Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Květná 171/11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2025 č. j. 9 To 145/2025-18 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. května 2025 č. j. 70 Nt 346/2025-5, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne, že proti stěžovatelce je vedeno trestní stíhání, mj. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelka požádala o přiznání bezplatné obhajoby. Poukazovala na to, že bylo rozhodnuto o jejím úpadku s povolením oddlužení, přičemž její věřitelé uplatnili pohledávky ve výši téměř 10 milionů korun, zatímco její nemovitý majetek je zatížen zástavními právy věřitelů a nadto zajištěn policejním orgánem. Uvedla, že má nízký příjem ze zaměstnání a nepravidelné přivýdělky. Prakticky veškeré její příjmy jsou spotřebovány na chod domácnosti, splátky oddlužení a plnění vyživovací povinnost vůči zletilému synovi, který je studentem 1. ročníku vysoké školy.
3. Městský soud v Brně stěžovatelčině žádosti napadeným usnesením nevyhověl, neboť stěžovatelka neosvědčila takovou finanční situaci, která jí nedovoluje alespoň ve významné části hradit náklady obhajoby. Její tvrzení zůstala vágní a neurčitá. Majetkovou podstatu tvoří majetek v hodnotě převyšující 13 milionů korun, zatímco věřitelé uplatnili pohledávky ve výši nedosahující 10 milionů. Přebytek ze zpeněžení majetkové podstaty bude vyplacen stěžovatelce. Obviněná je zaměstnaná a má pravidelný měsíční příjem. Stěžovatelka podala stížnost ke Krajskému soudu v Brně, který se ztotožnil s posouzením městského soudu, a proto stížnost napadeným usnesením zamítl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že trestní soudy rezignovaly na zjištění jejích současných finančních možností, nezabývaly se tvrzenými skutečnostmi o nepříznivých majetkových poměrech a rozhodnutí založily na spekulacích o budoucím vyplacení hyperochy, která vznikne ze zpeněžení zajištěného majetku v oddlužení. Svá rozhodnutí soudy dle stěžovatelky postavily na podmínkách, které směřují do budoucna a vůbec nemusí nastat. Nadto nepřípustně zohlednily hypotetický výnos z údajné trestné činnosti.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví zákon, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Touto zákonnou úpravou je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje také čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
7. Ústavní soud rozhodnutí trestních soudů o bezplatné obhajobě přezkoumává zdrženlivě. Úkolem Ústavního soudu není činnost trestních soudů nahrazovat či suplovat. Důvod k zásahu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jsou zatíženy zjevným logickým rozporem, případně jsou svévolné. Samo o sobě nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně [např. nálezy ze dne 1. 2. 2022
sp. zn. III. ÚS 3501/20
(N 12/110 SbNU 115), bod 15 a ze dne 3. 12. 2024
sp. zn. I. ÚS 2653/24
, bod 8, a další tam uvedená judikatura].
8. Nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného. Je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoli vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele. Pokud soudy spíše než na stav současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytknout, nejde o exces ani o libovůli (srov. opět nález
III. ÚS 3501/20
, bod 17).
9. V této věci trestní soudy vyšly z tvrzení stěžovatelky, že je zaměstnaná a má pravidelný měsíční příjem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že je plně pracovně způsobilá a v produktivním věku (52 let), nezmiňuje ani žádné zdravotní omezení, které by bránilo jejímu pracovnímu zařazení. Stěžovatelka nepředložila relevantní argumentaci, která by vylučovala její možnost výdělku. Stěžovatelka jen polemizuje s vyřčeným závěrem trestních soudů a staví Ústavní soud do pozice "další soudní instance", která mu však nepřísluší.
10. Klíčové je, že stěžovatelka trestním soudům nedoložila výši svých měsíčních výdajů, byť se snaží tvrdit opak. Byť mohla, nijak konkrétně neprokázala (např. výpisy z bankovního účtu) výši svých nutných výdajů.
11. V této věci do popředí vystupuje absence překážek bránících pracovnímu uplatnění stěžovatelky. Trestní soudy vyšly z teze, že člověk schopný práce a výdělku, které mu v budoucnu mohou zajistit možnost vlastní úhrady poskytnutých služeb, nemá zásadně nárok na bezplatnou obhajobu. Na tom nic neústavního není. Stěžovatelčiny nemovité věci jsou sice zajištěny policejním orgánem, dluhy stěžovatelky však nedosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (vůči obhájci) toliko prohlubována (opět nález
III. ÚS 3501/20
, bod 21).
12. Ústavní soud nicméně upozorňuje, že trestní soudy nesmí rozhodnutí založit na hypotetických výnosech z trestné činnosti stěžovatelky, neboť takové úvahy porušují princip presumpce neviny [srov. nález ze dne 8. 10. 2019
sp. zn. IV. ÚS 2590/19
(N 173/96 SbNU 206), bod 12]. V tomto ohledu naráží úvaha městského soudu v bodu 5 napadeného usnesení o milionových provizích stěžovatelky z trestné činnosti (což stručně zopakoval i krajský soud) na ústavní pravidlo presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Na tomto argumentu však napadená rozhodnutí nestojí, proto není důvod jen proto obě rozhodnutí zrušit.
13. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu