Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů A. F., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Františkem Siegelem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, a D. C., t. č. ve Věznici Ostrov na Ohří, zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 11 Tdo 966/2024-1262, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 10 To 52/2024-1155 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2024 č. j. 2 T 1/2024-971, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavních stížností a vyžádaného trestního spisu plyne, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaným ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 téhož zákona. Podle krajského soudu se stěžovatelé za tímto účelem spolčili a jednali jako spolupachatelé. Toto jednání vyšlo najevo při prověřování jiné trestní věci týkající se prvního stěžovatele, který byl současně odsouzen i za pokračující přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku. K tomuto skutku se před krajským soudem doznal a soud jeho prohlášení přijal. V této části proto napadený rozsudek není předmětem přezkumu Ústavního soudu.
3. Mezi stěžejní důkazy o přípravě loupeže patřily především prostorové odposlechy z automobilu prvního stěžovatele podložené lokalizačními údaji jeho mobilního telefonu. Podle krajského soudu z těchto záznamů plynulo, že si stěžovatelé dne 27. 9. 2023 jeli společně obhlédnout novostavbu rodinného domu. Druhý stěžovatel měl informace o tom, že se v tomto domě nachází trezor s hotovostí v řádu desítek milionů korun. Stěžovatelé plánovali do objektu vniknout ve chvíli, kdy v něm bude pouze manželka majitele, kterou hodlali svázat do kozelce a donutit k prozrazení kódu k trezoru. Následně se dohodli, že první stěžovatel, který v té době pracoval jako policista Policie České republiky, zjistí o objektu další podrobnosti. To také učinil: dne 29. 9. 2023 si na pracovním (policejním) počítači vyhledával informace o domě. Při prohlídce jeho automobilu dne 12. 10. 2023 policie nalezla vytištěnou mapu s ručně zakreslenými přístupovými cestami, snímky z okolí domu a jiné výtisky z veřejně dostupných databází. Téhož dne byli oba stěžovatelé zadrženi. K realizaci jejich záměru nedošlo. Stěžovatelé se bránili tím, že se v odposlechnutém rozhovoru jen vzájemně "předváděli" a plán ve skutečnosti nemysleli vážně, současně tvrdili, že od něj později sami upustili. Krajský soud však takovou obhajobu nepovažoval za věrohodnou.
4. Podle krajského soudu stěžovatelé naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu loupeže podle § 173 odst. 3 trestního zákoníku, jejímž znakem je škoda velkého rozsahu. Z rozhovoru totiž vyplynulo, že v domě očekávali částku nejméně 20 milionů korun. Oba proto byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, tedy na dolní hranici zákonné sazby (u prvního stěžovatele šlo o trest úhrnný; zároveň mu byl uložen i trest propadnutí věcí - hormonálních přípravků souvisejících s druhým skutkem). Krajský soud neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 trestního zákoníku. U prvního stěžovatele přihlédl zejména k tomu, že jednal v rozporu s posláním vyplývajícím ze služebního poměru u Policie České republiky, u druhého stěžovatele pak zohlednil, že trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání pro násilnou trestnou činnost.
5. Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatelů. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelé podali samostatné ústavní stížnosti, které však obsahují obdobné argumenty. Namítají, že jejich jednání nelze hodnotit jako přípravu loupeže, jelikož kromě slovního vyjádření úmyslu nečinili žádné konkrétní kroky směřující k její realizaci. Po rozhovoru ze dne 27. 9. 2023 nevyšlo najevo žádné další společné jednání, které by nasvědčovalo plánování loupeže (například sledování pohybu obyvatel domu či opatřování nástrojů). První stěžovatel navíc trvá na tom, že rozhovor měl pouze hypotetickou povahu a nešlo o projev skutečně pojatého úmyslu. Snaží se to prokázat lingvistickým rozborem rozhovoru, konkrétně tím, že nehovořili v množném, ale v jednotném čísle. Druhý stěžovatel zase poukazuje na to, že soudy dovozovaly přípravu jen z pozdějšího postupu prvního stěžovatele (tisk materiálů k objektu), ale nezabývaly se vůbec tím, zda byl s tímto jednáním druhý stěžovatel ztotožněn. Stěžovatelé dále zpochybňují skutkový závěr, že měli jasnou představu o existenci vysoké finanční hotovosti v domě, která byla důvodem pro použití kvalifikované skutkové podstaty. Oba rovněž napadají skutkový závěr, podle něhož znali totožnost vlastníka domu. To je podle nich v přímém rozporu se záznamem jejich rozhovoru, z něhož naopak plyne, že právě zjištění této skutečnosti bylo zásadní pro jejich další postup. Návrhem na výslech svědkyně chtěli prokázat, že v době rozhovoru tuto informaci neměli. Krajský soud se s tímto návrhem dostatečně nevypořádal a zatížil řízení vadou opomenutého důkazu. Nejvyšší soud sice připustil, že stěžovatelé nemuseli znát přesnou totožnost vlastníka domu, avšak nesprávně tuto skutečnost vyhodnotil jako právně nevýznamnou. Stěžovatelé nadto namítají, že obecné soudy dostatečně nezohlednily jejich shodné výpovědi, že se dne 7. 10. 2023 dohodli na upuštění od přípravy. Bylo povinností soudů v souladu se zásadou presumpce neviny tato tvrzení výslovně vyvrátit; pouhá úvaha o krátkém časovém odstupu mezi rozhovorem a jejich zadržením nebyla dostatečná. Konečně stěžovatelé argumentovali také nepřezkoumatelností některých částí napadených rozhodnutí, zejména usnesení vrchního soudu.
7. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou přípustné.
8. Ústavní soud řízení o ústavních stížnostech spojil dne 10. 9. 2025 do společného řízení, protože stěžovatelé vystupovali ve stejném trestním řízení v postavení obžalovaných a ústavními stížnostmi napadají totožná rozhodnutí.
9. V posuzované věci rozhodovaly celkem tři trestní soudy, které se ve všech podstatných otázkách shodly na hodnocení klíčových důkazů i na závěrech ohledně rozsahu a závažnosti jednání stěžovatelů. Stěžovatelé proti těmto závěrům nerozvíjí v ústavní stížnosti žádnou polemiku ústavněprávního významu, v podstatě pouze opakují námitky, které již uplatnili před trestními soudy. Tím ale nedbají kompetence Ústavního soudu, který nemůže plnit roli "čtvrté instance". Není úlohou Ústavního soudu znovu - počtvrté - detailně rekonstruovat skutkový stav ani přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy; to ostatně plyne i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu).
V podrobnostech lze proto odkázat na konkrétní závěry trestních soudů. Ústavní soud posuzuje pouze to, zda trestní soudy nevybočily z ústavních mezí, zejména zda jejich rozhodnutí netrpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, či vadami důkazního postupu, včetně opomenutí relevantních důkazů [např. nález ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
10. Ústavní soud neshledal nic neústavního na závěru trestních soudů, že jednání stěžovatelů naplnilo znaky přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže. Stěžovatelé sice uvádí, že kromě samotného rozhovoru dne 27. 9. 2023 nečinili žádné konkrétní společné kroky směřující k přípravě loupeže, takové hodnocení však neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a opomíjí významné skutečnosti, které daný rozhovor provázely. Nelze přehlédnout, že v době rozhovoru se oba stěžovatelé nacházeli v bezprostřední blízkosti rodinného domu, který plánovali vyloupit, a činili obhlídku jeho okolí, tedy činnost typicky předcházející plánované loupeži.
Zásadní je rovněž skutečnost, že se stěžovatelé během rozhovoru zjevně sjednotili na společném plánu a rozdělili si úkoly. První stěžovatel na tuto domluvu navázal konkrétním jednáním (opatřením dalších materiálů k objektu, včetně mapy s označením vhodných přístupových tras do domu). Námitka druhého stěžovatele, že o tomto postupu nevěděl, neobstojí, neboť šlo o realizaci předem vytvořeného společného záměru obou spolupachatelů. Takové jednání je z hlediska trestní odpovědnosti přičitatelné i jemu (§ 23 trestního zákoníku).
Trestní zákoník v § 20 odst. 1 výslovně uvádí spolčení jako jednu z forem jednání naplňující znaky přípravy. Jednání stěžovatelů tak zjevně nepředstavovalo jen verbální projev úmyslu, ale zahrnovalo i zcela konkrétní kroky směřující k realizaci zvlášť závažného zločinu.
11. Další námitky stěžovatelů ve skutečnosti míří k přehodnocení konkrétního důkazu - zvukového záznamu jejich rozhovoru (č. l. 953 spisu). To však Ústavnímu soudu nepřísluší. Lze jen stručně konstatovat, že krajský soud obsah tohoto rozhovoru detailně analyzoval (srov. bod 13 rozsudku krajského soudu) a skutkové závěry z něj odvozené mají v tomto záznamu oporu. První stěžovatel trvá na tom, že šlo jen o hypotetický rozhovor, soustředí se však výhradně na jazykovou rovinu jednotlivých vyjádření a přehlíží celkové vyznění rozhovoru, jeho závažnost a kontext, v němž byl veden. V tomto ohledu se navíc jeho obhajoba rozchází s obhajobou druhého stěžovatele, který v odvolání připustil, že zaznamenaný rozhovor směřoval k úmyslu podílet se na vykradení nemovitosti, avšak hájil se tím, že šlo o velice ranou fázi jednání (odvolání druhého stěžovatele s. 3, č. l. 1010 spisu).
12. Stěžovatelé dále nesouhlasí ani s tím, jaké skutkové závěry trestní soudy z rozhovoru dovodily k použití kvalifikované skutkové podstaty. Ani v tomto případě však Ústavní soud nezjistil žádný extrémní nesoulad. Lze poznamenat, že při posouzení, jak vysokou částku stěžovatelé měli v úmyslu získat, soudy nevycházely jen z domněnek či neurčitých tvrzení, ale z konkrétních částek, o kterých se stěžovatelé bavili. Tato konkrétní sdělení pak zasadily do celkového kontextu rozhovoru, z něhož vyplynulo, že stěžovatelé měli představu o mimořádně vysoké sumě peněz, která se měla v domě nacházet.
Záznam obsahuje zmínky o "nezdaněných penězích", zabezpečení na "důchod" apod. Soudy hodnotily i objektivní okolnosti jako je charakter domu (moderní vila), který vzbuzoval reálnou představu přítomnosti většího množství finančních prostředků či jiných hodnotných věcí (srov. bod 9 usnesení vrchního soudu). Trestní soudy tedy své závěry nevystavěly na domněnkách, ale na vzájemně propojených vyjádřeních stěžovatelů. Není podstatné, zda se taková částka v domě opravdu nacházela (§ 18 odst. 3 trestního zákoníku).
13. Stěžovatelé dále zpochybňují skutkový závěr trestních soudů, že již při společném rozhovoru znali totožnost vlastníka domu, a tvrdí, že soudy opomenuly provést výslech svědkyně, která měla tuto skutečnost vyvrátit. V ústavní stížnosti však neuvádí, v čem by mohlo být posouzení této otázky významné z hlediska jejich základních práv. Na absenci právní relevance této námitky přitom stěžovatele upozornil již Nejvyšší soud (bod 33 usnesení), který se též detailně vypořádal i s námitkami o opominutých důkazech (srov. body 38 až 44).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že šlo o součást obhajoby druhého stěžovatele, který tvrdil, že jméno majitele domu se dozvěděl později. Právě toto zjištění (skutečnost, že jde o bratrance jeho kamaráda) ho prý přimělo od přípravy loupeže upustit, na čemž se stěžovatelé údajně společně dohodli dne 7. 10. 2023. Trestní soudy se touto obhajobou podrobně zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč ji nepovažují za věrohodnou (srov. zejména body 6 a 17 rozsudku krajského soudu a bod 9 usnesení vrchního soudu).
Neomezily se pouze na argument krátkého časového odstupu mezi zaznamenaným rozhovorem a zadržením stěžovatelů. Poukázaly také na vnitřní rozpory obhajoby - stěžovatelé tvrdili, že žádnou loupež neplánovali a jejich rozhovor byl čistě hypotetický, současně však uvedli, že od přípravy loupeže společně upustili. Pokud by stěžovatelé přípravu nebrali vážně, neměli by důvod od ní následně ustupovat. Nelogický byl také okamžik, kdy stěžovatelé obhajobu poprvé uplatnili - nikoli na počátku trestního řízení při vazebních zasedáních, ale až poté, co se seznámili s obsahem spisu a mohli reagovat na shromážděné důkazy.
Soudy přihlédly také k tomu, že žádná objektivní okolnost svědčící o dobrovolném a skutečném upuštění zjištěna nebyla. Naopak při prohlídce vozidla prvního stěžovatele dne 12. 10. 2023 se prokázalo, že zde stále byly listiny obsahující údaje o domu. S argumentací stěžovatelů o upuštění od přípravy loupeže se trestní soudy vypořádaly dostatečně. Stěžovatelé nyní proti těmto konkrétním závěrům nijak nebrojí a nepředkládají ucelenou ústavněprávní argumentaci, která by zpochybnila způsob, jakým trestní soudy jejich obhajobu posoudily.
Ústavnímu soudu proto nepřísluší tuto linii obhajoby dále rozvíjet ani za stěžovatele domýšlet její ústavní rozměr.
14. Konečně Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou nepřezkoumatelnosti. Z odůvodnění je patrné, že se trestní soudy s podstatou argumentace vypořádaly dostatečně a srozumitelně. Nelze po nich požadovat, aby na každou jednotlivou polemiku stěžovatelů reagovaly stejně podrobně, zejména za situace, kdy odkázaly na již precizní a obsáhlé odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnily.
15. Ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu