Nejvyšší soud Usnesení občanské

22 Cdo 2812/2012

ze dne 2014-03-19
ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2812.2012.1

22 Cdo 2812/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně V. Š., M., zastoupené JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se

sídlem v Brně, Jakubské náměstí 2, proti žalovanému městu Mikulov, IČO:

00283347, se sídlem úřadu v Mikulově, Náměstí 1, o určení vlastnictví, vedené u

Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 220/2006, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2011, č. j. 14 Co 378/2010-156,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.

dubna 2010, č. j. 4 C 220/2006-104, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je

vlastnicí pozemků parc. č. 836 a parc. č. 855/1, zapsaných na LV č. 10001 pro

obec M. a katastrální území M. n. M. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6.

října 2011, č. j. 14 Co 378/2010-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen

tak, že žaloba na určení, že pozemky parc. č. 836 a parc. č. 855/1, zapsané na

LV č. 10001 pro obec M. a katastrální území M. n. M., tvořily ke dni 25. 2.

2002 součást společného jmění žalobkyně a jejího manžela F. Š., M., zemřelého

25. 2. 2002, se zamítá. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou

stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a

uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo

podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost

odkazuje.

Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.

12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné.

V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným

dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží

[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný

pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně

nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo

1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen

„Soubor“ – č. C 1068). Pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra

byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré

víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se

zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002,

sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, Soubor č. C 1399). „Nejde-li o naprosto podstatné

překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé

opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí držby

plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004). Protože v

daném případě šlo o překročení trojnásobné, nezbývá než konstatovat, že

rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a tím, že žalobkyně s ohledem na výsledek

řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a úspěšnému žalovanému v dovolacím

řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2014

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu