Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Wojdylové, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 33 Cdo 1830/2024-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 30 Co 305/2023-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. května 2023 č. j. 21 C 116/2021-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Fostertown Real, a.s., sídlem Úvoz 230/1, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 2 023 219 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II). Takto rozhodl o žalobě na zaplacení uvedené částky jako slevy z kupní ceny specifikované jednotky určené k provozování nepotravinářského obchodu, jejíž podlahová plocha má jen 30,8 m2, namísto v prohlášení ve smyslu § 1166 odst. 1 občanského zákoníku deklarovaných 37,9 m2. Stěžovatelkou požadovaná sleva odpovídala přepočtu kupní ceny na 1 m2. Obvodní soud žalobu stěžovatelky posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž se mimo jiné zabýval tím, zda stěžovatelce náleží práva z vadného plnění. Dospěl k závěru, že tomu tak není mimo jiné proto, že stěžovatelce byla před podpisem kupní smlouvy umožněna prohlídka uvedené jednotky včetně jejího přeměření a rovněž dostala k dispozici dokumentaci, v níž byla výměra jednotky uvedena správně. Obvodní soud proto uzavřel, že jde o vadu, kterou musela stěžovatelka jako kupující s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavírání smlouvy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění rozsudku uvedl, že menší výměra jednotky v daném případě znamená vadu ve smyslu § 2129 občanského zákoníku, neboť jednotka má ve skutečnosti jinou výměru, než jaká byla uvedena v kupní smlouvě, respektive v prohlášení ve smyslu § 1166 odst. 1 občanského zákoníku, nicméně obvodní soud správně uzavřel, že stěžovatelka mohla uvedenou vadu poznat ještě před podpisem kupní smlouvy. I kdyby tomu tak nebylo, stěžovatelka a vedlejší účastnice ve smlouvě nárok z odpovědnosti za vady vyloučily, přičemž během řízení nevyšlo najevo, že by stěžovatelka uvedenou jednotku kupovala v postavení spotřebitelky. Navíc stěžovatelka neuplatnila své právo z odpovědnosti za vady včas. Stěžovatelka vady jednotky vytkla vedlejší účastnici až dne 19. 3. 2021 a v řízení vyplynulo, že se o uvedené vadě dozvěděla v březnu nebo dubnu roku 2020. To, zda byla při koupi jednotky v postavení spotřebitelky je tudíž irelevantní, na závěru o nedůvodnosti žaloby to nemůže ničeho změnit.
4. Následné dovolání stěžovatelky napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nevymezila žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Přípustnost dovolání nemohla založit otázka týkající se problematiky spotřebitelské smlouvy, neboť rozhodnutí městského soudu není založeno na závěru, že stěžovatelka v uvedeném vztahu jako spotřebitelka vystupovala. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda se stěžovatelka jako spotřebitelka mohla vzdát svého práva z vadného plnění - tedy práva na slevu z kupní ceny. I kdyby stěžovatelka byla v postavení spotřebitelky, svůj nárok na slevu z kupní ceny z titulu vadného plnění neuplatnila u vedlejší účastnice včas.
5. Stěžovatelka se nejprve vymezuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že tvrdí, že toto rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění, je nepochopitelné a nepřezkoumatelné a nemůže sloužit pro využití v rámci širší rozhodovací praxe. Nejvyšší soud se zabýval (nedostatečně) toliko otázkou eventuální existence spotřebitelského vztahu a naopak se vůbec nevěnoval otázce, zda si stěžovatelka mohla všimnout odlišného rozměru jednotky. Nevěnoval se otázce, zda byla stěžovatelka na uvedenou nesrovnalost upozorněna zasláním projektové dokumentace. Není jasné, na základě čeho Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani podle městského soudu stěžovatelka v daném vztahu nevystupovala jako spotřebitelka. K postavení stěžovatelky jako spotřebitelky odkazuje na nález ze dne 10. 1. 2012
sp. zn. I. ÚS 1930/11
(N 5/64 SbNU 53). Soudy se rovněž nezabývaly otázkou, zda stěžovatelka uplatnila své právo z odpovědnosti za vady včas; obecné soudy vědomost stěžovatelky o vadě pouze konstatují, aniž by uvedly, z čeho jejich názor pramení. Tvrdí, že bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
8. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti poněkud míjí s podstatou napadených rozhodnutí. Obecné soudy vyšly ze sdělení stěžovatelky (srov. k tomu například odst. 11 odůvodnění rozsudku městského soudu), že poté, co uzavřela někdy v březnu nebo v dubnu roku 2020 k jednotce nájemní smlouvu, byla nájemcem upozorněna na to, že smlouvou stanovené nájemné neodpovídá podlahové ploše. Z tohoto soudy uzavřely, že i kdyby stěžovatelka v daném vztahu k vedlejší účastnici vystupovala jako spotřebitelka, nebylo možné k její reklamaci přihlédnout, jelikož ji neuplatnila bez zbytečného odkladu. Soudy také ozřejmily, že stěžovatelka si uvedené vady podlahové výměry mohla sama všimnout, prostory jednotky před podpisem smlouvy navštívila, mohla ji přeměřit a dostala k ní i relevantní dokumentaci, ve které byla podlahová výměra jednotky uvedena správně.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze uplatňuje argumentaci, kterou se obecné soudy dostatečně zabývaly a své závěry ústavně souladně vysvětlily. Proto lze na odůvodnění jejich rozhodnutí přiměřeně odkázat. Ani pro dovolací řízení nebylo podstatné, zda si stěžovatelka nesrovnalosti v podlahové výměře mohla bez dalšího sama všimnout, pokud by si sama nesrovnalosti nevšimla, byla na ní upozorněna nájemcem. Neobstojí ani blanketní odkaz stěžovatelky na nález
sp. zn. I. ÚS 1930/11
, neboť i kdyby byla v postavení spotřebitelky (což nebylo v řízení prokázáno), vady reklamovala pozdě. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky mohl zabývat jen v rozsahu její vlastní argumentace a jen v rozsahu závěrů, z nichž vyšel městský soud. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud při posuzování stěžovatelčina dovolání pochybil a jeho rozhodnutí je odůvodněno ústavně konformním způsobem.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu