Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. března 2018 č. j. 58 Co 327/2017-599, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1. M. H. a 2. J. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhal zrušení výroku II v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2017 č. j. P 41/2002-513 výrokem I výživné otce pro vedlejší účastnici 1. (dále též "zletilá dcera"), stanovené naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 10. 2000 č. j. Nc 178/2000-20, zvýšil od 13. 10. 2008 do 1. 10. 2011 na částku 3 500 Kč měsíčně, od 1. 10. 2011 do 1. 9. 2014 na částku 4 500 Kč měsíčně, od 1. 9. 2014 do 22. 5. 2016 na částku 6 000 Kč měsíčně a od 22. 5. 2016 do budoucna na částku 7 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné do každého 15. dne v měsíci předem k rukám zletilé dcery. Výrokem II zamítl návrh zletilé dcery na zvýšení výživného na 9 000 Kč měsíčně počínaje dnem 22. 5. 2016 co do částky 2 000 Kč měsíčně. Výrokem III zavázal otce zaplatit dlužné výživné za dobu od 13. 10. 2008 do 31. 5. 2017 ve výši 319 169 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám zletilé dcery. Výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodl k odvolání stěžovatele a ke společnému odvolání vedlejších účastnic tak, že výrokem I odmítl odvolání otce. Výrokem II pak krajský soud rozhodl, že se rozsudek okresního soudu mění tak, že výživné otce pro zletilou dceru stanovené naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 10. 2000 č. j. Nc 178/2000-20 částkou 1 200 Kč měsíčně se zvyšuje s účinností od 13. 10. 2008 do 31. 8. 2011 na částku 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2014 na částku 6 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2014 na částku 9 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné do každého 10. dne daného měsíce k rukám zletilé dcery. Dlužné zvýšené výživné za dobu od 13. 10. 2008 do 31. 3. 2018 ve výši 585 929 Kč je otec povinen uhradit k rukám zletilé dcery tak, že částku 400 000 Kč zaplatí ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku a částku 182 929 Kč zaplatí ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v bodě 32 napadeného rozsudku potvrdil krajský soud správnost právního názoru okresního soudu na otázku mezinárodní příslušnosti okresního soudu, jež byla dle obecných soudů založena účastí stěžovatele na řízení podle čl. 5 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen "nařízení Rady č. 4/2009"). Námitka stěžovatele místní nepříslušnosti vznesená v průběhu řízení před okresním soudem nebyla přijata, neboť nebyla učiněna u prvního jednání. Stěžovatel se domnívá, že tento procesní postup byl v daném řízení neústavní. Řízení o zvýšení výživného zahájené u soudu v České republice, když všichni zainteresovaní, tj. dítě a oba jeho rodiče, žijí dlouhodobě v zahraničí, shodou okolností pak ve stejné zemi, není řízením zcela běžným. Jedná se o řízení, v němž je dle čl. 3 nařízení Rady č. 4/2009 primárně a rovnocenně stanovena příslušnost soudů, v nichž mají svá obvyklá bydliště jak odpůrce, tak i oprávněný. Stěžovatel má za to, že v souladu se zásadami spravedlivého procesu měl být stěžovatel okresním soudem poučen o svém procesním právu namítnout místní nepříslušnost soudu z důvodu právní úpravy této příslušnosti v nařízení Rady č. 4/2009 s tím, že teprve jeho aktivní účastí na řízení se stane soud místně příslušným. Jestliže v tomto duchu nebyl stěžovatel poučen ani v předvolání k jednání, ani u prvního jednání soudu, jehož se osobně zúčastnil, považuje nepřihlédnutí k jeho námitce místní nepříslušnosti vznesené v průběhu řízení za neústavní.
5. Stěžovatel dále uvádí, že za neústavní považuje stanovení splatnosti poměrně vysoké části zpětně dopláceného výživného (a to 400 000 Kč), v nejkratší možné lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Za rozporné se zásadami spravedlivého procesu pak stěžovatel považuje skutečnost, že krajský soud o této skutečnosti rozhodl na základě velmi citlivého osobního údaje, a to výpisu z jeho bankovního konta informujícím o zůstatku na běžném účtu ke dni 5. 3. 2018. Tento finanční zůstatek představuje celoživotní úspory stěžovatele a částka cca 100 000 Kč, jež měla stěžovateli po neprodleném zaplacení částky 400 000 Kč zbýt, nepředstavuje na poměry země, ve které žije (tj. Velké Británie), příliš vysokou rezervu pro případ nenadálé životní situace. Stěžovatel se domáhá zrušení výroku II napadeného rozsudku.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jde-li o proces interpretace a aplikace "podústavního práva", ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že příslušnost okresního soudu byla založena účastí stěžovatele na řízení, a to zcela v souladu s čl. 5 nařízení Rady č. 4/2009, když stěžovatel, což ostatně ani sám nerozporuje, byl při jednání u okresního soudu procesně aktivní (reagoval na návrh vyjádřením ve věci samé, zúčastnil se prvního jednání ve věci samé dne 24. 4. 2012, při němž byl vyslechnut jako účastník řízení a nepříslušnost soudu nenamítal). Za této procesní situace nelze přisvědčit námitce stěžovatele, který - již v průběhu běžícího řízení - si "dodatečně" uvědomí, že soud, který jeho věc projednává, není k projednání věci příslušný, a namítá jeho nepříslušnost.
Postup, kterého se domáhá stěžovatel, tedy odejmutí věci soudu, jehož příslušnost byla založena účastí stěžovatele na řízení dle čl. 5 nařízení Rady č. 4/2009, by byl bezpochyby rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu v dané věci byla v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny stanovena čl. 5 nařízení Rady č. 4/2009.
12. K otázce stanovení splatnosti části dopláceného výživného (a to 400 000 Kč) do 3 dnů od právní moci rozsudku, Ústavní soud shledává, že krajský soud dostatečně zdůvodnil (srov. bod 44 napadaného rozsudku), proč je stěžovatel povinen uhradit část dopláceného výživného v této výši do 3 dnů od právní moci rozsudku, když s ohledem na zůstatek stěžovatele na běžném účtu je patrné, že stěžovatel je schopen předmětnou částku bez větších problémů uhradit s tím, že na tomto účtu mu zbyde dostatečná částka ve výši cca 100 000 Kč (srov. bod 30 napadaného rozsudku), a to i na nenadálé výdaje.
Stanovení splatnosti části dopláceného výživného tedy není vůči stěžovateli v žádném případě ekonomicky likvidační, naopak směřuje k legitimnímu cíli, tedy uhrazení dlužného výživného k rukám zletilé dcery, a to v co možná nejkratším termínu. Na tomto závěru krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou naopak řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
13. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu