I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 3 C
135/2009-316, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby
žalované 1) a 2) společně a nerozdílně vydaly belgického teplokrevníka jménem
Bocelli van Paemel, belgického teplokrevníka jménem Beldarlo van
t`Zuid-Pajottenland, a pro případ, že by žalované 1) a 2) nemohly žalobkyni
koně Bocelliho van Paemel vydat, aby žalobkyni zaplatily společně a nerozdílně
13 000 EUR, a pro případ, že by žalobkyni nemohly vydat koně Beldarlo van
t`Zuid-Pajottenland, aby žalobkyni zaplatily společně a nerozdílně 20 000 EUR,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z
následujícího skutkového stavu. Soud prvního stupně zjistil z kopie kupní smlouvy ze dne 1. září 2008,
že žalobkyně prodala uvedeného koně Bocelliho V. T. za 38 000 EUR. Ze
znaleckého posudku z oboru písmoznalectví bylo zjištěno, že nelze rozhodnout,
zda se v případě podpisu žalobkyně na této smlouvě se jedná o kopii padělku
beze snahy o nápodobu nebo o kopii pravého spontánního podpisu žalobkyně a
nelze prokázat, že by se jednalo o kopii jejího úmyslně komoleného podpisu. Znalec tedy nebyl schopen potvrdit ani vyvrátit, že by šlo ohledně podpisu
žalobkyně o padělek. Z kupní smlouvy mezi prodávajícím V. T. a kupující ENORM Consulting a. s. ze dne 2. září 2008 bylo zjištěno, že prodávající prodal kupující koně
Bocelliho za 38 000 EUR a že úhrada kupní ceny bude provedena zápočtem na
závazek prodávajícího vůči kupující ze smlouvy o prodeji podniku. Z kupní smlouvy ze dne 3. listopadu 2008 mezi prodávajícím V. T. a kupující
ENORM Consulting, a. s., bylo zjištěno, že prodávající prodal kupující koně
Beldarla za 981 000 Kč a že úhrada kupní ceny bude provedena zápočtem na
závazek prodávajícího vůči kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předložené smlouvy mezi
prodávajícím V. T. a kupující, žalovanou 2), jsou smlouvami uzavřenými mezi
podnikateli při podnikatelské činnosti, proto se řídí zákonem č. 513/1991 Sb.,
obchodním zákoníkem. Pro případ nabytí od nevlastníka se použije ustanovení §
446 obch. zák., podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy
prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl
vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není
vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Soud prvního stupně se zabýval otázkou dobré víry kupující – žalované 2). Vycházel především z výpovědi svědkyně K. K., která jednoznačně potvrdila, že
poté, co jí byl oznámen prodej koní ve prospěch žalované 2), tak žalobkyně se
následně obecně poptávala, jak se koním daří. Tedy bylo zřejmé, že
nevystupovala jako vlastník koní. Tomu odpovídá i výpověď svědků M. B., J. J. a
M. S., že se žalobkyně účastnila předvádění koní a kontraktačních jednání mezi
V. T. a žalovanou 2) a že jí tedy tyto skutečnosti musely být známy a že proti
tomu nic nenamítala. Totéž vyplývá i z potvrzení a výpovědi svědka Z. K., kdy
vyšetření koní bylo prováděno na žádost žalované 2) a žalobkyně tedy neměla
jiný reálný důvod pro tolerování takového postupu, než že věděla o prodeji koní
žalovanému. Zároveň žalobkyně nenechala koně zapsat do národní evidence, což
dle soudu prvního stupně implikuje závěr, že koně byli určeni k dalšímu
prodeji. Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 2)
při koupi koní ničeho nezanedbala, neboť neměla možnost se domnívat (na základě
národní evidence koní, provedených kontraktačních jednání a vyšetření koní), že
by V. T. nebyl vlastníkem předmětných koní.
Soud prvního stupně tedy dospěl k
závěru, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných koní, a to na základě kupních
smluv uzavřených s V. T. v režimu obchodního zákoníku podle § 443 a § 446 obch. zák. Soud prvního stupně proto žalobu vůči žalované 2) zamítl jako nedůvodnou. Stejně tak zamítl žalobu vůči žalované 1), jelikož pokud bylo zjištěno
vlastnictví žalované 2), není žalovaná 1) ve věci pasivně legitimována. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2014, č. j. 23 Co 134/2014-383, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku
256 160 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích I a III rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání
žalobkyně byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 3089/2015. Odvolací soud tedy o věci
podruhé rozhodl rozsudkem ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 23 Co 134/2014-473,
tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 254 400 Kč, ve
výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědků L. J., P. G. a M. S. Svědci
ve svých výpovědích uvedli, že jim bylo známo, že předmětné koně V. T. přivezl
pro M. S. – jednatele žalované 2); L. J. byla přítomna okamžiku, kdy byli koni
do areálu přivezení. Odvolací soud se opět zabýval tím, zda byla žalovaná 2)
jakožto kupující v dobré víře ohledně toho, že byl V. T. oprávněn převést
vlastnické právo k předmětným koním. Odvolací soud při posuzování dobré víry
žalované 2) vycházel ze specifik prostředí prodeje a chovu koní, v němž jsou
obchodní vztahy neformální, založené na kontaktech a doporučeních a důležitou
roli hraje osoba prodejce. Odvolací soud poukázal na to, že v daném případě
jednatel žalované 2) sám požádal V. T. o dovoz koně, vycházel z obecně známé
pověsti V. T. jako odborníka v této oblasti, a mohl tedy důvodně předpokládat,
že V. T. vůči němu bude vystupovat jako vlastník koní i zprostředkovatel
prodeje. Odvolací soud dále vycházel z toho, že žalobkyně se nechovala jako
vlastník předmětných koní (ať už se jednalo o vyšetření koní, registraci koní,
účast na závodech s uvedením žalované 2) jako vlastníka koní apod.) a žalovaná
2) tak neměla žádný důvod k vynaložení snahy k tomu, aby se dále přesvědčovala
o oprávnění V. T. k prodeji předmětných koní. Odvolací soud proto uzavřel, že za daných okolností žalovaná 2) využila veškeré
dostupné prostředky, aby se přesvědčila o oprávnění V. T. k převodu vlastnictví
k předmětným koňům, a na žalovanou 2) tak dopadá ochrana zakotvená v ustanovení
§ 446 obch. zák. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozovala z § 237 o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího
názoru závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dovolatelka předně namítala, že řízení před soudy prvního a druhého stupně je
postiženo procesními vadami, jež mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Dovolatelka dále namítala,
že odvolací soud se v otázce interpretace a aplikace § 446 obch. zák. odchýlil
nejen od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní
rozhodnutí dovolatelka poukázala, ale také se neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího soudu uvedeným ve zrušovacím rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 3089/2015. Podle názoru dovolatelky z doplněného dokazování nevyplývá,
že by žalovaná 2) vynaložila v rozhodné době potřebný stupeň opatrnosti při
koupi koní a odvolací soud se spokojil s tím, že M. S. jakožto statutární orgán
žalované 2) spoléhal na pověst V. T. jako odborníka na dovoz závodních koní. Dovolatelka následně zevrubně polemizovala nejen s právním posouzením věci
odvolacím soudem, ale také se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Dovolatelka rovněž namítala, že závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovaná 1)
není pasivně legitimována, není správný, neboť po dobu řízení jsou koně
ustájeny u žalované 1) a je tak na místě, aby vydávací povinnost byla uložena
společně a nerozdílně oběma žalovaným subjektům. Podle názoru dovolatelky se
odvolací soud vůbec nevypořádal s její argumentací k této otázce. Podle mínění dovolatelky se odvolací soud nikterak nevypořádal ani s její
závěrečnou argumentací uplatněnou v odvolacím řízení podáním ze dne 8. listopadu 2016 a dovolatelka celou tuto svoji argumentaci týkající se hodnocení
provedených důkazů zopakovala i v dovolání. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené
rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jestliže dovolatelka namítala, že odvolací soud pochybil při interpretaci a
aplikaci § 446 obch. zák. a v otázce posuzování dobré víry žalované 2) se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jí v tomto
přisvědčit.
Ustanovení § 446 obch. zák. upřednostňuje dobrou víru kupujícího před ochranou
vlastnického práva původního vlastníka, proto také toto ustanovení klade na
kupujícího přísné nároky v tom ohledu, že musí prokázat, že využil všechny
dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně
oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl při uzavírání
kupní smlouvy skutečně v dobré víře. Tento závěr vyplývá jak z judikatury
Nejvyššího soudu, tak i z judikatury Ústavního soudu (viz například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01; dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007 či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008 a další). Stejně tak dovolací soud uvedl ve svém předchozím zrušovacím rozsudku v řešené
věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo
3089/2015), že v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího pochybnosti,
je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu,
aby přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnické právo k
předmětné věci. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů po doplnění dokazování
vyplývá, že kupující se podařilo v řízení prokázat, že využila všech dostupných
prostředků k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající V. T. je oprávněn převést
vlastnické právo k předmětným koním. Odvolací soud totiž ve svém druhém rozsudku po předchozím zrušujícím rozhodnutí
Nejvyššího soudu doplnil dokazování a uzavřel, že za daných okolností žalovaná
2) jakožto kupující využila všechny dostupné prostředky, k tomu, aby se
přesvědčila o oprávnění V. T. k převodu vlastnictví k předmětným koním a dopadá
na ni tak ochrana zakotvená ustanovením § 446 obch. zák. Ze skutkových zjištění
soudů obou stupňů nevyplývají zásadní pochybnosti o tom, že žalovaná 2) byla
při koupi předmětných koní v dobré víře, že V. T. je k jejich prodeji oprávněn
(žalobkyně se dle skutkových zjištění soudu účastnila kontraktačních jednáních,
při nichž V. T. vystupoval jako vlastník předmětných koní, žalobkyně při nich
jako vlastník koní nevystupovala, nenechala koně zapsat do národní evidence a
další – viz výše). Odvolací soud tedy neměl důvod neaplikovat § 446 obch. zák. na řešený případ, neboť podmínky pro použití tohoto ustanovení vyplývající jak
ze zákona tak i z judikatury, byly v daném případě naplněny. Z výše citovaných
závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že závěr odvolacího
soudu o aplikaci § 446 obch. zák. je správný a odvolací soud se tak neodchýlil
se od citované judikatury. K dovolatelčiným námitkám ohledně skutkových závěrů soudů obou stupňů je třeba
uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy
obou stupňů, což vyplývá jednak z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného
prostředku, tak i z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Ani námitky
dovolatelky směřující proti skutkovým závěrům tedy nejsou způsobilé založit
přípustnost dovolání.
Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její
argumentací uvedenou v odvolání, jedná se o námitku vady řízení, která není
způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
přihlíží dovolací soud k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se
při interpretaci a aplikaci § 446 obch. zák. neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a ani další námitky dovolatelky nebyly způsobilé založit
přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř.
neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Kateřina
H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu