Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. A. E., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem AK se sídlem Kateřinská 522/21, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008 sp. zn. 8 Tdo 678/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2007 sp. zn. 1 To 45/2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2007 čj. 52 T 6/2003-1906 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, ač skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s právním posouzením. Namítá, že použitá právní kvalifikace je chybná, neboť peněžní hodnoty, za jejichž zpronevěru byl odsouzen, mu nebyly svěřeny a dle trestního zákona účinného v inkriminované době (i dle judikatury a právní teorie) peníze na účtu nebyly věci v právním slova smyslu, nemohlo se tedy jednat o zpronevěru cizí věci, čímž se dovolací soud nezabýval. V jeho věci nedošlo k respektování principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - ultima ratio.
Dle stěžovatele k porušení jeho práva na obhajobu mělo dojít tím, že nemohl reagovat na změnu právní kvalifikace a nalézací soud pochybil tím, že skutkový stav vyvodil i z výpovědí dvou původně spoluobžalovaných a odvolací soud, ač nezákonnost tohoto postupu konstatoval, nevyvodil z toho žádné závěry.
Zásadní námitku vztahující se k právnímu posouzení finančních prostředků uložených na bankovních účtech jako "věci" v době před účinností novely trestního zákona č. 253/2006 Sb. v dovolání neuplatnil, ač právě tomuto - z podnětu odvolání státního zástupce - věnoval Vrchní soud v Olomouci v odsuzujícímu rozsudku mimořádnou pozornost (str. 16 - 19 rozsudku) a stěžovateli tedy bylo posouzení tohoto právního problému odvolacím soudem známo. Rovněž tak nenamítl, že mu finanční prostředky k určitému účelu vůbec svěřeny nebyly. Nejvyšší soud proto neměl možnost se v ústavní stížnosti namítanými právními problémy zabývat.
Ústavní soud konstatuje, že shora popsané námitky týkající se právní kvalifikace a hmotněprávního posouzení stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti, jedná se tedy o nová tvrzení. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy, a aby v důsledku toho rozhodovací činnost obecných soudů nahrazoval. Ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Stěžovatel mohl a měl tyto námitky uplatnit nejpozději v dovolání, což neučinil, čímž vyloučil, aby se jimi Nejvyšší soud mohl zabývat. V důsledku tohoto postupu stěžovatele nemohl Ústavní soud přezkoumávat důvodnost či nedůvodnost předmětných námitek a tím nahrazovat činnost Nejvyššího soudu, a to i vzhledem k již zmíněné zásadě minimalizace zásahu a subsidiaritě ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je ve vztahu k těmto námitkám návrhem nepřípustným.
Ústavní soud dále konstatuje, že s námitkami spadajícími pod uplatněný dovolací důvod (výše škody a způsob jejího výpočtu, užití finančních prostředků v rozporu s účelem jejich svěření) se Nejvyšší soud podrobným a přezkoumatelným způsobem vypořádal. V souvislosti s úvahami o případné existenci extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry konstatoval, že v postupu nalézacího soudu neshledal žádná pochybení. Zdůraznil, že odvolací soud po opakovaném provedení podstatných důkazů v odsuzujícím rozsudku nově vymezil skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině, přičemž jako trestné - na rozdíl od rozsudku nalézacího soudu - posoudil jen jednání stěžovatele, kterého se dopustil až po skončení doby, na niž měl finanční prostředky svěřeny. Dovolací soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry, který by odůvodnil jeho zásah do rozhodnutí soudu nižšího stupně, a nepovažoval za nezbytné se blíže zabývat otázkami spojenými s aplikací soukromého práva v trestním řízení ve smyslu zásady "ultima ratio". Ani podle názoru Ústavního soudu ve věci nešlo o nepřípustnou kriminalizaci čistě občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu, ale o jednání zakládající trestný čin zpronevěry.
Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že byl uznán vinným trestným činem podle § 248 tr. zák., ač byl žalován pro trestný čin podle § 250 tr. zák., a na tuto změnu právní kvalifikace nebyl soudem upozorněn. Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatel uplatnil již v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2007 a odvolací soud se s námitkou řádně vypořádal (str. 10 rozsudku 1 To 45/2007). Shodnou výtku uplatnil stěžovatel rovněž v dovolání a Nejvyšší soud, ač konstatoval, že tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, se k tvrzení stěžovatele vyjádřil se závěrem, že obecné soudy v tomto směru nepochybily (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se s odůvodněními odmítnutí předmětné námitky stěžovatele ze strany soudu odvolacího i dovolacího ztotožňuje a na tato odkazuje. Znovu toliko zdůrazňuje, že podle § 225 odst. 2 tr. ř. se povinnost soudu upozornit obviněného na změnu právní kvalifikace vztahuje pouze na případy, má-li být obviněný uznán vinným "trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba". Tato podmínka v posuzované věci splněna nebyla. Především však v dané věci došlo ke změně právní kvalifikace již v prvním odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Brně, který byl odvolacím soudem zrušen, takže při novém projednání věci před soudem prvního stupně měl stěžovatel plnou možnost obhajobu ve vztahu k trestnému činu zpronevěry uplatnit a této možnosti i využil. Rovněž námitku, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z procesně invalidních důkazů, uplatnil stěžovatel v odvolaní. Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud poté, kdy konstatoval, že čtení protokolu o hlavním líčení (včetně výpovědí původně spoluobžalovaných) bez souhlasu ve smyslu § 219 odst. 3 tr ř. bylo procesním pochybením, nevyvodil však z tohoto konstatování žádné závěry. Tento soud naopak přezkoumatelným způsobem odůvodnil závěr, že se nejednalo o pochybení, které by mohlo mít vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku, přičemž zdůraznil skutečnost, že při novém projednání věci byli oba původně spoluobžalovaní vyslechnuti v novém řízení jako svědci a jejich svědecké výpovědi se ve skutečnostech důležitých pro závěr o vině stěžovatele shodují s obsahem jejich původních výpovědí (str.11-12 rozsudku) a podrobně rozvedl další důkazy stěžovatele ze stíhaného jednání usvědčující. I Ústavní soud konstatuje, že popsaný postup obecných soudů nezasáhl do žádného ústavně garantovaného práva stěžovatele. Shora rozvedené námitky považuje tudíž Ústavní soud za zjevně neopodstatněné.
K porušení práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, ani jiných ústavně garantovaných základních práv či svobod, dle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci nedošlo. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v posuzované věci není tudíž na místě.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu