Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Kusákové, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, v substituci Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 2648/2017-509, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.
11. 2016 č. j. 23 Co 134/2014-473 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 8. 2013 č. j. 3 C 135/2009-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Stáj ENORM o. s., IČ: 265 50 822, se sídlem v Měšicích, Zámecká 250/11, bez právního zastoupení, a za účasti ENORM Consulting a. s., IČ: 281 64 971, se sídlem v Praze 9, Beranových 696, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Žalobkyně v civilním řízení uplatňovala nárok na vydání dvou specifikovaných koní, který uplatňovala jako jejich vlastník s tím, že koně zakoupila v Belgii, a přesto, že byla jejich vlastníkem, byly Vladimírem Treterou prodány druhé žalované.
Dne 6. 8. 2013 rozsudkem č. j. 3 C 135/2009-316 Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby 1) Stáj ENORM o. s (dále též "první žalovaná") a 2) ENORM Consulting a. s. (dále též "druhá žalovaná") společně a nerozdílně vydaly dva ve výroku specifikované koně, eventuálně zaplatily částky 13 000 EUR a 20 000 EUR (výrok I); okresní soud dále zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 35 695 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná oba koně získala na základě kupních smluv uzavřených s Vladimírem Treterou; tento vztah je podle okresního soudu vztahem mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, který se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, na který je třeba aplikovat § 446 obchodního zákoníku, dle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není oprávněn se zbožím nakládat za účelem prodeje.
Okresní soud se proto zabýval otázkou dobré víry druhé žalované jako kupující, a dospěl k závěru, že druhá žalovaná při koupi předmětných koní ničeho nezanedbala, neměla možnost se domnívat, že prodávající Vladimír Tretera nebyl vlastníkem, a proto je druhá žalovaná vlastníkem koní. Za této situace je tedy žaloba proti druhé žalované nedůvodná, a první žalovaná není ve věci pasivně legitimována.
Dne 29. 11. 2016 rozsudkem č. j. 23 Co 134/2014-473 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") - poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 1. 7. 2014 č. j. 23 Co 134/2014-383 byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 23 Co 134/2014-473 - k odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. 3 C 135/2009-316 ve výroku II změnil tak, že žalobkyni zavázal zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 254 400 Kč, a ve výroku I a II potvrdil a žalobkyni dále zavázal žalovaným nahradit náklady odvolacího řízení v částce 145 200 Kč. Krajský soud doplnil dokazování o výslech svědků a opět se zabýval tím, zda byla druhá žalovaná jakožto kupující v dobré víře ohledně toho, že byl Vladimír Tretera oprávněn převést vlastnické právo k předmětným koním.
Krajský soud uzavřel, že za daných okolností druhá žalovaná využila veškeré dostupné prostředky, aby se přesvědčila o oprávnění Vladimíra Tretery k převodu vlastnictví k předmětným koňům, a na druhou žalovanou tak dopadá ochrana zakotvená v § 446 obchodního zákoníku.
Dne 4. 10. 2017 usnesením č. j. 23 Cdo 2648/2017-509 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 23 Co 134/2014-473 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud neakceptoval námitku žalobkyně, že krajský soud pochybil v otázce posuzování dobré víry druhé žalované a že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Závěrem stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími civilních soudů všech tří stupňů došlo k podstatnému zásahu do jejích ústavně chráněných práv, a to při aplikaci § 446 obchodního zákoníku v dané věci. Obecné soudy podle stěžovatelky nerespektovaly zákonné a ústavní požadavky na způsob výkladu i přezkumu rozhodného stupně dobré víry nabyvatele věcí od nevlastníka a jejího prokazování, a nesprávnými právními závěry i závažnými prohřešky proti zásadě volného hodnocení důkazů řízení zatížily vadami, pro které je nezbytné tato rozhodnutí zrušit a poskytnout nový prostor pro důkladný přezkum rozhodných právních i skutkových otázek.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v polemice stěžovatelky se skutkovými a právními závěry civilních soudů všech stupňů, jež dospěly k závěru, že druhá žalovaná využila veškeré dostupné prostředky, aby se přesvědčila o oprávnění Vladimíra Tretery k převodu vlastnictví k předmětným koňům, v důsledku čehož na druhou žalovanou dopadá ochrana zakotvená v § 446 obchodního zákoníku. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, a nesprávnou aplikací § 446 obchodního zákoníku porušily základní právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7.
7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatelky byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud žalobu stěžovatelky zamítly, a Nejvyšší soud její dovolání odmítl, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu