Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky J. S., právně zastoupené advokátkou JUDr. Milenou Duškovou, Krkonošská 155, Vrchlabí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. 19 Co 628/2007 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 7 C 92/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 , in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1.
Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů v souzené věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky.
Namítá-li stěžovatelka navržený a neprovedený důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce stran aplikace příslušné vyhlášky, je nutno konstatovat, že interpretace a aplikace právních předpisů je navýsost věcí soudu nikoli znalce. Kromě toho z ústavněprávního hlediska je třeba považovat za podstatnou tu skutečnost, že obecné soudy se ve svém odůvodnění s tímto navrženým a neprovedeným důkazem vypořádaly, tj. uvedly důvody, pro které nebyl tento důkaz realizován. Z odůvodnění napadených rozsudků je dále patrné, že se obecné soudy zabývaly dostatečně i otázkou spoluvlastnických podílů, jejich výše a z nich vyplývajících vzájemných práv a povinností.
I za situace, že by soudy postupovaly podle stěžovatelkou požadovaného ustanovení § 9 odst. 3 vyhlášky, neměnilo by to nic na situaci, že by se stěžovatelka musela podílet na úhradě tzv. spotřební složky společných nákladů. Za podstatnou je v tomto případě třeba považovat především tu skutečnost, že celá nemovitost se nachází v podílovém spoluvlastnictví a každý ze spoluvlastníků má tedy práva a povinnosti k celému předmětu spoluvlastnictví, a to právě s ohledem na výši spoluvlastnických podílů.
V předmětném případě se stěžovatelka pokusila fakticky dosáhnout vytvoření samostatné a relativně nezávislé bytové jednotky, tím se však nemůže zprostit svých spoluvlastnických práv a povinnosti k nemovitosti jako celku. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelka byla na tuto skutečnost upozorněna již v souladu s odpojením jednotky od centrálního systému vytápění a s nutností podílet se na některých společných nákladech tak byla srozuměna.
K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu