Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu M. T., právně zastoupené JUDr. M. N., směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2006, sp. zn. 11 To 311/2006, a Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 1 T 39/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zkrácena v právu na spravedlivý proces.
Shora uvedeným rozsudkem soudu prvého stupně byla navrhovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinnosti podle § 148 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 trestního zákona, a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let. Dále byl stěžovatelce uložen peněžitý trest ve výši 800.000,00 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva a podnikatelské činnosti na dobu osmi let.
O odvolání navrhovatelky rozhodl shora popsaným rozsudkem krajský soud, který zrušil původní rozsudek a navrhovatelku nově shledal vinnou z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinnosti podle § 148 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let, a dále jí uložil peněžitý trest ve výši 600.000,00 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva a podnikatelské činnosti na dobu šesti let. Ve svém podání navrhovatelka uvedla, že ve věci podala rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Po posouzení uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000
(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas). Tím spíše je zachována lhůta k podání ústavní stížnosti v případě, kdy mimořádný opravný prostředek, zákon nespojuje s podmínkou uvážení Nejvyššího soudu ČR, tak jak je tomu i v tomto případě.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka podala dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci nastal takový případ a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný stěžovatelkou podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2007
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka