Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti sdělením Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26. dubna 2018 č. j. MSK 36890/2018 a ze dne 18. června 2018 č. j. MSK 69038/2018, za účasti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru územního plánování a stavebního řádu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Návrhem podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedeným sdělením Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se obrátila na účastníka řízení (dále též "krajský úřad") s podnětem k provedení přezkumného řízení podle § 156 odst. 2 ve spojení s hlavou IX části druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), ve věci územního souhlasu podle § 96 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), vydaného Městským úřadem Frýdlant nad Ostravicí, Odborem regionálního rozvoje a stavebního úřadu dne 17. 5. 2017 zn. MUFO 16012/2017, sp. zn. MUFO_S 2687/2017.
3. Krajský úřad napadeným sdělením ze dne 26. 4. 2018 č. j. MSK 36890/2018 stěžovatelce sdělil, že neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení ve věci výše uvedeného územního souhlasu.
4. Dne 3. 5. 2018 se stěžovatelka obrátila na krajský úřad s podnětem k přezkoumání zákonnosti výše uvedeného sdělení krajského úřadu ze dne 26. 4. 2018 č. j. MSK 36890/2018.
5. Krajský úřad napadeným sdělením ze dne 18. 6. 2018 č. j. MSK 69038/2018 stěžovatelce sdělil, že neshledává ve svém sdělení ze dne 26. 4. 2018 č. j. MSK 36890/2018 stěžovatelkou tvrzenou nezákonnost a nemá tedy důvod aplikovat postup podle § 156 správního řádu, pročež napadené sdělení zůstává v platnosti.
6. Stěžovatelka uvádí, že důvodem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že proti napadeným sdělením není možné podat odvolání ani žalobu ve správním soudnictví a nemá jinou možnost, než požádat o intervenci Ústavní soud. Dle stěžovatelky nejsou k dispozici žádné jiné formální a obvykle zákonem předvídané způsoby. Vzhledem k tomu, že dnem 18. 5. 2018 uplynula jednoroční objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení předmětného územního souhlasu, tak stěžovatelce bylo jako opomenuté dotčené osobě odepřeno procesní právo, na které je kladen velký důraz při přezkoumávání správních rozhodnutí i ze strany Ústavního soudu (např. nález ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 58/2000
(N 150/20 SbNU 65); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), což dle názoru stěžovatelky platí i pro územní souhlasy vydávané podle § 96 stavebního zákona. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tak stěžovatelka přesvědčena, že napadenými sděleními byla porušena její práva garantovaná Listinou.
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
8. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)].
9. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
10. Ústavní stížnost směřuje proti sdělením krajského úřadu, která třeba považovat za individuální správní akty vydané správním orgánem dle správního řádu. Ochranu práv, do nichž bylo zasaženo postupem správního orgánu, poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a to v obecné rovině typicky prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu či žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto procesních prostředků uplatnila, natož "vyčerpala", naopak z tvrzení stěžovatelky, že jinou možnost, než obrátit se s intervencí na Ústavní soud, nemá, lze předpokládat, že se tak nestalo. Skutečnost, že proti postupu správních orgánů je třeba před podáním ústavní stížnosti brojit cestou správního soudnictví, byla stěžovatelce sdělena již např. usneseními ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3829/18 , ze dne 31. 1. 2018 IV. ÚS 3319/17 či ze dne 7.
3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3975/17
. Domáhá-li se stěžovatelka ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, je nutno uvést, že Ústavní soud za něj považuje zpravidla jednorázový, protiprávní a současně protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Takový útok přitom nesmí být výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů, a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. V nyní souzené věci je však podstatné, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, tedy návrhem na vydání nálezu Ústavního soudu obsahujícího zákaz takového zásahu (srov. usnesení ze dne 16. 5. 1995 sp. zn. II. ÚS 62/95 ). Tato podmínka proto není splněna tam, kde se (tvrzenému) poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, což je v dané věci splněno možností podat žalobu ve správním soudnictví, jak bylo výše uvedeno.
11. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, když splnění podmínek § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledáno nebylo. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tento návrh Ústavní soud neshledal důvodným, a to jak podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tak podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nebyla procesně úspěšná a svůj návrh ani nikterak neodůvodnila.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj