Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 25 Cdo 807/2021-361, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2020 č. j. 19 Co 113/2020-306 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. února 2020 č. j. 7 C 282/2017-244, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 8. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici žalobou domáhal písemné omluvy a zaplacení částky 250 000 Kč jako peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou mu vedlejší účastnice měla způsobit výroky učiněnými v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 30 A 72/2016, v němž bylo na základě správní žaloby stěžovatele rozhodnuto o zrušení jejího rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 27. 6. 2016. Vedlejší účastnice měla na adresu stěžovatele v řízení uvést, že "zranění, která utrpěl ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, si způsobil sám" (dále jen "první výrok"), že "je psychicky nemocná osoba" (dále jen "druhý výrok") a že "byl umístěn na vězeňskou celu mezi kuřáky se svým souhlasem" (dále jen "třetí výrok").
Výroky dle stěžovatele směřovaly ke snížení jeho vážnosti v předmětném řízení a zasáhly do jeho cti. Dokumenty obsahující tyto výroky vedlejší účastnice údajně následně založila do spisu stěžovatele a zacházela s ním jako s problémovým vězněm.
3. O žalobě stěžovatele rozhodl Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem tak, že ji v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že tvrzené výroky nepředstavovaly zásah, který by byl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti stěžovatele, a není tak naplněn nezbytný předpoklad vzniku nároků z ochrany osobnosti podle § 82 občanského zákoníku a potažmo nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 občanského zákoníku.
První výrok nemohl zasáhnout osobnostní práva stěžovatele, neboť vedlejší účastnice toliko citovala ze závěrečné zprávy vyhotovené v návaznosti na vnitřní šetření, tato zpráva byla nadto stěžovateli známa a byla mezi důkazy v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 72/2016 zařazena na jeho návrh. Druhý výrok dle závěrů okresního soudu vedlejší účastnice v předmětném řízení vůbec neučinila. Třetí výrok od vedlejší účastnice zazněl, měl ale oporu v provedeném dokazování, a to především v záznamovém listu, v němž stěžovatel svým podpisem stvrdil souhlas s umístěním do kuřácké cely.
Okresní soud uzavřel, že předmětné výroky nemohly zasáhnout do cti a vážnosti stěžovatele ani nemohly mít nepříznivý vliv na jeho postavení v řízení, v němž krajský soud dne 25. 7. 2017 jeho správní žalobě vyhověl.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými i právními závěry okresního soudu a navrhl doplnit dokazování o nové důkazy ze spisu vedeného u Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") a z jiných spisů vedených u okresního soudu ve věcech, jež se týkají stěžovatele. Krajský soud však k provedení nově navržených důkazů nepřistoupil s odkazem na § 205a občanského soudního řádu, neboť navrhované důkazy existovaly již v průběhu řízení před okresním soudem, nadto musela být jejich existence stěžovateli známa a částečně není ani zřejmé, jak mají přispět k prokázání tvrzených zásahů do osobnostních práv.
Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, jenž podle jeho názoru provedl dokazování v rozsahu zcela dostačujícím, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zároveň zdůraznil nutnost zohlednit, že výroky tvořily součást procesní obrany žalované jako účastnice soudního řízení, a tudíž byla přirozená její snaha předkládat soudu tvrzení a argumentaci, jež jsou pro ni výhodnější. Byť není a priori vyloučeno, aby účastník řízení svými tvrzeními porušil osobnostní práva jiného účastníka, muselo by jít o excesivní vybočení z procesní role (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2010 sp. zn. Cpjn 13/2007). Taková situace však v daném případě nenastala. Vyjádření vedlejší účastnice v řízení o správní žalobě stěžovatele byla z pohledu procesní obrany přiměřená a souvisela s předmětem řízení. Krajský soud proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Ve věci nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel řádně a konkrétně nevymezil otázky, které dovolacímu soudu předkládá. Dovolací soud z obsahu dovolání dovodil, že stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že se při procesní obraně vedlejší účastnice nedopustila excesu a její vyjádření nebyla s to přivodit zásah do osobnostních práv stěžovatele.
Přitom však stěžovatel vychází ze skutkového stavu odlišného, než jak jej zjistily krajský soud a okresní soud. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy a došly na jejich základě k nesprávným skutkovým závěrům, ani že krajský soud pochybil, pokud nepřipustil stěžovatelem navržené nové důkazy. Dovolací soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu je logicky a srozumitelně odůvodněn a jeho závěry nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům nerespektování elementárních zásad občanského soudního řízení při dokazování. Tvrdí, že okresní soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo, ignoroval část provedených důkazů, nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti a dospěl ke skutkovým závěrům, jež jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Okresní soud zejména ignoroval obsah záznamového listu, jenž měl být pozměněn až po připojení jeho podpisu, a tudíž nemohl být oporou pro třetí výrok vedlejší účastnice, a dále opominul obsah lékařských zpráv, které měly dokazovat nepravdivost prvního výroku.
7. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud pochybil, když nepřipustil jeho důkazní návrhy k prokázání nepravdivosti prvního výroku vedlejší účastnice, zejména protokoly z jednání konaných před okresním soudem v prosinci roku 2019 a únoru roku 2020 v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 2015/2017. Stěžovatel konečně tvrdí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nerespektoval svoji judikaturu, čímž postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti práva a soudního rozhodování.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Postupu obecných soudů při dokazování nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Okresní soud se důkazními návrhy stěžovatele důkladně zabýval, provedl důkazy nezbytné pro rozhodnutí ve věci a své skutkové i právní závěry v rozsudku detailně odůvodnil. Co se týče důkazu záznamovým listem, na který stěžovatel poukazuje především, okresní soud ve svém rozsudku vyložil, proč nemá za prokázané tvrzení stěžovatele, že listinu v předloženém znění nepodepsal a tato musela být pozměněna až následně. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani ohledně namítaného opomenutí důkazu lékařskými zprávami, jimiž se okresní soud zabýval a uzavřel, že z objektivních nálezů není možné učinit závěr o cizím zavinění stěžovatelem udávaných zdravotních obtíží.
13. Nelze přisvědčit ani námitce, že krajský soud jednal v rozporu s požadavky na řádně vedené soudní řízení, když v odvolacím řízení nepřipustil nové důkazní návrhy stěžovatele. Jak se podává z odůvodnění rozsudku krajského soudu, tento soud odmítl dodatečné důkazy ze spisu vedeného u krajského státního zastupitelství s poukazem na § 205a občanského soudního řádu, neboť tyto existovaly již v době konání řízení před okresním soudem a jejich existence nadto byla evidentně stěžovateli tou dobou známa. Stejně se krajský soud vyjádřil i k nově navrhovaným důkazům ze spisů vedených u okresního soudu v dalších věcech týkajících se stěžovatele, jejichž provedení považoval za nadbytečné. Skutkový stav byl totiž spolehlivě zjištěn okresním soudem a není zřejmé, jak by tyto důkazy mohly přispět k jeho dalšímu objasnění.
14. Nelze souhlasit ani s argumentací stěžovatele stran nepředvídatelnosti postupu Nejvyššího soudu. Napadené usnesení se řádně vypořádalo s otázkou přípustnosti dovolání, přičemž závěry dovolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje.
15. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy, základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiných jeho ústavně zaručených základních práv či svobod.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu