Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kaštilové, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 22 Cdo 1251/2024-446, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023 č. j. 21 Co 164/2023-412 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. června 2023 č. j. 8 C 11/2021-377, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, a Kateřiny Jakobcové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž došlo k porušení čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice podala proti stěžovatelce žalobu na určení vlastnického práva k pozemku. Tvrdila, že vlastnicí sporného pozemku je ve skutečnosti ona, nikoli stěžovatelka, které svědčilo vlastnické právo dle katastru nemovitostí. V minulosti totiž došlo k chybě při zakreslování hranice pozemků, geometrický plán z roku 1941 byl špatně zanesen do katastrálních map. Evidovaná hranice tak nesmyslně nenavazovala na přilehlý pozemek vedlejší účastnice, kde stojí její stavba. Skutečné umístění oplocení ale nebylo na hranici podle katastrální mapy, naopak vedlo v přirozené hranici v terénu, a to už za doby předchozí vlastnice, tj. právní předchůdkyně vedlejší účastnice. Sporný pozemek proto vedlejší účastnice vydržela. V roce 2017 ale stěžovatelka oplocení svévolně odstranila a postavila plot nový, už ne v přirozené hranici, kudy plot dosud vedl, nýbrž dle katastrální mapy s "vykousnutím" části pozemku vedlejší účastnice.
3. Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí sporného pozemku. Vedlejší účastnice nepřetržitě držela a užívala sporný pozemek jako součást zahrady. Původní plot zohlednil geometrický plán z roku 1941, tudíž i smysluplné hranice v terénu. Vedlejší účastnice splnila všechny podmínky pro vydržení sporného pozemku, současně měla naléhavý právní zájem potřebný k určovací žalobě. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že stěžovatelka se v minulosti nebránila podobné úpravě hranic svého pozemku z opačné, severní strany, kde kvůli stejné úřední chybě bylo v katastru evidováno nepřirozené "vykrojení" části jejího pozemku. Tato úprava byla pro ní výhodná, neboť se hranice opravovaly v její prospěch. Nyní, kdy šlo o úbytek z druhé strany, se obdobnému postupu bránila.
4. Proti rozsudku se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Připomněl, že pokud se nabyvatel nemovitosti ujme držby části parcely, kterou nekoupil, nemusí tím nutně přijít o dobrou víru, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek, kterým se pak omluvitelný omyl nabyvatele posuzuje, je i poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku. Judikatura toleruje rozdíl ve výši až do 50 %, výjimečně i více, vždy dle okolností. V nynějším případě byl tento rozdíl 6,2 %, tedy v terénu nerozeznatelný. Dobrá víra vedlejší účastnice tak ani z tohoto pohledu narušena nebyla.
5. Rovněž dovolání stěžovatelky nebylo úspěšné. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl, neboť závěry krajského soudu jsou v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje argumenty, které předkládala obecným soudům. Opět vznáší námitky proti dobré víře vedlejší účastnice při vydržení sporného pozemku. Neexistuje dle ní žádný spravedlivý důvod, aby vedlejší účastnice na její úkor nabyla pozemek o výměře 545 m2, neboť koupila pozemek o výměře jen 511 m2. Kupuje-li někdo pozemek, tak se při zachování obvyklé opatrnosti seznámí s jeho výměrou. Hlavní námitka stěžovatelky pak směřuje do provedeného dokazování. Okresní soud vedl důkazy pouze ke zjišťování hranice stanovené geometrickým plánem z roku 1941, nezjistil ale, zda původní oplocení tuto hranici opravdu sledovalo.
Sporný pozemek byl nově zakreslen a přiznán vedlejší účastnici právě v hranicích plánu z roku 1941. Pokud ale vedlejší účastnice užívala tento pozemek jen v trochu jiných hranicích, rozhodnutí obecných soudů zasahují do vlastnického práva stěžovatelky. Konečně stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. V průběhu nalézacího řízení vzala vedlejší účastnice zpět dva své návrhy, její vinou tak bylo řízení o těchto nárocích zastaveno. Soudy nezohlednily sankční povahu náhrady nákladů řízení.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není "čtvrtou instancí", která by posuzovala skutková nebo právní pochybení obecných soudů. Ústavní soud kontroluje dodržení ústavněprávních principů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17)].
9. Velká část námitek stěžovatelky směřuje do oblasti dokazování. Je však namístě připomenout, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy [srov. nález ze dne 1. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02
(N 146/38 SbNU 159)].
10. Zásah Ústavního soudu není v této věci opodstatněný. Námitky, které stěžovatelka zdejšímu soudu předkládá, se prakticky neliší od těch, které vznášela před obecnými soudy. Ty se s nimi náležitě vypořádaly, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Co se týče údajného nedostatku dobré víry vedlejší účastnice při vydržení pozemku, k té se vyjádřil jasně jak odvolací soud (body 16, 17 a 23 až 30 rozsudku krajského soudu), tak dovolací soud (body 12 až 14 usnesení Nejvyššího soudu). Není rovněž pravda, že by okresní soud neprovedl dokazování ve vztahu k původnímu oplocení, které určilo hranice sporného pozemku (viz bod 27 rozsudku okresního soudu). I krajský soud v bodě 22 rozsudku potvrdil, že bylo fotodokumentací i místním šetřením prokázáno, kudy původní plot vedl.
11. K námitce chybně stanovené náhrady nákladů řízení Ústavní soud nemá, co by dodal nového. Krajský soud v bodě 33 rozsudku stěžovatelce náležitě vysvětlil, a to včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu, proč i tento výrok okresního soudu potvrdil.
12. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu