Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2025 o dovoláních obviněných 1. A. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a 2. D. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2024, č. j. 10 To 52/2024-1155, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných A. F. a D. C. odmítají.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 5. 2024, č. j. 2 T 1/2024-971, byli obvinění A. F. a D. C. (dále také jen „obvinění“, případně „dovolatelé“) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 1. výroku o vině rozsudku). Obviněný A. F. byl tímto rozsudkem dále uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem 2. výroku o vině rozsudku). Uvedených trestných činů se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:
1. obviněný A. F. a obviněný D. C.:
dne 27. 9. 2023 v odpoledních hodinách, během jízdy Karlovými Vary do části XY, osobním automobilem Mercedes Benz RZ: XY obviněného A. F., který jej také řídil, poté, co nejprve obviněný D. C. získal v přesně nezjištěné době a na přesně nezjištěném místě od nezjištěné osoby informace o umístění, technickém stavu, zabezpečení rodinného domu na adrese Karlovy Vary – XY, které ověřoval na internetovém vyhledávači Google, a dále částečné informace o jeho vlastnících a vysoké finanční hotovosti, která by měla být v domě uložena, tyto informace předal obviněnému A. F. a kolem 15:20 hodin společně provedli z uvedeného automobilu obhlídku tohoto rodinného domu, zjišťovali nejvhodnější přístupovou trasu k jeho pozemku a nejvhodnější způsob vniknutí do něj, výhledové poměry, dále zda jsou v uvedeném prostoru a na příjezdových komunikacích bezpečnostní kamery, posuzovali dobu dojezdu pracovníků Pultu centralizované ochrany a vyhodnotili, že nejvhodnější bude vyčkat až po odjezdu vlastníka domu P. K., zůstane doma jeho manželka Z. K., a vniknout do domu a zneškodnit ji svázáním do kozelce, a tím ji přinutit ke sdělení, kde se nachází finanční částka ve výši nejméně 20 milionů Kč se záměrem tuto částku tímto způsobem získat pro svoji potřebu a dále obviněný D. C. požádal obviněného A. F., aby o objektu rodinného domu a jeho vlastnících zjistil další informace, což obviněný A. F. v ranních hodinách dne 29. 9. 2023 učinil na svém tehdejším pracovišti u Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, připojením na Veřejný dálkový přístup k datům RÚIAN prostřednictvím IP adresy, která byla přidělena této policejní součásti a požadované dokumenty vytiskl a dále vytiskl z internetového portálu Mapy.cz mapu s polohou uvedeného rodinného domu a přístupových cest k němu, které označil červenými šipkami, a vše uschoval za stínítkem nad sedadlem řidiče ve svém osobním automobilu a dne 12. 10. 2023 byli oba obvinění orgány Policie České republiky zadrženi, a proto k uskutečnění jejich záměru nedošlo,
2. obviněný A. F.
a) od přesně nezjištěné doby roku 2020 do 3. října 2023, na různých místech v Karlových Varech, po předchozí osobní a telefonické domluvě, prodával osobě J. F., větší množství látek s anabolickým účinkem, konkrétně přípravky Testosterone, Sustanon a BOLD, za cenu cca 1 000 Kč za jedno balení, a to:
a) v přesně nezjištěné době roku 2020 minimálně 5 ks z výše uvedených přípravků, b) v přesně nezjištěné době roku 2021 minimálně 5 ks z výše uvedených přípravků, c) v přesně nezjištěné době roku 2022 minimálně 5 ks z výše uvedených přípravků, d) v přesně nezjištěné době roku 2023 minimálně 5 ks z výše uvedených přípravků,
a tímto způsobem mu prodal nejméně 20 balení přípravku s anabolickým účinkem,
b) dne 21. 9. 2022 kolem 16:10 hodin, v Karlových Varech, v XY, na čerpací stanici XY, nakoupil po předchozí domluvě, pro vlastní potřebu, ale i za účelem distribuce dalším osobám, od F. V., větší množství látek s anabolickým účinkem, minimálně 3 ks balení přípravku Testosterone enanthale, 4 ks balení přípravku Sustanon, 300 tablet přípravku Methandienone, 400 tablet přípravku Stanozol a dále 1200 tablet „růsťáku“(zřejmě růstový hormon) za celkovou částku 57 000 Kč, kterou zaslal dne 23. 9. 2022 ze svého bankovního účtu číslo XY, vedeného u Komerční banky, a. s. na bankovní účet číslo XY, vedený u České spořitelny, a. s. na jméno F. V., kdy tyto přípravky obsahující látky s anabolickým účinkem následně neoprávněně přechovával a prodával dalším neustanoveným osobám,
c) dne 24. 9. 2023 v čase cca 11:39 hodin, v Karlových Varech, v XY, poblíž domu č. XY, kam přijel svým motorovým vozidlem zn. Mercedes Benz, RZ: XY, převzal od neustanovené osoby igelitovou tašku, obsahující balíček s větším množstvím látek s anabolickým účinkem, a to 9 ks balení přípravku Testosterone, 6 ks balení přípravku BOLD, 2 ks balení přípravku TURINABOL, a další přesně neustanovené přípravky, následně tyto přípravky obsahující látky s anabolickým účinkem neoprávněně přechovával a v čase od cca 12:01 hodin do cca 12:31 hodin tyto přípravky prodal neustanovené osobě za blíže nezjištěnou cenu, a to v Karlových Varech, v okolí XY,
d) dne 3. 10. 2023 v čase minimálně od cca 17:06 hodin do cca 17:18 hodin, v Karlových Varech, v ulici XY, kam přijel svým motorovým vozidlem zn. Mercedes Benz, RZ: XY, neoprávněně přechovával větší množství látek s anabolickým účinkem, kdy následně v čase od cca 17:18 hodin do cca 17:32 hodin, v interiéru výše uvedeného motorového vozidla, prodal J. F., za blíže nezjištěnou cenu, minimálně 4 ks balení přípravku Testosterone a 4 ks balení přípravku Sustanon, a dále mu předal, za účelem jeho dalšího prodeje, minimálně 2 ks balení přípravku BOLD,
e) v den zadržení, dne 12. 10. 2023 v 07:41 hodin, neoprávněně přechovával v zavazadlovém prostoru motorového vozidla zn. Mercedes Benz, RZ: XY, VIN: XY, jehož je vlastníkem a uživatelem, a které v okamžiku zadržení zaparkoval ve volně přístupném areálu společnosti XY, na adrese XY v Karlových Varech, větší množství látky s anabolickým účinkem(celkem 3 ks vialek), konkrétně 1 ks vialky s názvem Testosterone MIX(o objemu 10 ml), 1 ks vialky s názvem BOLD(o objemu 8 ml) a 1 ks plastové lékovky s názvem TURINABOL(o obsahu 37 tablet), kdy následným odborným zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví chemie, byl ve vialce s názvem Testosterone MIX zjištěn testosteron propionát, testosteron isokaproát, testosteron dekanoát a testosteron fenylpropionát, ve vialce s názvem BOLD zjištěn boldenon undekanoát a v plastové lékovce s názvem TURINABOL, resp. v tabletách tam uložených, zjištěn dehydrochlormethyltestosteron,
přičemž přípravky Testosterone a Sustanon obsahují testosteron propionát, testosteron isokaproát, testosteron dekanoát a testosteron fenylpropionát, přípravek BOLD obsahuje boldenon undekanoát, přípravek TURINABOL obsahuje dehydrochlormethyltestosteron, přípravek Stanozol obsahuje stanozolol a přípravek Methandienone obsahuje methandienon, a tyto účinné látky jsou uvedeny v Příloze 1 – Nařízení vlády číslo 454/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem a jaké je jejich větší množství, a co se pro účely trestního zákoníku považuje za metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu a za jiné metody s dopingovým účinkem, ve znění pozdějších předpisů (číslo 2/2012 Sb., a číslo 359/2021 Sb.) a to jako látky s anabolickým a jiným hormonálním účinkem, konkrétně ve skupině A – anabolické látky a podskupině A.1-androgenní anabolické steroidy.
2. Za zvlášť závažný zločin pod bodem 1. výroku o vině citovaného rozsudku a za přečin pod bodem 2. výroku o vině tohoto rozsudku uložil soud prvního stupně obviněnému A. F. podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci týkající se věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Obviněnému D. C. za zvlášť závažný zločin pod bodem 1. výroku o vině uvedeného rozsudku pak soud prvního stupně uložil podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. /
3. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 7. 2024, č. j. 10 To 52/2024-1155, tak, že je obě podle § 256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění A. F. a D. C. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněný A. F. tak činí prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Siegla, advokáta, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, případně též z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [to za předpokladu, že – jak uvádí v bodu XIX. svého dovolání – Nejvyšší soud shledá, že jeho námitky naplňují i tento dovolací důvod], a obviněný D. C. prostřednictvím obhájců JUDr. Václava Vladaře, advokáta, a Mgr. Pavla Škacha, advokáta, z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.
5. Obviněný A. F. předně vymezuje dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že má jednak za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. V podrobnostech dovolatel namítá, že důkazy provedenými před soudy obou stupňů nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že společně se spoluobviněným D. C. svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, neboť oba soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, resp. k těmto dospěly též z toho důvodu, že neprovedly navrhované podstatné důkazy. Je přesvědčen, že důkazy provedenými před oběma soudy totiž nebylo prokázáno žádné další společné konkrétní jednání, kterým by si se spoluobviněným vytvářeli podmínky pro spáchání předmětného trestného činu, resp. takový závěr soudů je nesprávný a v rozporu s provedeným dokazováním.
Jestliže soudy hodnotí tzv. zájmový hovor (rozhovor) ze dne 27. 9. 2023 jako usvědčující důkaz s tím, že v jeho rámci se měli se spoluobviněným bavit o tom, jak loupež spáchají, považuje takový závěr za nelogický a v rozporu s obsahem předmětného zájmového hovoru. Trvá na tom, že se jednalo o hypotetický rozhovor, o čemž podle jeho názoru jednoznačně svědčí skutečnost, že v žádné jeho části nehovoří ani on, ani spoluobviněný v množném čísle, nýbrž v čísle jednotném; zdůrazňuje, že pokud by skutečně se spoluobviněným společně plánovali spáchání loupeže, používali by 1.
osobu množného čísla a nikoliv 2. či 3. osobu jednotného čísla. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že s touto jeho námitkou uplatněnou v rámci odvolání se v podstatě nevypořádal, resp. se s ní vypořádal v bodu 9 svého usnesení nedostatečně. V rozporu s provedeným dokazováním, zejména se zmíněným zájmovým rozhovorem je podle jeho názoru i závěr, že v době, kdy tento rozhovor proběhl, věděli, kdo je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Je přesvědčen, že jde o pouhé domněnky soudů, přičemž poukazuje na to, že z obsahu zájmového hovoru vyplývá, že jej spoluobviněný požádal, aby tuto skutečnost zjistil; zdůrazňuje ovšem, že tento úkol (až do dne 12.
10. 2023, kdy byli oba zadrženi) nesplnil, když dne 29. 9. 2023 získal sice prostřednictvím internetu informace o nemovitosti, nikoli však o vlastníkovi, tyto informace navíc ani nepředal spoluobviněnému, což by v případě společného aktivního plánování loupeže jistě učinil. Upozorňuje i na to, že v zájmovém rozhovoru není použito jméno a příjmení vlastníka nebo jeho manželky a ani to, že se má jednat o známého sportovce – akrobatického pilota, což by v případě, že by znali vlastníka, jistě v rozhovoru zaznělo.
Konečně v rozporu s provedeným dokazováním má být podle obviněného též závěr, že pokračovali v plánování předmětné trestné činnosti. V tomto směru poukazuje na to, že z doby po zájmovém rozhovoru do zadržení (déle než čtrnáct dnů) není obsahem spisu žádný jiný hovor, z něhož by vyplývalo, že plánovali spáchání předmětného trestného činu, ani žádný prostorový záznam z automobilu nebo z prostor fitness studia, že by např. verboval třetí osoby, ani v rámci domovní prohlídky v jím užívaném bytě nebyly zajištěny žádné předměty (nástroje ke spáchání trestné činnosti) či např.
informace o tom, jak lze otevřít trezor, a z provedeného dokazování taktéž nevyplývá, že by se vrátili na předmětné místo; je přesvědčen, že pokud by skutečně měli zájem spáchat danou trestnou činnost, muselo by být zachyceno další společné jednání spočívající v přípravě. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že se s těmito námitkami vůbec nevypořádal.
7. Obviněný rovněž namítá, že v jeho trestní věci je dán tzv. opomenutý důkaz, jímž má být soudy neprovedený výslech svědkyně R. P. Uvádí, že tento důkaz navrhl spoluobviněný D. C. v přípravném řízení i v řízení před oběma soudy, a to k prokázání skutečnosti, že v době zájmového rozhovoru neznali údaje o vlastníkovi nemovitosti. Vytýká soudu prvního stupně, že jej neprovedl a ani v odůvodnění svého rozsudku neuvádí, z jakého důvodu jej neprovedl, což zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku; neztotožňuje se přitom se závěrem odvolacího soudu v tomto směru v bodu 9 jeho usnesení, neboť je zjevné, že o tomto důkazním návrhu nebylo vůbec rozhodováno, jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 5. 2024.
8. Konečně dovolatel vyslovuje názor, že i v případě, že by jeho společné jednání se spoluobviněným naplnilo znaky přípravy loupeže, bylo by nutno dojít k závěru, že trestní odpovědnost za přípravu tohoto zločinu zanikla podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku z toho důvodu, že upustili od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání. Poukazuje přitom na to, že v rámci rozhovoru na oslavě jeho narozenin dne 7. 10. 2023 se shodli se spoluobviněným na tom, že již věc nebudou dále řešit; vytýká soudům, že se s touto námitkou dostatečně nevypořádaly, re,sp. není spokojen, jak se ní vypořádal soud prvního stupně v bodu 17 svého rozsudku, když uvedl, že nebyly splněny podmínky pro zánik trestní odpovědnosti za přípravu z důvodu, že obviněný neodstranil či nezničil jím opatřené listiny k rodinnému domu a ponechal je uschované ve svém automobilu. K tomu uvádí, že jednak na tyto zapomněl, jednak jde o listiny veřejně dostupné, takže nepředstavovaly a nepředstavují nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem a jejich zničení nemohlo a nemůže být podmínkou pro zánik trestní odpovědnosti; vytýká odvolacímu soudu, že se s těmito argumenty rovněž dostatečně nevypořádal. Má za to, že za situace, kdy neexistuje žádný důkaz o tom, že by po zájmovém rozhovoru plánovali spáchání daného zločinu, je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a dospět k závěru, že rozhovor dne 7. 10. 2023 mezi nimi skutečně proběhl, a pak na jeho základě trestní odpovědnost za přípravu předmětného zločinu zanikla.
9. Závěrem tento obviněný uvádí, že usnesení odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné a nesplňující podmínky uvedené v § 125 odst. 1 tr. řádu, když tento soud se s jeho rozsáhlými odvolacími námitkami ve svém rozhodnutí v podstatě nevypořádal. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil a poté podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný D. C. v dovolání (jež podal jednak prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Vladaře, jednak prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Škacha) předně konkretizuje uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu. Je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a také, že usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
11. V dalším textu dovolatel namítá, že kromě tzv. zájmového hovoru ze dne 27. 9. 2023 v době od 27. 9. 2023 do 12. 10. 2023 nebyly zajištěny žádné důkazy, na základě kterých by bylo možno jemu a spoluobviněnému A. F. prokázat další konkrétní jednání, kterým si měli vytvářet podmínky pro spáchání předmětného zločinu; v přepisu odposlechnutých hovorů (na telefonním čísle spoluobviněného) není jediný zájmový hovor či skutečnost, z nichž by bylo patrné, že řeší cokoliv v souvislosti s přípravou loupeže, a nebyly zajištěny žádné předměty sloužící k přípravě nebo dokonání daného zločinu.
Skutkové zjištění soudů o pokračování v přípravách loupeže je naopak v rozporu s protokolem GIBS o provedení domovní prohlídky (nebyly nalezeny žádné předměty vztahující se k věci), s protokolem GIBS o sledování osob a věcí, s úředním záznamem GIBS o vyhodnocení kamerových záznamů z předmětného domu (nebyla zjištěna žádná aktivita podezřelých osob, ani jejich), s protokolem GIBS o vyhodnocení zajištěných dat z mobilních telefonů (neobsahují žádnou komunikaci či soubory vztahující se k věci), s úředním záznamem GIBS o vyhodnocení obsahu pořízené kopie síťových úložišť (v případě spoluobviněného tyto obsahují dokumenty pouze služebního charakteru), s úředním záznamem GIBS o vyhodnocení lustrací spoluobviněného (tento v rozhodné době neprováděl žádné lustrace poškozených či domu).
Zdůrazňuje, že pokud požádal spoluobviněného, aby zjistil identitu vlastníka domu, spoluobviněný neučinil ničeho, získal jen určité informace o domě, s nimiž nadto dále žádným relevantním způsobem nenakládal, zejména je neposkytl jemu či někomu jinému. Vytýká tudíž soudům zcela svévolné hodnocení důkazů, kdy soudy upřednostnily výklad obžaloby před důvodnými námitkami obhajoby, nevypořádaly se náležitým způsobem s jeho obhajobou ve vztahu k upuštění od dalšího jednání, neuvedly jediný konkrétní důkaz o pokračování v přípravách, byť uvádějí, že tak se spoluobviněným po 27.
9. 2023 činili. Ve vztahu k upuštění od dalšího jednání je podle něj zcela zásadní skutečnost, proč pro něho bylo důležité znát vlastníka nemovitosti, nechtěl se totiž dostat do situace, že pošle někoho vykrást nemovitost, která patří např. ruskojazyčnému cizinci (takový pachatel musí mít daleko větší obavy z toho, že bude odhalen majitelem než z vyšetřování policie); soud mu však neuvěřil, že když dne 6. 10. 2023 zjistil, že vlastníkem nemovitosti je příbuzný V. K. (což je jeho kamarád, v jehož domě bydlí jako nájemce), hned následující den 7.
10. 2023 sdělil spoluobviněnému, že danou nemovitost nebudou dál řešit. Odkaz soudů na listiny zajištěné ve vozidle spoluobviněného považuje za spíše účelový než objektivní vzhledem k tomu, že on o nich ani nevěděl (nenacházejí se na nich otisky jeho prstů a ani z odposlechů nevyplývá, že by se o nich se spoluobviněným bavili).
Zdůrazňuje, že se spoluobviněným byli zadrženi a vzati do vazby za situace, kdy neexistoval žádný důkaz o tom, že měli v úmyslu pokračovat v jednání, o kterém hovořili v zájmovém hovoru; je zde tedy stav zjevné důkazní nouze a odůvodnění soudů, že od zájmového hovoru do jejich zadržení uběhla krátká doba, aby bylo možno uvažovat o tom, že dobrovolně upustili od dalšího jednání, a jejich odkaz na listiny ve vozidle spoluobviněného (když neexistuje ani důkaz, že by měl o nich povědomí a že by spoluobviněný tyto nějak používal, pracoval s nimi) považuje za zcela liché. Má tudíž za to, že absence jakýchkoli důkazů vyvracejících jejich tvrzení, že již od 7. 10. 2023 se sami dobrovolně rozhodli od dalšího jednání upustit, zakládá zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy.
12. Dalšími skutkovými zjištěními, jež mají být podle názoru obviněného v rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s obsahem zájmového hovoru jakožto stěžejního důkazu, jsou, že si byl ke dni 27. 9. 2023 vědom jednak totožnosti vlastníka předmětného rodinného domu a dále skutečnosti, že v domě je uložena peněžní hotovost ve výši nejméně 20 milionů Kč. V těchto souvislostech poukazuje na to, že v zájmovém hovoru nikdy nezazní jméno ani příjmení vlastníka, ani žádné jiné jeho označení či charakteristika (např. že šlo o akrobatického pilota), ačkoliv otázka znalosti identity vlastníka přitom byla pro jejich další postup zásadní (pokud by tímto byl ruskojazyčný cizinec). Dále zdůrazňuje, že v zájmovém hovoru je jedna jediná věta týkající se peněžní částky, přičemž trvá na tom, že šlo o příklad v rámci teoretické diskuse o trestání krádeží, eventuelně loupeží, navíc rozptyl 20 nebo 150 milionů Kč je tak absurdní, že svědčí o tom, že jde právě o teoretický příklad a žádnými jemu známými informacemi nepodložený údaj; nadto jde o větu tázací, nikoliv oznamovací, a též svědci K. uvedli, že v domě nikdy nebyla uložena větší hotovost, natož 20 milionů Kč, a že tito nikdy před třetími osobami nehovořili o takových skutečnostech. Je proto přesvědčen, že ve vztahu k této otázce mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
13. Rovněž tento dovolatel vznáší námitku tzv. opomenutých důkazů a za tyto označuje soudy – bez řádného a přesvědčivého důvodu – neprovedené jím navržené podstatné důkazy, a to výpovědi svědků R. P. a L. N., jež mohli svědčit ohledně skutečnosti, kdy a od koho se dozvěděl o totožnosti vlastníka předmětného rodinného domu, resp. o skutečnostech, za kterých nabyl informace ohledně tohoto domu včetně údaje o výši peněžní hotovosti tam uložené. Poukazuje na to, že soud prvního stupně o těchto jeho důkazních návrzích vůbec nerozhodl, de facto nerozhodl ani o jejich zamítnutí, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 5. 2024, a odvolací soud, který v tomto sice shledal jisté pochybení, je vyhodnotil jako formální a sám náležitě a věcně nezdůvodnil, proč považoval dané důkazy za nadbytečné. Zdůrazňuje, že zmíněné důkazy jsou stěžejní pro posouzení otázky naplnění základní, resp. kvalifikované skutkové podstaty přípravy daného zločinu, jakož i pro posouzení otázky zániku trestní odpovědnosti za jeho přípravu v důsledku upuštění od jednání.
14. Prostřednictvím zbývajících námitek obviněný vytýká oběma soudům nižších instancí nesprávné právní závěry o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku a o tom, že nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti za přípravu podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku. Namítá, že první závěr soudy dovodily na základě jeho vědomosti o finanční hotovosti 20 milionů Kč v domě, ačkoliv tato v předmětném rodinném domě nikdy nebyla. Připouští, že tím by jeho trestní odpovědnost sice nebyla vyloučena, když by se jednalo o skutkový omyl pozitivní, avšak zdůrazňuje, že je nutné vyhodnotit kvality onoho mylného předpokladu, když musí jednak vycházet z reálného, soudem zjištěného a pojmenovaného základu, ovšem žádná taková okolnost zjištěna nebyla, a současně musí být dostatečně určitý, což značný rozptyl 20 nebo 150 milionů Kč není. Dále nesouhlasí se závěrem soudů, že nebyly splněny podmínky pro zánik trestní odpovědnosti za přípravu, neboť nebylo odstraněno nebezpečí, když spoluobviněný neodstranil, resp. nezničil jím opatřené listiny; domnívá se, že jde o značně přeceněnou okolnost, požadavek soudů na zničení listin je zcela formální, bez reálného praktického dopadu na existenci nebezpečí, přičemž poukazuje na to, že údaje v těchto listinách jsou volně dostupné každému, nadto v zásadě ihned, tedy odstranění listin by na existenci nebezpečí chráněnému zájmu nemělo prakticky žádný vliv. Dodává, že vyjma těchto listin soudy zjištěná příprava neměla formu opatřování si hmotných předmětů pro účely spáchání (dokončení) loupeže, se spoluobviněným nedisponovali žádným takovým předmětem, který by za účelem odstranění nebezpečí bylo potřeba zničit, a za takové situace je proto nezbytné vycházet při hodnocení otázky splnění předpokladů pro zánik trestní odpovědnosti za přípravu loupeže ze samotného jejich chování, tj. jestli od přípravy dobrovolně upustili, či nikoliv.
15. Z výše uvedených důvodů tento dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, případně jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., LL.M. (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, konstatuje, že v dané věci není dána jimi namítaná existence zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr.
řádu, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 odst. 2 tr. řádu a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Zdůrazňuje, že není chybou, pokud soudy považují trestnou činnost obviněných po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou, a v tomto směru odkazuje zejména na obviněnými zpochybněný záznam ze dne 27. 9. 2023, soudem právem označený za závažný usvědčující důkaz, který koresponduje s obsahem protokolu o záznamu telekomunikačního provozu či s přepisem záznamu lokalizačních údajů, odpovídá též obsahu listin zajištěných v rámci provedené prohlídky jiných prostor a pozemků, sdělení katastrálního úřadu či zprávě společnosti Wolfnet.cz nebo zajištěné fotodokumentaci; skutková zjištění vyplývající ze zmíněných důkazů pak plně odpovídají místním a časovým souvislostem činu, koneckonců je částečně potvrzují svými výpověďmi i sami obvinění.
Státní zástupce uvádí, že při porovnání obsahu zmíněných usvědčujících důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor neexistuje. Skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají, přičemž z nich bez důvodné pochybnosti vyplývá, že obvinění započali realizovat loupežný plán, a to způsobem podrobně popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení obviněných, že šlo jen o nezávažné, hypotetické úvahy, a jejich snaha o bagatelizaci a zlehčení věci (jak uvádí obviněný A.
F.), resp. že z provedených důkazů nevyplývají konkrétní kroky směřující k realizaci trestné činnosti (jak zdůrazňuje obviněný D. C.), neodpovídají realitě; usvědčující důkazy naopak vytvářejí vzájemně souladný komplex, který je prostý jakýchkoli významnějších rozporů. Namítají-li obvinění vadu opomenutých důkazů, a to ve vztahu k údajně opomenutému výslechu svědkyně R. P., resp. svědka L. N., neshledává státní zástupce ani zde žádné pochybení. Odkazuje přitom v prvé řadě na protokol o hlavním líčení ze dne 3.
5. 2024, z jehož strany 9 vyplývá, že obvinění neměli v rozhodný okamžik žádné důkazní návrhy, pouze obviněný D. C. dal „ke zvážení soudu, zda předvolá jako svědkyni paní R. P.“. Za této situace, kdy nebyl relevantně uplatněn žádný důkazní návrh, pouze bylo dáno soudu k úvaze, zda snad nedoplní dokazování, nelze soudu vyčítat, že explicitně nerozhodoval o zamítání konkrétních důkazních návrhů nebo že o tom výslovně nepojednal v odůvodnění meritorního rozhodnutí; nelze přece rozhodovat o zamítnutí určitého důkazního návrhu, když takový návrh ani relevantně nezazněl.
Navíc odkazuje na
bod 7 usnesení odvolacího soudu, kde tento soud zdůvodňuje, proč by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. Dodává, že i kdyby snad došlo ze strany soudu prvního stupně k formálnímu pochybení, což se nedomnívá, odvolací soud zdůvodnil nadbytečnost dalších důkazů.
17. Jestliže obviněný A. F. vyslovuje též výhrady proti tomu, jak se soudy vypořádaly s jeho argumenty a výtkami, státní zástupce uvádí, že nesouhlas obviněného s odůvodněním rozhodnutí není dovolacím důvodem, resp. jedná se o argumentaci z hlediska dovolacího řízení zcela bezpředmětnou (srov. § 265a odst. 4 tr. řádu). Navíc není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Státní zástupce konstatuje, že při řádném prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je patrné, že takovýto nezbytný ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, nepochybně skýtají; soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy a je přesvědčivé, což znamená, že je nelze označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Co se týče námitky obviněného, že eventuální trestnost přípravy zločinu loupeže v jeho případě zanikla podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku, a to z důvodu dobrovolného upuštění od realizace zločinu vyplývajícího z neexistence kroků mířících k jeho dokonání, poukazuje státní zástupce především na to, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pouze s výhradou; obviněný totiž nevychází z rozhodných skutkových zjištění soudů, nýbrž jen z vlastní představy. Státní zástupce uvádí, že s ohledem na skutková zjištění soudů nelze zánik trestnosti konstatovat, neboť z těchto nevyplývá žádná okolnost, která by nasvědčovala dobrovolnému a skutečnému upuštění od další realizace zločinného plánu; taková skutková zjištění prospěšná obviněnému zcela absentují a soudy naproti tomu zmiňují okolnosti, které o realizaci zločinného plánu ze strany obviněného bezpečně svědčí, a k zániku trestnosti přípravy tedy nedošlo. Právě uvedený závěr pak státní zástupce činí i ve vztahu ke shodné námitce obviněného D. C.
18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám. Tu obdržel do dne vydání tohoto usnesení jen od obviněného D. C. Obviněný v replice nesouhlasí s názorem státního zástupce o absenci existence skutečně závažného, extrémního rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a nadále trvá na tom, že tento je dán stran jeho (ne)vědomosti ohledně totožnosti vlastníka předmětného domu, jeho (ne)vědomosti ohledně výše finanční hotovosti nacházející se v tomto domě a jeho (ne)jednání v době po 27. 9. 2023 k pokračování v dokonání daného zločinu a jeho dobrovolného upuštění od tohoto jednání. Neztotožňuje se ani s hodnocením státního zástupce ve vztahu k námitce vady opomenutých důkazů. V tomto směru poukazuje na to, že důkazy svědeckými výpověďmi R. P. a L. N. navrhoval poprvé již dne 8. 2. 2024 a pokud je policejní orgán zamítl, nebyl důvod, aby o nich nerozhodoval soud prvního stupně a už vůbec nebyl důvod, aby k nim nepřihlížel soud odvolací, před nímž byly tyto návrhy zopakovány, a nadto byl navržen k důkazu i svědecký výslech jeho přítelkyně M. C. Je přesvědčen, že daným postupem, kdy soudy tyto důkazní návrhy bez bližšího odůvodnění zamítly, resp. o těchto vůbec nerozhodly, soudy porušily pravidla spravedlivého procesu. Obviněný tudíž na důvodech svého dovolání trvá, má za to, že je třeba zjednat nápravu v dovolacím řízení, a žádá, aby jeho dovolání bylo dovolacím soudem projednáno.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných A. F. a D. C. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.
21. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
22. Jak již bylo uvedeno, obviněný A. F. dovolání opírá výslovně o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a případně též o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný D. C. v dovolání deklaruje tytéž dovolací důvody a nadto i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž tento lze vysledovat i v dovolání obviněného A. F., a to ve vazbě na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu; je tomu tak proto, že jím tvrzené a zde uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
23. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
24. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu odvolání obviněných zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou obviněnými uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
25. První z obviněnými tvrzených dovolacích důvodů je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
26. Smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Dalším dovolacím důvodem, jenž obvinění uplatňují, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV. Důvodnost dovolání
29. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitky obviněných A. F. a D. C. stran zjevného rozporu skutkových zjištění týkajících se skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s obsahem provedených důkazů, jejichž podstatou je zpochybnění způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, zejména tzv. zájmového hovoru ze dne 27. 9. 2023, a správnosti skutkových zjištění učiněných soudy na podkladě tohoto a dalších provedených důkazů, neodpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě. Obdobný závěr pak Nejvyšší soud učinil ve vztahu k obviněnými namítané vadě tzv. opomenutých důkazů, neboť i jejich argumentace týkající se soudy neprovedeného výslechu svědkyně R. P., resp. i svědka L. N. (případně též svědkyně M. C.), stojí materiálně mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. Pokud jde o zbývající námitky obviněných, jejichž prostřednictvím tito rozporují správnost právního posouzení skutku z důvodu zániku trestní odpovědnosti za přípravu k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku, a to vzhledem k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání, Nejvyšší soud shledal, že ačkoli tyto lze podřadit pod obviněnými tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě (byť v případě obviněného A. F. s jistou tolerancí), jsou zjevně neopodstatněné. Konečně pokud obviněný D. C. brojí proti právnímu posouzení daného skutku i z toho důvodu, že nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitky, jež nelze pod posledně citovaný dovolací důvod podřadit. K dovoláním obviněných, jež se obsahově v naprosté většině shodují, a to co do vznášených námitek i jejich argumentačního rozvedení, považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
30. Obvinění předně setrvale vytýkají, že skutková zjištění soudů obou stupňů, že spolu hovořili o tom, jak spáchají plánovanou loupež, přičemž se nejednalo o toliko hypotetické úvahy, že věděli, kdo je vlastníkem předmětného rodinného domu a že se v domě nachází peněžní hotovost ve výši nejméně 20 milionů Kč, jsou ve zjevném rozporu se stěžejním důkazem, a to tzv. zájmovým hovorem ze dne 27. 9. 2023; dále jsou přesvědčeni, že zjevný rozpor je i mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním soudů, že v době po 27. 9. 2023 pokračovali v přípravách loupeže. Na tomto základě pak dovozují, že vzhledem k pochybnostem o skutkovém stavu věci měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
31. Především je vhodné předeslat, že výše uvedená dovolací argumentace obviněných je opakováním jejich námitek vznesených již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 1000 až 1006 a č. l. 1009 až 1015 spisu) a jedná se též o argumentaci, kterou uplatnili v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněných řádně zabývaly a vypořádaly se s nimi, přičemž ve svých rozhodnutích dostatečně vyložily, proč je neshledaly důvodnými (soud prvního stupně tak učinil v bodech 6, 13 a 15 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 9 odůvodnění svého usnesení). Z tohoto důvodu neobstojí tvrzení obviněného A. F. týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, kterou spatřuje v tom, že zejména odvolací soud se nevypořádal, resp. nevypořádal se dostatečně s jeho námitkami stran předmětných skutkových zjištění. Pokud by pak výhrady tohoto dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. řádu).
32. Dále Nejvyšší soud shledal, že shora rozvedené dovolací námitky obviněných nemohou obstát, neboť obvinění jejich prostřednictvím vyjadřují pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů – zvláště výše uvedeného zájmového hovoru – oběma soudy, konkrétně s tím, že z těchto podle závěru soudů bez důvodných pochybností vyplývá, že započali s přípravou loupeže v daném rodinném domě, měli jak informace o jeho vlastnících, tak přesnou představu o výši finanční částky v něm se nacházející, přičemž k realizaci takového vážně míněného záměru činili kroky dne 27. 9. 2023 a následně i v období po uvedeném datu. Teprve na tomto podkladě a na základě vlastního hodnocení předmětného zájmového hovoru a dalších provedených důkazů a vlastních (odlišných) skutkových závěrů mají obvinění skutková zjištění soudů za rozporná s předmětným zájmovým hovorem a dalšími provedenými důkazy, a tudíž za nesprávná.
33. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě (a rovněž všech ostatních zákonných dovolacích důvodů) Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé.
Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval trestnou činnost obviněných za spolehlivě prokázanou (v tomto směru odkázal zejména na protokol o záznamu telekomunikačního provozu na č. l. 389 spisu, přepis záznamu lokalizačních údajů na č. l. 390 spisu, doslovný přepis hovoru na č. l. 352 spisu, zvukové a obrazové záznamy na č. l. 953 a 391 spisu, protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků na č. l.
477 spisu, fotodokumentaci listin na č. l. 462 až 467 spisu, sdělení Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, Sekce centrální databáze Katastru nemovitostí na č. l. 395 spisu, sdělení společnosti Wolfnet.cz na č. l. 301 spisu; srov. body 6, 10, 13 a 15 odůvodnění jeho rozsudku). Současně soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněných, když tuto považoval za nelogickou, nevěrohodnou a zcela vyvrácenou provedenými důkazy (srov. body 6 a 15 odůvodnění jeho rozsudku).
S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněných a jejich setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 8 a 9 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud jen pro větší přesvědčivost stran obviněnými rozporovaných skutkových zjištění dodává, že z výše zmíněných provedených důkazů, zvláště předmětného záznamu telekomunikačního provozu, resp. jeho doslovného přepisu jednoznačně vyplývá, že obvinění měli určité informace o obyvatelích daného rodinného domu, byť nemuseli konkrétně vědět, jaké jsou jejich vlastnické vztahy k němu, tedy kdo přesně je jeho (na příslušném listu vlastnictví zapsaným) vlastníkem, neboť to není pro věc podstatné (stejně jako to, že v rámci hovoru nezazněla jména, příjmení či jiná charakteristika této osoby, resp. osob).
Stejně tak má v tomto důkazu nepochybně podklad skutkové zjištění, že měli jasnou představu o velmi vysoké finanční částce, která se měla v domě nacházet, o čemž svědčí nejen jimi zmiňovaná výše v desítkách milionů Kč, ale i jejich slova, že taková částka by představovala jejich „důchod“. Konečně na podkladě dalších provedených důkazů, jak byly uvedeny shora, lze učinit bez důvodných pochybností závěr, že obvinění pokračovali v plánování dané trestné činnosti i po 27. 9. 2023; dne 29. 9.
2023
(na základě předchozí žádosti obviněného D. C.) obviněný A. F. opatřil listiny týkající se předmětného rodinného domu, dále zaznačil do mapy šipkami vhodné přístupové cesty k domu a listiny uschoval ve svém vozidle, takže lze důvodně předpokládat, že obvinění měli v úmyslu tyto použít pro uskutečnění svého záměru.
34. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu, resp. § 134 odst. 2 tr. řádu.
35. K otázce zjevného rozporu při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
36. Konečně ve vztahu k poukazu obviněného A. F. na nutnost postupovat podle zásady se zásadou in dubio pro reo Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
37. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení provedených důkazů a (s takto jinak hodnocenými důkazy pak i souladné) vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětný skutek spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
38. Další část dovolací argumentace obou obviněných se týká neprovedení jimi navržených důkazů soudy obou stupňů. Těmito – podle jejich názoru tzv. opomenutými důkazy – mají být výslechy svědků R. P. a L. N. (případně i svědkyně M. C.), a to z důvodu, že soudy je bez bližšího odůvodnění zamítly, dokonce o nich vůbec nerozhodly, resp. odvolací soud se danými návrhy na doplnění dokazování nezabýval řádně, když neuvedl, proč je shledal nadbytečnými. Nejvyšší soud konstatuje, že přestože takové námitky lze považovat za dostatečně konkrétní, obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě nenaplňují, neboť nesměřují na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
39. Především je v dané věci třeba poukázat na skutečnost, že z obsahu spisového materiálu, konkrétně z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 5. 2024 (založeného na č. l. 940 až 949) se podává, že obviněný A. F. neměl v rozhodný okamžik žádné důkazní návrhy a obviněný D. C. prostřednictvím svého obhájce uvedl, že dávají „ke zvážení soudu, zda soud předvolá jako svědkyni paní R. P., kterou jsme navrhovali již při prostudování spisu…“. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedenou formulaci nelze považovat za relevantně uplatněný návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo třeba rozhodnout, nýbrž že jde pouze o podnět, jímž dal jmenovaný obviněný soudu prvního stupně k úvaze, zda dokazování o předmětný důkaz doplní, tj. jedná se o případ, kdy obviněný další postup de facto ponechal výlučně na úvaze tohoto soudu. Přitom pouze jasně formulovaný návrh na doplnění dokazování zavazuje příslušný soud k tomu, aby o něm odpovídajícím způsobem rozhodl, tedy aby jej provedl nebo jej postupem podle § 216 odst. 1 tr. řádu (v odvolacím řízení ve spojení s § 263 odst. 6 tr. řádu) zamítl. Za takové situace v posuzované věci soud prvního stupně nepochybil, pokud daný postup nezvolil a vyhlásil usnesení, že se důkazní řízení končí a další důkazy prováděny nebudou, neboť nebyl-li zde žádný jednoznačně učiněný důkazní návrh, nemohl o něm ani rozhodnout, tedy ani jej zamítnout, a o případ tzv. opomenutého důkazu se nejedná (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.).
40. Za tzv. opomenuté důkazy pak nelze označit ani další důkazy navržené obviněným D. C. v rámci odvolacího řízení, a to výslechy svědků L. N. a M. C.
41. Nejvyšší soud v tomto směru nejprve obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
42. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud pro úplnost dále uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí variantě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
43. Jak Nevyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněných nejde, neboť za opomenuté tedy nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se výše zmíněnými návrhy na doplnění dokazování (včetně důkazního návrhu v podobě výslechu svědkyně R. P.) vznesenými obviněným D. C. řádně zabýval a dostatečně [byť jsou obvinění jiného názoru] odůvodnil, proč je zamítl jako nadbytečné, když považoval provedené dokazování za úplné a dostačující pro zjištění skutečného stavu věci (srov. body 7 a 9 odůvodnění jeho usnesení).
44. Lze tak uzavřít, že uvedený postup obou soudů nižších instancí považuje Nejvyšší soud za správný, a především pak zákonný. Nelze tedy konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut. Z těchto důvodů nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.
45. Zbývající okruh dovolacích námitek obviněných se vztahuje k právnímu posouzení předmětného skutku. Obviněný A. F. v tomto směru namítá, že i pokud by jeho jednání (a jednání spoluobviněného D. C.) naplnilo znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu přípravy, bylo by nutno dojít k závěru, že trestní odpovědnost za přípravu tohoto zločinu zanikla podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku z toho důvodu, že se spoluobviněným upustili od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání. Poukazuje přitom na to, že v rámci rozhovoru na oslavě jeho narozenin dne 7. 10. 2023 se shodli se spoluobviněným na tom, že již věc nebudou dále řešit, a dále na skutečnost, že nečinili žádné další kroky směřující k dokonání zamýšleného zločinu. Obviněný D. C. uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci a nadto zpochybňuje správnost právní kvalifikace daného skutku rovněž z důvodu nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku.
46. Nejvyšší soud předně konstatuje, že posledně uvedená námitka obviněného D. C. nenaplňuje jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že obviněný vytýká soudům obou stupňů, že nesprávný právní závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku učinily na podkladě mylného skutkového závěru, že v rozhodné době měl vědomost o tom, že v předmětném rodinném domě se nachází vyšší finanční hotovost, konkrétně dosahující nejméně částky 20 milionů Kč. Takto koncipovanou argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, že měl informace o uvedené vysoké finanční hotovosti, která by měla být v předmětném rodinném domě uložena, a za účelem jejího získání pro svou potřebu společně se spoluobviněným započali s přípravou loupeženého plánu. Teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) pak obviněný tvrdí, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku.
47. Do značné míry stejný charakter má i námitka obviněného A. F., jejímž prostřednictvím tento brojí proti právnímu posouzení skutku s tím, že tvrdí, že zanikla trestní odpovědnost za přípravu předmětného zločinu podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku z toho důvodu, že se spoluobviněným upustili od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání. Je totiž zřejmé, že obviněný ve skutečnosti nevychází z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy, nýbrž z vlastní skutkové verze, kterou se snaží prosadit. Ačkoli Nejvyšší soud shledal, že danou argumentaci obviněného lze s jistou mírou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu podřadit, současně dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná; stejný závěr pak učinil i ve vztahu k námitkám obviněného D. C., jenž též rozporuje právní posouzení daného skutku z důvodu tvrzeného nesprávného závěru soudů ohledně zániku trestní odpovědnosti za přípravu předmětného zločinu.
48. Jak je zřejmé již z popisu předmětného skutku v tzv. skutkové větě pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tento soud (s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil i soud odvolací) však učinil skutková zjištění odlišná od tvrzení obviněných, a to že v období po 27. 9. 2023 obviněný „D. C. požádal obviněného A. F., aby o objektu rodinného domu a jeho vlastnících zjistil další informace, což obviněný A. F. v ranních hodinách dne 29. 9. 2023 učinil na svém tehdejším pracovišti u Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, připojením na Veřejný dálkový přístup k datům RÚIAN prostřednictvím IP adresy, která byla přidělena této policejní součásti a požadované dokumenty vytiskl a dále vytiskl z internetového portálu Mapy.cz mapu s polohou uvedeného rodinného domu a přístupových cest k němu, které označil červenými šipkami, a vše uschoval za stínítkem nad sedadlem řidiče ve svém osobním automobilu a dne 12.
10. 2023 byli oba obvinění orgány Policie České republiky zadrženi, a proto k uskutečnění jejich záměru nedošlo.“ Oba soudy nižších instancí se pak aktivitou obviněných po dni 27. 9. 2023 směřující k realizaci daného zločinu (a současně i obhajobou obviněných, jejímž prostřednictvím se tito snažili přesvědčit soudy o opaku) podrobně zabývaly rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 6 a 17 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodu 9 odůvodnění svého usnesení.
Ze zde rozvedených hodnotících úvah a skutkových závěrů obou soudů nevyplývá ani podle Nejvyššího soudu žádná okolnost, která by nasvědčovala dobrovolnému a skutečnému upuštění od další realizace loupežného plánu, naopak z těchto se podává, že obviněný A. F. na základě požadavku spoluobviněného, resp. dohody s ním, činil i v období po 27. 9. 2023 další kroky k uskutečnění vážně míněného záměru. Nejvyšší soud se s danými úvahami a závěry, které již z důvodu procesní ekonomie zde není třeba opětovně podrobně rekapitulovat, rovněž plně ztotožňuje, a nemá, co by jim mohl vytknout.
V daných souvislostech považuje za vhodné jen zdůraznit, že byť nebylo zjištěno, kdy mělo dojít k uskutečnění obviněnými plánované loupeže, je současně ze skutkových zjištění zjevné, že měli jasnou představu o jejím průběhu včetně použití násilí („ ji normálně svážeš do kozelce“ – viz doslovný přepis hovoru ze dne 27. 9. 2023, č. l. 352, též bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) za účelem zmocnění se finanční hotovosti („vona ti vodevře všechno … vemeš to dočista s lopatou“ – viz tamtéž), která se podle nich měla s jistotou v domě nacházet, přičemž z nich také jednoznačně plyne, že vyhodnotili, že pro realizaci bude nejvhodnější vyčkat odjezdu vlastníka („ počkáš, až starej odjede“ – viz tamtéž), a tudíž závěr soudu prvního stupně uvedený v bodu 15 jeho rozsudku, že obvinění zcela zřetelně vyčkávali na nejvhodnější okamžik (když současně byli vybaveni listinami s informacemi k danému rodinnému domu, v nichž obviněný A.
F. zaznačil důležité údaje, tj.
nejvhodnější přístupové cesty k domu), je třeba hodnotit jako plně opodstatněný, stejně jako závěr odvolacího soudu, že doba, která uplynula ode dne 27. 9. 2023, resp. 29. 9. 2023 do dne 12. 10. 2023, kdy byli zadrženi, není natolik dlouhá, aby bylo možno uvažovat o tom, že obvinění od svého záměru definitivně upustili. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky uvedené v § 20 odst. 3 tr. zákoníku pro zánik trestní odpovědnosti za přípravu k předmětnému zvlášť závažnému zločinu.
49. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných A. F. a D. C. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 4. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu