Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 235/2010-31 ze dne 6. 4. 2011 a výroku I. b) platebního rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 32 C 95/2010-18 ze dne 13. 4. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že platebním rozkazem Městského soudu v Praze č. j. 32 C 95/2010-18 ze dne 13. 4. 2010 byl žalovaný M. H. zavázán uhradit stěžovatelce částku 3.450,60 Kč s příslušenstvím [výrok I. a)] a na nákladech řízení částku 3.420,- Kč, sestávající z odměny advokáta určené dle § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dvou režijních paušálů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a zaplaceného soudního poplatku ve výši 300,- Kč a sazby DPH ve výši 20% [výrok I.
b)]. Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že odměna advokáta měla být určena dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a že jí tak mělo být na náhradě nákladů řízení správně přiznáno 8.220,- Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nicméně usnesením č. j.
1 Co 235/2010-31 ze dne 6. 4. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkala, že při rozhodování o nákladech řízení postupovaly v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008, a pokud šlo o vrchní soud, pak i v rozporu s vlastní ustálenou judikaturní praxí. Stěžovatelka dále zdůraznila, že argumenty, jimiž vrchní soud svůj postup odůvodnil, tzn. nedoručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému a splnění závazku žalovaným po obdržení platebního rozkazu, nebyly uplatněny žádným z účastníků řízení a neměly oporu v provedeném dokazování. Dle názoru stěžovatelky je nutno napadená rozhodnutí hodnotit jako projev nepřípustné soudní svévole, porušující její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,
,
II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci se stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhala přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 8.220,- Kč oproti obecnými soudy přiznané částce 3.420,- Kč. Částka, o níž měla být stěžovatelka nesprávným postupem obecných soudů připravena, tak činila 4.800,- Kč, tzn. jednalo se z hledisek výše vymezených o částku bagatelní. V těchto případech lze k ústavněprávnímu přezkumu přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, tzn. například tehdy, pokud by krajský soud stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůbec.
Byl-li ovšem sporný toliko rozsah přiznané odměny právního zástupce a nepřesáhla-li sporná částka hranici bagatelnosti, má Ústavní soud za to, že i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu obecných soudů opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu