Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2025 č. j. 30 Cdo 3359/2024-362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024 č. j. 12 Co 30/2024-334 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. září 2023 č. j. 10 C 240/2021-259, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily mnoho jeho ústavně zaručených práv, zejména právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel je občan Státu Izrael a Ruské federace a držitel dlouhodobého pobytu v Lotyšské republice. V lednu 2019 byl na základě ruského zatýkacího rozkazu zadržen na letišti v Ruzyni a následně vzat do předběžné vazby za účelem vydání do Ruské federace k trestnímu stíhání. V únoru 2019 podal stěžovatel v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo vnitra dne 28. 3. 2019 zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil správní žalobou, které v červnu 2019 Městský soud v Praze vyhověl a rozhodnutí ministerstva pro nezákonnost zrušil. Kasační stížnost ministerstva proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl v únoru 2020. Po novém posouzení žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany ministerstvo o necelý rok později, konkrétně 20. 1. 2021, stěžovateli mezinárodní ochranu udělilo. Městský soud proto dne 1. 2. 2021 stěžovatele z předběžné vazby propustil, protože je-li stěžovateli udělena mezinárodní ochrana, vydání není možné a netrvají důvody pro setrvání ve vazbě.
3. Stěžovatel se cítil být postupem orgánů veřejné moci poškozen, jednak tím, že byl do předběžné vazby vzat již od počátku neoprávněně, za což odpovídá stát (ministerstvo spravedlnosti), jednak nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem státu (ministerstva vnitra) v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Kdyby totiž ministerstvo vnitra vydalo zákonné rozhodnutí (udělení mezinárodní ochrany) již v březnu 2019, byl by stěžovatel pro propuštěn z předběžné vazby v březnu 2019, nikoli v únoru 2021. A kdyby ministerstvo vnitra rozhodlo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany v zákonné lhůtě (nanejvýš 60 dnů) poté, co prvotní rozhodnutí zrušil městský soud a následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl, byl by stěžovatel propuštěn z předběžné vazby nejpozději v dubnu 2020, nikoli až v únoru 2021.
4. Stěžovatel se proto domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud žalobě napadeným rozsudkem částečně vyhověl a uložil státu (ministerstvu vnitra) povinnost zaplatit stěžovateli 350 500 Kč (výrok I). Důvodem bylo zaprvé nezákonné rozhodnutí ze dne 28. 3. 2019, kterým ministerstvo vnitra zamítlo stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany. Zadruhé byl důvodem nesprávný úřední postup. Ten spočíval v tom, že poté, co rozhodnutí ministerstva vnitra zrušil městský soud a kasační stížnost proti jeho rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl, mělo ministerstvo o žádosti znovu rozhodnout do 10. 4. 2020, rozhodlo však až 20. 1. 2021, tedy o 225 dnů později, než požaduje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Naopak žádný odpovědnostní titul (tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup) nelze spatřovat ve vazebním ani extradičním řízení. Samotné rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo nezákonné, stěžovatel byl z vazby propuštěn nikoli pro její nezákonnost, ale pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel byl tedy do 28. 3. 2019 ve vazbě důvodně, poté již nikoli, to z důvodu nezákonného rozhodnutí ve spojení s nesprávným úředním postupem, které nastaly v řízení o udělení mezinárodní ochrany, za které odpovídá stát (ministerstvo vnitra). Tím stěžovateli vznikla nemajetková újma. Zbytek požadovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy obvodní soud zamítl.
5. Dále obvodní soud zamítl žalobu co do částky 130 559 Kč, kterou stěžovatel požadoval jako náhradu hotových výdajů vzniklých ve vazbě. Stěžovatel neunesl ohledně tohoto nároku břemeno tvrzení, protože neuvedl, na co konkrétně tyto výdaje vynaložil. Navíc není ohledně tohoto nároku dán odpovědnostní titul státu, protože stěžovatel byl původně ve vazbě důvodně. Kromě toho obvodní soud zamítl žalobní požadavky na náhradu nákladů vynaložených v různých měnách na právní zastoupení (v přepočtu šlo o částku přesahující 1,7 mil. Kč).
6. Městský soud v odvolacím řízení změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá i co do částky 350 500 Kč, ve zbytku rozsudek potvrdil. Důvodem pro změnu výroku I bylo, že podle § 9 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se nemajetková újma za nařízenou vazbu nahrazuje, jen pokud vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů České republiky v takovém řízení. Co se týče nezákonného rozhodnutí, je třeba striktně oddělovat řízení vazební, ve kterém k pochybení nedošlo, a řízení o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí z 28. 3. 2019. Není dána příčinná souvislost mezi nemajetkovou újmou vzniklou ve vazebním řízení a nezákonným rozhodnutím v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra se vydáním nezákonného rozhodnutí nepodílelo na délce vazby. Dále důvodem pro náhradu újmy nejsou ani namítané průtahy v řízení. Právo na projednání věci v přiměřené době se vztahuje pouze na ta správní řízení, jejichž výsledek může zasáhnout podstatu či smysl základního práva nebo ovlivnit jeho výkon. V řízení o udělení mezinárodní ochrany nelze stěžovatele omezit na osobní svobodě, ministerstvo vnitra tak nemá vliv na nařízení či délku vazby, rozhoduje pouze o právu na azyl, které není základním právem.
7. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Z větší části pro vady, jelikož stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, v některých námitkách ani dovolací důvod. Řádně uplatněnou shledal Nejvyšší soud jedinou námitku, nepovažoval ji však za přípustnou. Neztotožnil se se stěžovatelem, že by mu mělo být přiznáno odškodnění za údajně nezákonné zadržení a vzetí do vazby. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je ustálena v závěru, že pokud se poškozený domáhá náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, musí být toto rozhodnutí zrušeno či změněno pro nezákonnost. Rozhodnutí o vzetí do vazby však zrušeno nebylo. Soudy v odškodňovacím řízení nejsou oprávněny přezkoumávat, zda bylo namítané rozhodnutí nezákonné.
8. Stěžovatel napadl ústavní stížností všechna tři rozhodnutí obecných soudů. V celkem pěti argumentačních okruzích zaprvé tvrdí, že jeho zadržení a vzetí do vazby bylo nezákonné, za což by mu měla být přiznána náhrada újmy. Vazební řízení je neoddělitelně spjato s řízením o udělení mezinárodní ochrany, v němž bylo nepochybně vydáno nezákonné rozhodnutí. Zadruhé, vazba trvala nepřiměřeně dlouho. Zatřetí, Nejvyšší soud chybně odmítl většinu dovolací argumentace pro vady, stěžovatel však vymezil, že dovolání podává pro nesprávné právní posouzení, a formuloval právní otázky, které Nejvyšší soud dosud neřešil. Začtvrté, obvodní soud stěžovatele nedostatečně poučil, jak má podrobněji doplnit tvrzení a důkazy o hotových výdajích vynaložených ve vazbě, nelze souhlasit ani s tím, že pro přiznání náhrady za vynaložené hotové výdaje chyběl odpovědnostní titul. Zapáté, závěr městského soudu, že řízením o udělení mezinárodní ochrany není dotčeno žádné základní právo, je chybný; je totiž dotčeno základní právo na azyl upravené Listinou.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma výroku I rozsudku obvodního soudu, který městský soud změnil. Ústavní soud totiž není příslušný přezkoumávat výroky, které byly změněny [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona]. Stěžovatel též částečně vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnost je tedy zčásti přípustná a zčásti nepřípustná (viz dále).
10. Přípustná, avšak zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost ohledně první námitky - zda lze stěžovateli přiznat náhradu újmy za údajně nezákonné rozhodnutí o vzetí do vazby. Tuto jedinou námitku uplatnil stěžovatel v dovolání podle Nejvyššího soudu řádně. Avšak tomu, jakým se s ní obecné soudy vypořádaly, nelze nic ústavně relevantního vytknout. Judikatura je ustálena v závěru, že ve shodě se zněním § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je pro uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím třeba, aby bylo toto nezákonné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Civilní soudy v odškodňovacím řízení nemohou nezákonnost samy posuzovat, protože jinak by prováděly paralelní přezkum. Výjimky z tohoto pravidla se uplatňují pouze ve velmi specifických případech (nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 668/25 , bod 34 a body 41 až 43). V nynější věci nebylo rozhodnutí o vzetí do vazby zrušeno ani nenastaly výjimečné okolnosti, pro které by bylo třeba popsané pravidlo neaplikovat.
11. Co se týče zbývajících námitek, které Nejvyšší soud odmítl pro vady dovolání, může Ústavní soud zkoumat pouze to, zda dovolání skutečně bylo vadné, nemůže se zabývat meritem věci (jak učinil ohledně první námitky). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud vysvětlil, že je-li dovolání vadné, jeho odmítnutí Nejvyšším soudem neporušuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, proti kterým je tak ústavní stížnost nepřípustná (viz body 59 až 61 stanoviska).
12. Stěžovatel se brání, že jeho dovolání vadné nebylo. Ústavní soud tedy porovnal obsah dovolání s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud stěžovatelova ústavně zaručená práva neporušil. Dovolatel musí v dovolání vymezit přípustnost dovolání a dovolací důvod (podrobněji např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , body 15 až 18). Stěžovatel tvrdí, že přípustnost dovolání spočívala v tom, že vymezené otázky Nejvyšší soud dosud neřešil. V dovolání však stěžovatel tento předpoklad přípustnosti (a žádný jiný) ani nenaznačil. Již pro nevymezení přípustnosti je dovolání vadné. V tomto rozsahu tak stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky a jeho námitky proti rozhodnutí nižších soudů jsou nepřípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný a dílem jako návrh nepřípustný. Protože ve zbývající části nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, odmítl v této části ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu