USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně K. J., zastoupené JUDr. Ing. Věrou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované H. K., zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 11/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 164/2023-412, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vytyčeného geometrickým plánem č. 487-113/2021 vyhotoveným Ing. Milanem Přikrylem (dále jen „geometrický plán“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 8 C 11/2021-377, žalobě vyhověl (výrok I) s tím, že geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 164/2023-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Podstata věci: Žalobkyně je mj. vlastnicí pozemku parc. č. XY k. ú. XY, který sousedí s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalované. Hranice mezi pozemkem žalobkyně a žalované je mezi účastnicemi subjektivně sporná. Nejpozději v roce 2018 si žalovaná pozemek parc. č. XY při hranici s pozemkem parc. č. XY oplotila podle stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Následně vyšlo najevo, že již v roce 1942 došlo při záznamu geometrického plánu č. j. 117/1941 do mapy pozemkového katastru k chybě a tato chyba byla dále přebírána do dalších mapových děl. Protože chybu nebylo možné napravit ve správním řízení (dle rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 55 A 29/2019-61), domáhala se žalobkyně žalobou určení vlastnického práva ke spornému pozemku parc. č. XY o výměře 34m2 (dále jen „sporný pozemek“), který byl vytyčen geometrickým plánem č. 487-113/2021 vyhotoveným Ing. Milanem Přikrylem tak, že sporný pozemek byl oddělen z pozemku parc. č. XY. Soudy žalobu posuzovaly podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žalobkyně má právní zájem na určení vlastnického práva. Soudy zjistily, že právní předchůdkyně žalobkyně (resp. žalobkyně a jejího manžela) vlastnila pozemek parc. č. XY od roku 2004, kdy jej nabyla na základě dědického usnesení. V roce 2007 převedla vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na žalobkyni a jejího manžela, přičemž na základě dohody manželů ohledně vypořádání společného jmění v roce 2018 se žalobkyně stala jedinou vlastnicí pozemku parc. č. XY. Po celou dobu byl pozemek parc. č. XY uvedenými osobami držen včetně sporného pozemku. Dále soudy dospěly k tomu, že vzhledem k rozepřím mezi žalobkyní a žalovanou, které započaly dříve než v roce 2017, avšak nejdříve v roce 2015, nemohla žalobkyně sama (bez započtení vydržecí doby své předchůdkyně) pozemek vydržet. Soudy tak pro účely vydržení vlastnického práva žalobkyní započetly též vydržecí dobu její právní předchůdkyně (resp. právní předchůdkyně žalobkyně a jejího manžela), plynoucí od roku 2004.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla, že žalobkyně musela mít znalost ohledně skutečné výměry pozemku, neboť měla postupovat s obvyklou opatrností, přičemž přístup k údajům v katastru je snadný. Žalobkyně tedy nemohla být v dobré víře. K tomu poukázala např. na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2812/2012, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, či ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010. Kromě absence dobré víry pak žalobkyni nesvědčí ani dostatečně dlouhá doba držby pozemku. Žalobkyně nabyla sporný pozemek spolu s manželem dne 29. 5. 2007 a k údajně neoprávněnému zásahu došlo dne 23. 8. 2016, kdy žalobkyně byla přítomna při vytyčení pozemku žalované. Žalobkyně rovněž pozemek neužívala, neboť fakticky žila jinde. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom také nebyla oprávněnou držitelkou. Dále žalovaná rozporovala skutkové závěry soudů ohledně oplocení pozemku, především skutečnosti zjištěné svědeckou výpovědí právní předchůdkyně žalobkyně, závěry místního šetření, či hodnocení listinných důkazů (především trhové smlouvy ze dne 8. 9. 1942). Nakonec žalovaná považovala za nesprávný a nespravedlivý výrok rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
6. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že – vázán ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacím důvodem – danou věc přezkoumal toliko v intencích dovolacích námitek. Dovolací soud se proto mohl zabývat pouze těmi námitkami, které dovolatelka uplatnila v dovolání, jak uvedeno níže.
11. Žalovaná v první řadě napadala hodnocení dobré víry žalobkyně při držbě sporného pozemku. Důvodem vyloučení dobré víry měla být možnost seznámit se se skutečnou výměrou nabytého pozemku.
12. Hodnocením dobré víry při posuzování oprávněné držby ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se dovolací soud v kontextu výměry drženého pozemku již zabýval. V rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 (dostupném stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), vyslovil závěr, že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného či dokonce více. Poměr ploch je přitom jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98).
13. Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytyčení jeho hranice (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
14. Odvolací soud pod bodem 27 napadeného rozhodnutí uzavřel: „Při porovnávání poměru výměry sporného pozemku s celkovou výměrou kupovaných pozemků (tedy 34 m2 ku 545 m2), je rozdíl ve výměře (tedy 6,2 %) v terénu nerozeznatelný, když žalobkyně a její bývalý manžel vnímali v době koupě výměru celého pozemku, jimi od toho okamžiku užívaného, a to v rozsahu ohraničeného původní plotem.“ I na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v omluvitelném omylu (bod 30 napadeného rozhodnutí). Tento závěr odvolacího soudu není rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu stran poměru ploch nabytého a drženého pozemku, jakož i absentující povinnosti přeměřovat pozemek dle katastrální hranice. Pro úplnost lze dodat, že napadený rozsudek není rozporný ani s rozhodnutími uvedenými žalovanou v dovolání, přestože žalovaná neuvedla, v jakých závěrech by se měl odvolací soud od odkazovaných rozhodnutí odchýlit.
15. Ve vztahu k oprávněné držbě právní předchůdkyně pro účely možného zápočtu vydržecí doby žalobkyně dovolatelka přípustnost dovolání nikterak nevymezuje. Přesto lze uzavřít, že výše uvedené závěry se uplatní i ve vztahu k ní, neboť právní předchůdkyně žalobkyně, jejíž držbu soudy pro účely vydržení sporného pozemku žalobkyni započetly, zdědila pozemek po svých rodičích a ujala se jeho držby v hranicích jeho dlouhodobého užívání, a nelze tedy dospět k závěru, který by oprávněnou držbu právní předchůdkyně žalobkyně vyloučil.
16. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
17. Co se tedy týče námitek žalované ohledně hodnocení jednotlivých důkazů, pak dovolací soud konstatuje, že námitky do zjištěného skutkového stavu, případně námitky týkající se hodnocení dokazování nalézacími soudy, nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
18. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Otázky týkající se výroku o nákladech řízení jsou tak vyloučeny z dovolacího přezkumu. Dovolání žalované je proto v tomto rozsahu objektivně nepřípustné.
19. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu