Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Tomáše Adamce, Mgr. Jana Bendy, Mgr. Zbyňka Bidzinskiho, Ing. Luboše Dernera, Mgr. Michala Heldenburga, Mgr. Michala Horuty, Mgr. Tomáše Kauby, Mgr. Milana Kocourka, Ing. Jana Krále, Mgr. Jana Kulhánka, JUDr. Vlastislava Lexy, Ing. Jaroslava Macháčka, Ing. Filipa Pohančeníka, Ph.D., Mgr. Jaroslava Popílka, Mgr. Marka Součka, Mgr. Petra Strupka, Ing.
Vladimíra Šídy, Mgr. Jana Štimáka, JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., Ing. Lukáše Filipa, Tomáše Libenského a Mgr. Tomáše Svobody, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 362/2020-81 ze dne 19. června 2023, a s ní spojeném návrhu na vyslovení neústavnosti § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1.
března 2002, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva podle čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 4 ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně i ve spojení s čl. 14 Úmluvy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S ústavní stížností spojují návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, byl v rozporu s ústavním pořádkem.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že v průběhu dubna 2003 nastoupili stěžovatelé k výkonu základní vojenské služby, do které byli povolání na základě zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon). Tuto službu vykonávali všichni stěžovatelé přibližně po dobu jednoho roku, tedy až do okamžiku propuštění do zálohy. Na základě § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, bylo stěžovatelům měsíčně vypláceno služné ve výši od 500 Kč do 750 Kč, přičemž konkrétní výše služného se odvíjela od dosažené hodnosti vojáka.
3. Za období výkonu základní vojenské služby stěžovatelé nárokovali doplacení rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného. Tento nárok jim rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky č. j. 37/2008-1416 ze dne 9. prosince 2008 nebyl přiznán. Proti rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání k vedlejšímu účastníkovi. Po několika zrušujících rozsudcích správních soudů ministr obrany rozhodnutím č. j. MO 165845/2017-7542KM ze dne 24. srpna 2017 změnil rozhodnutí náčelníka generálního štábu a žádost stěžovatelů o dorovnání rozdílu mezi výší minimální mzdy a služného, vyplaceného jim jako vojákům základní služby za dobu skutečně vykonané vojenské služby, zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 6 Ad 27/2017-102 ze dne 22. října 2020 žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí ministra obrany zamítl.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku městského soudu jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný. Zabýval se tím, zda výkon základní vojenské služby naplňuje znaky závislé práce. Pak by měla stěžovatelům náležet adekvátní odměna za vykonanou práci. Souhlasil ale s městským soudem, že závislá práce a základní vojenská služba jsou vykonávány z odlišných důvodů. Závislá práce je primárně vykonávána za účelem zajištění obživy, zatímco primárním účelem výkonu základní vojenské služby je příprava k obraně státu. V tom Nejvyšší správní soud spatřuje podstatný rozdíl ve vzniku vztahů v rámci závislé práce, která je čistě konsenzuální, oproti vztahům základní vojenské služby, které jsou vztahy sui generis a mají veřejnoprávní a autoritativní charakter. Podpůrné využití zákoníku práce, a tak i čl. 28 Listiny, jsou tak podle Nejvyššího správního soudu vyloučeny.
6. Nejvyšší správní soud se věnoval i námitce srovnání výkonu vojáků základní vojenské služby s výkonem vojáků z povolání. Činnost vojáků z povolání je vykonávána jako služební poměr a jde tak o jistý druh závislé práce a z hlediska vojáků je jejím účelem zajištění obživy. Oproti činnosti vojáků základní vojenské služby je činnost vojáků z povolání vykonávána dlouhodobě a kontinuálně. To přispívá k potřebě takovou činnost řádně finančně ohodnotit. Nejvyšší správní soud tak nepovažuje srovnání za přiléhavé.
7. S městským soudem se Nejvyšší správní soud shodoval i v názoru na možné porušení práva na práci uvedeného v čl. 26 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatelů během jejich výkonu základní vojenské služby došlo k omezení možnosti získávat prostředky pro své životní potřeby prací a za výkon základní vojenské služby neobdrželi adekvátní kompenzaci. Názor Nejvyššího správního soudu je však takový, že zásah nebyl nepřiměřený. Šlo o zásah, který netrval nepřiměřeně dlouhou dobu a byl učiněn v mladém věku odvedenců, čímž byla šetřena jejich pracovní kariéra a rodinný život, které jsou v této době zpravidla ve své počáteční fázi. Zmíněného práva se lze navíc podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů.
8. Nejvyšší správní soud se domnívá, že stát není povinen poskytovat finanční náhradu za veškeré činnosti podle čl. 9 odst. 2 Listiny rovnoměrně, protože výše této náhrady bude záviset na účelu konkrétní činnosti. Služné v tomto případě plní primárně funkci alimentační, přičemž bude menšího rozsahu, a zbytek je zajištěn naturálním plněním a případně též nástroji systému sociálního zabezpečení. Stimulační a kompenzační funkce jsou u služného kompletně upozaděny.
9. Námitka, že výkonem základní vojenské služby bez náležité kompenzace, resp. bez zajištění minimálního standardu poskytování základních lidských potřeb, došlo k porušení jejich práva na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, je podle městského soudu i Nejvyššího správního soudu mylná. Dle zjištění městského soudu byli stěžovatelé během výkonu základní vojenské služby po celou dobu dostatečně materiálně zajištěni. Vedle nároku na služné bylo možné také čerpat podporu ze systému sociálního zabezpečení. Aby došlo k narušení lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, muselo by navíc být se stěžovateli zacházeno jako s objekty. K tomu však nedocházelo. Při nemožnosti plnění svých civilních závazků, a tedy i závazků vůči jiným osobám, nešlo o porušení lidské důstojnosti stěžovatelů, neboť stát není povinen hradit veškeré výdaje plynoucí z jejich občanského života. Od odvedenců se tak očekává, že se během výkonu základní vojenské služby musí uskromnit. K takovému výkladu došel městský soud a Nejvyšší správní soud interpretací čl. 30 odst. 2 Listiny.
10. Nejvyšší správní soud se v poslední řadě věnuje stěžovateli namítanému porušení zásady rovnosti. Dle jeho názoru nedošlo k diskriminaci stěžovatelů ve srovnání s jinými odvedenci, kteří však nebyli povoláni k výkonu základní vojenské služby. Věnuje se výkladu zákonného slovního spojení "podle potřeb ozbrojených sil" a následně dochází k závěru, že Armáda České republiky je sama schopna co nejlépe zhodnotit, co je momentální potřebou ozbrojených sil tak, aby mohly účinně vykonávat svou funkci obrany České republiky. Dále namítá, že výběr stěžovatelů byl do jisté míry dílem náhody a šlo o naplnění zcela neutrálního kritéria "potřeb ozbrojených sil". K porušení zásady rovnosti však nemohlo dojít ani ve srovnání s jinými osobami, jako jsou ustanovení opatrovníci, advokáti a další. Zde Nejvyšší správní soud shledal povahu jednotlivých činností vykonávanou těmito osobami jako odlišnou a stěžovatelé tak s nimi nebyli ve srovnatelném postavení.
11. Vůči napadenému rozhodnutí stěžovatelé v ústavní stížnosti formulují pět okruhů námitek. Jde o pojetí základní vojenské služby jako závislé práce, porušení principu proporcionality, porušení zásady rovnosti, porušení práva na zachování důstojnosti a porušení práva na práci podle čl. 26 odst. 3 Listiny.
12. Stěžovatelé rozporují názor Nejvyššího správního soudu, že vojenská služba je veřejnoprávním vztahem sui generis, neboť nevzniká na základě souhlasu vojáka základní vojenské služby a jejím účelem není zajištění obživy tohoto vojáka. Zmiňované prvky souhlasu, a tedy i dobrovolnosti a účelu zajištění obživy, nejsou přítomny ani u dalších činností vyjmenovaných v čl. 9 odst. 2 Listiny, jako je činnost advokátů, kteří jsou ustanoveni procesními opatrovníky [zde stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. září 2019 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.)], práce vykonávaná osobami ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo výkon pracovní povinnosti mediků a lékařů v době epidemie podle krizového zákona. Dále se též stěžovatelé domnívají, že podstata jimi porovnávaných veřejnoprávních vztahů je shodná a výkon základní vojenské služby tedy materiálně naplňuje znaky závislé práce pro stát. Stěžovatelé zde nalézají obdobné podstatné obsahové prvky jako je vztah nadřízenosti a podřízenosti, či odpovědnost za způsobenou škodu, a proto se domnívají, že jim mělo být za výkon vojenské základní služby poskytnuto plnění odpovídající pracovní zátěži a míře omezení jejich základních práv a svobod. Pokud takovouto kompenzací však mělo být služné, pak jeho výši považují stěžovatelé za protiústavní.
13. Dále stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu, že dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu šlo dosáhnout zajištění přípravy na obranu státu, jen pokud vojákům základní služby nebyla poskytována přiměřená kompenzace za výkon této služby. Služné činilo od 500 Kč do 750 Kč za každý měsíc a základní vojenská služba obsahově představovala výkon práce ve prospěch státu a ve větším rozsahu, než tomu bylo u vztahů založených pracovněprávními předpisy (toto tvrzení stěžovatelé demonstrují na příkladech možné délky služby v rámci směn). Takováto částka je s přihlédnutím k rozsahu práce ve zjevném nepoměru k odměně poskytované vojákům z povolání, ale i též pracovníkům podle pracovněprávních předpisů. Tato disproporcionalita se projevuje i ve skutečnosti, že na rozdíl od mnohých vojáků z povolání byli stěžovatelé hodnoceni výrazně nižší částkou, přestože, až na jednu výjimku, měli všichni vysokoškolské vzdělání a vykonávali vysoce kvalifikované práce. Jako rozporný s principem proporcionality vidí stěžovatelé i skutečnost, že jejich odměna byla nízká, ač nebyly dány výjimečně vnější okolnosti, jako je válečný stav, či špatná ekonomická situace, jež by bránily státu takovouto službu hradit. Naturální náležitosti ani náklady na zajištění zdravotní péče stěžovatelé nepovažují za přiměřenou kompenzaci, neboť ty byly obdobou plnění poskytovaných ze zákona zaměstnavatelem zaměstnancům i vojákům z povolání vedle odměny za práci.
14. Porušení zásady rovnosti stěžovatelé nespatřují v diskriminaci povoláním k vojenské službě, ale ve výši odměňování. Aniž by byl dán objektivní a rozumný důvod, osoby vykonávající základní vojenskou službu byly ohodnoceny výrazně nižší finanční částkou, než vojáci z povolání. Účel činnosti se však nelišil a zátěž obou skupin a tomu odpovídající míra omezení jejich základních práv a svobod byla minimálně obdobná, dle stěžovatelů u vojáků základní služby spíše vyšší. Dále vidí stěžovatelé porušení zásady rovnosti při srovnání s dalšími skupinami osob, které jsou povinny vykonávat činnosti podle čl. 9 odst. 2 Listiny. Vedle těchto dvou skupin osob je prolomení zásady rovnosti znatelné též při srovnání stěžovatelů ve vztahu k osobám, které podléhaly stejně jako stěžovatelé branné povinnosti, avšak nebyly povolány.
15. Předposledním okruhem námitek, kterému se stěžovatelé věnují, je porušení minimálního standardu důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny. Ten měl spočívat v nedostatečné míře zajištění jejich základních potřeb. Stěžovatelé nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem v tvrzení, že by zabezpečení poskytovanými naturálními náležitostmi bylo v tomto směru dostatečné. Tyto naturální náležitosti například nepokrývaly základní hygienické potřeby, nebylo plně zajištěno ošacení a proviantní předpisy nepočítaly se speciálními požadavky, jako je např. možnost stravování během noční služby. Ve většině případů nebylo vojákům hrazeno ani cestovné. Některým stěžovatelům vznikly povinnosti hradit nezbytné životní náklady spočívající v nákladech na bydlení, zaopatření manželek v době těhotenství, apod. Takovéto náklady nemohly být uhrazeny pouze ze služného. Ačkoliv často stěžovatelům vznikal nárok na příspěvek na bydlení, jeho výše byla naprosto zanedbatelná (přičemž z dalších dávek pak byli stěžovatelé, kteří byli bezdětní a nebyli ženatí, vyloučeni, s tím, že někteří nesplnili podmínky pro dávky, ač byli ženatí). Dále stěžovatelé kritizují restriktivní přístup Nejvyššího správního soudu k institutu důstojnosti. Tvrdí, že důstojnost nelze v poměrech 21. století v České republice zužovat pouze na posouzení toho, zda bylo s člověkem zacházeno jako s věcí. S Nejvyšším správním soudem též stěžovatelé nesouhlasí v názoru, že měli využít institutů sociálního zabezpečení. Dle stěžovatelů by takovéto jednání bylo nehospodárné a vedlo by k zahájení několika různých individuálních řízení, ve kterých by, stejně jako v tomto řízení, byli nuceni konstatovat nedostatečnost právní úpravy.
16. Konečně stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nebylo porušeno jejich právo podle čl. 26 odst. 3 Listiny. Ačkoliv Nejvyšší správní soud adekvátně poznamenává, že hospodářských, sociálních a kulturních práv se lze domáhat pouze v mezích zákonů, dle stěžovatelů to však neznamená, že by tyto zákony mohly popřít jejich existenci nebo realizaci. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé vykonávali v rámci základní vojenské služby práci pro stát, nebylo možné se po tuto dobu zabezpečit prostředky pro své životní potřeby jinou prací. Takováto skutečnost měla být kompenzována jiným finančním plněním, které však v tomto případě bylo svou výší zcela nepřiměřené hmotným potřebám osob vykonávajících základní vojenskou službu. Stěžovatelé se proto domnívají, že z hlediska testu racionality jde o zásah do jádra příslušného základního práva.
17. Podle stěžovatelů jsou dva možné výklady povahy služného. Má-li služné charakter obdobný například příplatku za vedení, obsahovala právní úprava rozhodná pro jejich věc neodůvodněnou mezeru, neboť jim nepříslušela žádná odměna za samotný výkon závislé práce v rámci vojenské služby. Mělo-li by být služné jedinou odměnou, která jim za tento výkon přísluší, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vyslovil, že § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, byl v rozporu s ústavním pořádkem.
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
21. Základním východiskem úvah Ústavního soudu je, že institut základní vojenské služby je souladný s ústavním pořádkem. To, zda bude Česká republika mít plně profesionální armádu, či bude pro zajištění své obranyschopnosti využívat rovněž povinnou základní vojenskou službu spojenou s následnou možností povolat již vycvičené vojáky ze zálohy do bojového nasazení, je politickým rozhodnutím zákonodárce, jehož přezkum Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Jedinou výjimkou, jež by mohla vést ke zpochybnění institutu základní vojenské služby, by byla nemožnost ji nahradit jinou službou v případě, že by jednotlivec uplatnil výhradu svědomí proti výkonu povinné vojenské služby (čl. 15 odst. 3 Listiny; srov. též rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bayatyan proti Arménii ze dne 7. července 2011, stížnost č. 23459/03). Česká právní úprava zahrnující možnost nahradit základní vojenskou službou však byla shledána Ústavním soudem souladnou s ústavním pořádkem [srov. k tomu nález sp. zn. IV. ÚS 18/98 ze dne 2. června 1999 (N 82/14 SbNU 181; 151/1999 Sb.)].
22. Žádný ze stěžovatelů ani netvrdil, že by mu zdravotní či etické důvody bránily vykonávat vojenskou službu. Tím, že vykonali základní vojenskou službu, stěžovatelé plnili svou právní povinnost vůči státu. V souladu s čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny přitom nemohlo jít o výkon nucené práce, přestože šlo o povinnou službu.
23. Politické rozhodnutí opustit systém povinné základní vojenské služby a plně profesionalizovat armádu nutně muselo zahrnovat stanovení konkrétního data, k němuž bude základní vojenská služba ukončena. Tato hranice, určená jakýmkoliv datem, může vést k pocitům nespravedlnosti, neboť minimální rozdíly mezi jednotlivci mohou vést k významným důsledkům pro jejich život. Z žáků jedné třídy střední školy tak mnohdy byli odvedeni jen někteří, ač mezi nimi a jejich spolužáky byl minimální věkový rozdíl. Podobné jevy nutně souvisí s tím, že se politická i právní situace mění a nová právní úprava může být pro konkrétní jednotlivce výhodnější či naopak méně výhodná než ta původní. Samotná skutečnost, že stěžovatelé byli mezi posledními, kteří základní vojenskou službu ještě museli vykonávat, nemá vliv na hodnocení, zda šlo o výkon ústavně souladné povinnosti.
24. Podobně skutečnost, že ze všech odvedených byli k výkonu základní vojenské služby povoláni právě stěžovatelé, byla věcí rozhodnutí vojenských orgánů a jejich posouzení aktuální potřeby doplnění ozbrojených sil. Navíc, jak plyne z rekapitulace kasační stížnosti stěžovatelů (bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), stěžovatelé již v kasační stížnosti nadále neuplatňovali argument, že by do jejich práv bylo zasaženo selektivním výběrem odvedených.
25. Účelem a smyslem povinné vojenské služby bylo připravovat se k obraně státu a osobně se účastnit plnění úkolů ozbrojených sil České republiky (§ 1 zákona č. 218/1999 Sb.). Za součást plnění úkolů ozbrojených sil a tedy i vojenské služby podle čl. 9 odst. 2 písm. b) Listiny Ústavní soud považuje veškeré činnosti, které armáda vykonává, včetně činností administrativní povahy (usnesení sp. zn. III. ÚS 194/94 ze dne 29. března 1995; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
26. Přípravu k obraně státu a plnění úkolů v ozbrojených silách nelze zužovat výlučně na trénink bojových činností. V rámci ozbrojených sil, a to i v případě válečného nasazení, je zapotřebí řady činností včetně těch, které svou povahou odpovídají civilním povoláním. Je přitom vhodné, aby tyto činnosti vykonávali ti, kteří pro ně mají kvalifikaci či profesně relevantní zkušenosti.
27. I v případě profesí jako je řidič nebo kuchař je třeba se seznámit s režimem vojenského útvaru i specifickou technikou. Jinými slovy, vojenský kuchař a kuchař v luxusní restauraci mají mnohé společné, ale je mezi nimi také řada relevantních odlišností, a proto je třeba trénink pro případné zapojení do ozbrojených sil v této roli.
28. Totéž platí i pro profese administrativní jako jsou účetní či právníci. I jejich činnost je v ozbrojených silách potřebná a bylo by jí zapotřebí i při aktivní obraně státu. I zde platí, že je třeba se náležitě seznámit s dokumenty a postupy používanými při výkonu těchto činností, k čemuž může sloužit základní vojenská služba. Proto i výkonem těch činností, jimiž byli pověřeni stěžovatelé, byl naplňován účel a smysl základní vojenské služby.
29. Naopak výkon činností prováděných nad rámec povinností uložených vojákům základní vojenské služby by již nenaplňoval účel a smysl základní vojenské služby a vojáci by v takovém případě měli nárok na odměnu, respektive vydání bezdůvodného obohacení. Takový nárok by však bylo třeba uplatňovat přímo po takové osobě, v jejíž prospěch byly práce konány. Stěžovatelé však netvrdili, že by při výkonu základní vojenské služby konali i takové činnosti.
30. Šlo-li o vojenské činnosti (mezi něž z výše uvedených důvodů patří i činnosti administrativní včetně činností právníků), je nerozhodné, jaké konkrétní činnosti stěžovatelé vykonávali. Přestože některé činnosti (jako například jízda v tanku či cvičné střelby) jsou vzdálenější aktivitám vykonávaným stěžovateli v civilních povoláních než právní a obdobné činnosti, jež převážně prováděli při výkonu základní vojenské služby, platí, že vždy šlo v širším slova smyslu o vojenskou činnost, jíž byl naplňován účel a smysl základní vojenské služby.
31. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že by existence základní vojenské služby či podmínky, v nichž ji stěžovatelé vykonávali, představovala zásah do lidské důstojnosti stěžovatelů. Případné konkrétní excesy, jež by se mohly dotýkat důstojnosti stěžovatelů (jako například šikana v průběhu výkonu základní vojenské služby), bylo možno řešit jiným způsobem než v rámci řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku. Stěžovatelé téma důstojnosti akcentují pouze ve vztahu k odměně, jež jim dle jejich názoru měla být poskytována.
32. Stěžovatelé tvrdí, že jim náleží odměna vypočtená jako rozdíl mezi vyplaceným služným a minimální mzdou. Tento výpočet však nezohledňuje, že na rozdíl od zaměstnanců stěžovatelé jako vojáci základní vojenské služby měli k dispozici rovněž naturální náležitosti podle § 84 zákona č. 220/1999 Sb. Tyto proviantní, výstrojní, přepravní a ubytovací náležitosti přitom odpovídají nákladům, které by stěžovatelé jako zaměstnanci museli nést sami.
33. Stěžovatelé staví svou věc tak, že jimi požadovaná odměna jim náleží proto, že při výkonu základní vojenské služby vykonávali činnosti, jež odpovídaly jejich civilním profesím, ač ve skutečnosti není mezi vojáky základní vojenské služby vykonávajícími různé vojenské činnosti ústavně relevantní rozdíl. Pro některé vojáky navíc může být spíše výhodou, že mohli při výkonu základní vojenské služby vykonávat činnosti odpovídající jejich civilní profesi, čímž byl zmenšen dopad "roční nucené přestávky" na jejich kariéru.
34. Aby mohli stěžovatelé se svými argumenty uspět, muselo by platit, že všem vojákům základní vojenské služby náležela po dobu jejího výkonu odměna za práci vykonávanou pro stát. Jak bude však dále vyloženo, takové právo z ústavního pořádku nevyplývá. O odměně či kompenzaci by bylo možno uvažovat pouze ve specifických individuálních situacích jako například při zjevném excesu nebo zásahu do lidské důstojnosti, o nichž bylo pojednáno výše. Žádná taková výjimečná okolnost však ve věci nynějších stěžovatelů dána nebyla.
35. Hodnocení Nejvyššího správního soudu, že výkon základní vojenské služby není výkonem závislé práce, nýbrž veřejnoprávním vztahem sui generis, proto z ústavního hlediska obstojí.
36. Stěžovatelé argumentovali rovněž srovnáním své situace s jinými činnostmi odpovídajícími výjimkám z pojmu nucené práce vypočteným v čl. 9 odst. 2 Listiny. Konkrétně uváděli činnost advokátů vykonávajících funkci opatrovníka, práce odsouzených ve výkonu trestu či pracovní povinnost lékařů a mediků během epidemie. Z toho, že za tyto aktivity přísluší odměna či kompenzace, dovozovali, že odměna náleží i jim. Uvedené činnosti však nelze bez dalšího srovnávat s výkonem základní vojenské služby.
37. Předně neplatí, že by vždy bylo nutné činnosti spadající pod výjimky v čl. 9 odst. 2 Listiny kompenzovat, jak naznačuje argumentace stěžovatelů. Pod výjimku zakotvenou v čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny v minulosti Ústavní soud podřadil i povinnost vlastníka nemovitosti odklízet sníh z přilehlého chodníku, ač nebyl vlastníkem tohoto chodníku, a za tuto činnost mu nenáležela žádná odměna či kompenzace (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/06 ze dne 3. ledna 2007). Stejně tak právní řád nepočítá s odměnou například ani při plnění povinnosti k ochraně jiných (§ 2900 či 2901 občanského zákoníku). Při posuzování, zda má za určitou činnost být poskytnuta odměna či kompenzace, není rozhodné to, že jde o výkon povinnosti (tedy že ten, kdo činnost vykonává, tak nečiní dobrovolně), nýbrž intenzita zásahu, délka trvání a míra omezení svobody a rovněž účel omezení (tedy zda výkon příslušné činnosti není nezbytný k dosažení legitimního cíle).
38. Činnosti uváděné stěžovateli jsou potom v relevantních ohledech odlišné od výkonu základní vojenské služby.
39. Jak již vyložil Nejvyšší správní soud (bod 42 napadeného rozsudku), u různých činností vypočtených v čl. 9 odst. 2 Listiny jsou zdůrazněny různé funkce náhrady, která je příslušným osobám vyplácena. U odsouzených dominuje důraz na resocializaci (v tomto směru srov. rovněž recentní nález Spolkového ústavního soudu sp. zn. 2 BvR 166/16, 2 BvR 1683/17 ze dne 20. června 2023). Vězni by měli být učeni schopnosti a vůli vést zodpovědný život. V budoucnu by měli být schopni prosadit se v podmínkách svobodné společnosti, aniž by porušovali zákon, chopit se příležitostí, které taková společnost nabízí, a vyrovnat se s jejími riziky.
40. Ohledně advokátů vykonávajících funkci opatrovníka již Nejvyšší správní soud vyložil (bod 50 odůvodnění napadeného rozsudku), že právní řád zde akcentuje primárně kompenzační a stimulační funkce, mimo jiné s cílem vyrovnat postavení různých osob, jejichž zájmy advokáti hájí, ať už jako opatrovníci či jako zástupci. Obdobně smyslem pracovní povinnosti lékařů a mediků během epidemie je zajistit odpovídající zdravotní péči jednotlivcům, kteří ji potřebují. Na tuto situaci lze tak analogicky vztáhnout argumenty týkající se advokátů vykonávajících funkci opatrovníka.
41. Povaha základní vojenské služby ani její srovnání s jinými činnostmi podřazovanými čl. 9 odst. 2 Listiny nesvědčí pro závěr, že by mělo jít o činnost, která má být honorována srovnatelně s činností vykonávanou v pracovním poměru. Ani srovnání vojáků základní služby s vojáky z povolání se nejeví Ústavnímu soudu jako argument, jenž by měl odůvodnit nárok na srovnatelnou odměnu.
42. Stěžovatelům lze přisvědčit, že služební poměr vojáka z povolání může fakticky trvat i kratší dobu, než stěžovatelé vykonávali základní vojenskou službu. Účel a smysl služby vojáků z povolání, kteří mají ve spolupráci s vojáky jiných členských států NATO zabezpečovat obranu státu, však obvykle vyžaduje, aby tito vojáci vykonávali svou službu po delší dobu. K tomu slouží vedle jiných opatření poskytování odměny, která bude na pracovním trhu konkurenceschopná. Naproti tomu u vojáků základní služby nebyl nikdy výkon jejich služby koncipován jako zdroj jejich obživy. Smyslem základní vojenské služby bylo využít omezený čas k výcviku a přípravě vojáků na možné budoucí nasazení při povolání ze zálohy.
43. Stěžovatelům lze přisvědčit, že po dobu výkonu základní vojenské služby si nemohli bez své viny opatřovat prostředky pro své životní potřeby prací, a proto měli právo na přiměřené hmotné zabezpečení ze strany státu podle čl. 26 odst. 3 Listiny. Tímto hmotným zabezpečením ovšem nebyla výlučně výplata služného. Je třeba zohlednit rovněž materiální zabezpečení (naturální náležitosti podle § 84 a násl. zákona č. 220/1999 Sb.) poskytované vojákům a rovněž možnost žádat o dávky sociální pomoci. Samotná skutečnost, že by bylo nutno o dávky žádat "zvlášť", jak argumentují stěžovatelé, neznamená, že by nešlo o způsob, jak získat přiměřené hmotné zabezpečení. Jak správně poznamenal Nejvyšší správní soud (bod 40 odůvodnění napadeného rozsudku), práva podle čl. 26 odst. 3 Listiny se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákona. Z hlediska testu racionality používaného pro práva vypočtená v čl. 41 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 54/10 ze dne 24. dubna 2012 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), bod 48 a násl. odůvodnění] se nejeví, že by nutnost žádat o dávky sociální pomoci představovala zásah do samotné podstaty základního práva, jak tvrdí stěžovatelé, či že by opatření nesledovalo legitimní cíl či bylo zjevně iracionální. Skutečnost, že stěžovatelé této možnosti nevyužili a soustředili se na litigaci směřující k doplacení rozdílu mezi služným a minimální mzdou, nemá za následek nutnost veřejné moci poskytovat přiměřené hmotné zabezpečení výlučně tou formou, jaké se dožadují stěžovatelé.
44. Ústavní soud se zabýval rovněž tím, jak byla v rozhodné době situace vojáků základní vojenské služby upravena v jiných státech srovnatelných s Českou republikou. Všechny státy, které původně byly stranami tzv. Varšavské smlouvy a následně vstoupily do Rady Evropy, měly v 90. letech 20. století povinnou základní vojenskou službu, od níž postupně upustily a přešly k plně profesionální armádě. V době existence základní vojenské služby výše služného či jemu obdobné částky představovala zlomek služného vojáků z povolání a byla pod úrovní minimální mzdy (a to mnohdy i řádově). Obdobné námitky, jaké předkládají stěžovatelé, dosud nebyly předmětem rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Z uvedeného Ústavní soud usuzuje, že situace vojáků základní vojenské služby byla v obecné rovině společensky akceptována.
45. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
46. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (respektive návrh na vyslovení, že již zrušený právní předpis, jehož má být použito při řešení věci, byl rozporný s ústavním pořádkem) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Potom platí, že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. října 1995 (U 22/4 SbNU 351)]. V posuzované věci navíc Ústavní soud nedospěl k závěru, že by stěžovatelé vykonávali závislou práci, za niž by jim náležela odměna. Proto by ani posuzování ústavnosti předmětného ustanovení právního předpisu nemělo žádný význam pro rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatelů. Z těchto důvodů Ústavní soud návrh na vyslovení neústavnosti § 76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění účinném od 1. března 2002, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu