Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 1999, pod sp. zn. 8 Co 2163/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 1998, pod sp. zn. 55 C 248/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla 7. května 1999 doručena ústavní stížnost, ve které navrhovatel napadá shora uvedené rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, který vyslovil ve věci u něj vedené svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jako soudu místně příslušnému. Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě uplatnil jako spoluvlastník domu čp. 945 v Moravské Ostravě právo na odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva k uvedené nemovitosti.
Krajské sdružení advokátů v Ostravě (dále jen "sdružení") nebylo vlastníkem ani nájemcem uvedeného domu. Přesto bez jejich souhlasu i jejich vědomí provedlo v letech 1978 - 1984 v rozporu s projektem a stavebním povolením neoprávněné a svévolné zásahy do konstrukce stropů, schodišťových ramen a podest a dále výstavbou zděných příček vytvořilo stav, který vyvolává nebezpečí destrukce stropů. Stavební úřad v Ostravě nezkolaudoval stavební úpravy provedené sdružením, zakázal vstup do místností v I.
a II. patře a do půdního prostoru a nařídil České advokátní komoře v Praze (právní nástupce sdružení), aby závady odstranila do 31. března 1997. Česká advokátní komora však závadný stav neodstranila a stavební úřad zůstává nečinný. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Ostravě s tím, že tento je místně příslušný dle ustanovení § 88 lit. h) o.s.ř., neboť řízení se týká práva k nemovitosti. O právo k nemovitosti jde vždy, je-li předmětem řízení před soudem ochrana vlastnického práva podle § 126 občanského zákona.
Okresní soud vyslovil místní nepříslušnost s odvoláním se na ustálenou judikaturu, dle které je příslušnost stanovená tímto ustanovením dána v případě jedná-li se o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoli jen o práva a povinnosti z toho plynoucí. Jako věcně správné bylo usnesení potvrzeno krajským soudem.
Stěžovatel se ústavní stížností dovolává skutečnosti, že soudy odkázaly na judikaturu obecně, aniž by vzaly v úvahu judikát uveřejněný na str. 712 a 713 Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodnutí soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 - 1983. Dále se krajský soud neřídil ani nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 200/96 , odst. 2, ve kterém se uvádí, v souladu s čl. 95 Ústavy ČR, vázanost soudce toliko zákonem a nikoliv judikaturou. Krajský soud nevzal v úvahu ani právní názor na výlučnou místní příslušnost uvedený v nálezu Ústavního soudu IV.
ÚS 312/95 , kterým mohou být pod ustanovení § 88 lit. h) o.s.ř., podřazeny též závazkové vztahy k nemovitosti. Právě za takový vztah pokládá stěžovatel i svou žalobu, neboť stěžovateli jde v žalobě o odstranění závad vzniklých protiprávním zásahem do vlastnického práva. Žaloba tedy směřuje k uvedení věci do původního stavu, jako jedné z forem ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 občanského zákoníku. V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva na zákonného soudce, zakotveném v čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se obrátil na účastníka - Krajský soud v Ostravě, který ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že aplikace nálezu IV. ÚS 312/95 je v daném případě nemožná, neboť se jedná o atypickou žalobu, kumulující několik oddělitelných nároků a to uložení povinnosti odpůrcům vypracovat projekt podle již zpracované studie, uložení projevů vůle vůči státním orgánům a fyzickým osobám a teprve po uspokojení těchto nároků uložení povinnosti provést stavební úpravy domu, kdy na první dva nároky citované ustanovení o.s.ř.
nedopadá. Proto je krajský soud toho názoru, že se nejedná o ochranu vlastnického práva, ale o náhradu škody způsobenou protiprávním jednáním, byť na nemovitosti, a to uvedením v předešlý stav. Jedná se tedy o závazek z civilního deliktu, kdy analogie s institutem vyklizení nemovitost, jíž se stěžovatel dovolává, není aplikovatelná.
Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v nesouladu s právními závěry obecných soudů, pokud jde o otázky místní příslušnosti. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud tedy stěžovatel poukazuje na porušení práva na zákonného soudce čl.
38 odst. 1 Listiny, je třeba přihlížet k faktu, že toto právo bylo koncipováno též pro ochranu žalovaného a nikoliv jen pro ochranu žalujícího. Jakkoliv tedy Ústavní soud uznává, že v daném případě lze k otázce místní příslušnosti zaujmout rozdílná stanoviska, necítí se být povolán ani oprávněn hodnotit názor obecného soudu jako vybočující z ústavních mezí. Je věcí obecných soudů a zejména pak sjednocující judikatury Nejvyššímu soudu ČR, ve věcech místní příslušnosti rozhodovat a zaujímat stanovisko.
Totéž se v zásadě týká i otázek delegace z důvodu vhodnosti či nutnosti atd. Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 1999 JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu