikaturou dovolací instance a ve věci není naplněno ani jedno z
hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného
dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto dovolání ve smyslu § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalovaný se vyjádřil k dovolání. Jde o odměnu advokáta v částce 3 100 Kč (§
6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhradu hotových
výdajů určenou paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 %
DPH z obou těchto částek tj. celkem o částku 4 114 Kč, kterou jsou žalobkyně
povinny zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu